I. Edita Steinová, žena naší doby
2. Edita Steinová, žena naší doby, nám svým životem a dílem pomáhá zbavit se určitých jednostranných pohledů, které nám brání v plném uznání důstojnosti ženy a jejího zvláštního přínosu pro život společnosti a církve. V naší době je nesmírně naléhavé „učinit konkrétní kroky, počínaje tím, že se ženám otevřou možnosti účastnit se různých podob činností na všech jejich úrovních, také při rozhodování, a to především v záležitostech, které se jich týkají“. (1)
Hledačka pravdy
3. Edita Steinová zasvětila velkou část svého života kontemplaci hledané a nalézané pravdy. V prvním okamžiku opouští židovskou víru a noří se do filosofie, aby pochopila význam a smysl lidské existence. Od ateismu přejde ke katolické víře a v následování Krista si zakusitelným způsobem osvojí „vědu kříže“. Ta jí daruje schopnost vstoupit na Karmel, a později jí dá sílu dát život za víru a za svůj národ.
Když se dívá nazpátek na cestu hledání pravdy, kterou urazila, dospěje k závěru, že „Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje, nebo ne“; (2) a že „kdo hledá pravdu, ten žije převážně v centru rozumového zkoumání; jde-li mu však skutečně o Pravdu (a ne o prosté hromadění poznatků), pak se jistě blíží více nežli sobě vědomí Boha, který je Pravda, a tím je zároveň blíže i vlastnímu nitru“. (3)
4. Její široce založené hledání pravdy dostalo poslední a definitivní podnět v setkání s Terezií od Ježíše. Bylo to v srpnu roku 1921, když pobývala na návštěvě u jedné ze svých přítelkyň a v její knihovně objevila životopis světice z Avily: „Sáhla jsem naslepo do knihovny a vytáhla jsem tlustou knihu. Měla název: ‚Kniha života sv. Terezie z Avily napsaná jí samou‘. Začala jsem číst a okamžitě jsem tou četbou byla pohlcena. Knihu jsem neodložila, dokud jsem nedočetla do konce. Když jsem ji zaklapla, řekla jsem si: ‚Tohle je pravda‘.“ (4)
Když se později zamýšlí nad Knihou života sv. Terezie od Ježíše, vysvětlí důvod, proč ji toto setkání dovedlo k tak palčivému a jednoznačnému zjevení pravdy. „Snad s jedinou výjimkou Vyznání sv. Augustina neexistuje v obecné literatuře žádná jiná taková kniha, která by nesla znamení pravdivosti tak jako tato, která tak nezpochybnitelně osvěcuje i ty nejskrytější kouty vlastní duše a která dává tak jímavé svědectví Božího milosrdenství.“ (5)
Terezie od Ježíše měla rozhodující vliv na Editino obrácení, proto v sobě Edita od samého počátku rozeznala volání odevzdat se na Karmelu do služby Pánu pro dobro lidstva. Jeden ze svědků v beatifikačním procesu nám předal to, co od světice sám uslyšel: „Slyšel jsem z úst služebnice Boží, že si vážila Karmelu za to, jak mnoho času věnuje vnitřní modlitbě. Od okamžiku křtu vnímala mimořádné vábení na Karmel. Klauzurní klášter benediktinek nebrala v úvahu, protože tam nenalézala čas, který potřebovala k rozjímání.“ (6)
Obrácení jako nalezení a ztráta
5. Setkání s křížem a se silou, která z něho tryská, v životě její protestantské přítelkyně Anny Reinachové, vdovy po filosofu Adolfu Reinachovi, zbořilo poslední překážku na cestě k jejímu obrácení. Později o tom velice jasně prohlásí: „Bylo to moje první setkání s křížem, moje první zkušenost s Boží silou, vyvěrající z něho, jenž je udílená těm, kteří kříž obejmou. Poprvé jsem mohla kontemplovat v celé jasnosti skutečnost církve zrozené z Kristovy spasitelné smrti a jeho vítězství nad ostnem smrti. To byl okamžik, ve kterém se zhroutila má nevíra a před mýma očima zazářil Kristus, Kristus v tajemství svého Kříže.“ (7)
O něco později, už v klášteře v Echtu, napsala své představené: „Scientiam crucis (vědu kříže) si člověk osvojí pouze hlubokou zkušeností kříže. Byla jsem o tom přesvědčena od prvního okamžiku a z celého srdce jsem zvolala: Ave Crux, spes unica! (Zdráv buď, kříži, naše jediná naděje)“. (8)
6. Edita Steinová přestoupila na katolicismus roku 1922, když jí bylo 31 let. Hluboký význam jejího obrácení spočívá v jejím objevení kříže jakožto cesty vedoucí ke zmrtvýchvstání, a v její proměně díky hluboké zkušenosti evangelijního paradoxu ztráty, skrze kterou je člověk schopen přijmout plnost. Její obrácení na katolicismus vyvolalo vážné rodinné problémy. Členové rodiny nemohli pochopit motivy jejího rozhodnutí. Ve své knize Věda kříže Edita vysvětluje vazbu mezi utrpením a slávou. Kristovo utrpení a smrt ohněm zničily naše hříchy. Proto tou měrou, jakou my sami přijmeme vírou tuto pravdu a budeme se snažit následovat Krista, tou mírou nás on provede utrpením a křížem ke slávě zmrtvýchvstání. Edita spojí toto přesvědčení s kontemplativní zkušeností, která vede duši skrze očišťování k láskyplnému sjednocení s Bohem: „Ve světle této skutečnosti chápe tento jakoby vnitřně rozporný charakter. Tato skutečnost totiž znamená zároveň smrt i zmrtvýchvstání. Po ,temné noci‘ září ,živý plamen lásky‘.“ (9) Tak si člověk osvojuje „vědu kříže“.
Pro Editu nebyl celý proces obrácení jistě vůbec snadný. Jak už jsme napsali, byla to léta hledání, která nalezla svou poslední a definitivní podobu v setkání s autobiografií sv. Terezie od Ježíše. Kristus zaujímal v jejím životě ústřední postavení. V něm se setkala s Pravdou a Přítelem, se kterým může vést neustálý dialog. Její obrácení provází radikalita. Na počátku si myslela, že to od ní vyžaduje, aby opustila všechno pozemské a žila zcela soustředěna na Boží záležitosti. Časem ale pochopí, že „čím hlouběji se kdo ponoří do Boha, tím více musí v tomtéž duchu ‚vyjít ze sebe‘, to znamená jít do světa a nést tam Boží život“. (10)
7. Lidský i duchovní vývoj Edity Steinové je cestou ženy naší doby. Edita se nám jeví – a to jak ve své osobní zkušenosti ženy, tak i ve své filosoficko-antropologické reflexi o bytí a poslání lidské osoby -, jako někdo, kdo je znepokojený postavením ženy ve společnosti i v církvi. Její intelektuální schopnost, univerzitní příprava, její horlivá pedagogická činnost – to všechno z ní udělalo ženu prožívající naprosto vědomě svou ženskou identitu jako výzvu, odpovídající jejímu poslání. Edita dokázala těmto výzvám, které na ni kladly v tomto konkrétním historickém okamžiku společenské a církevní okolnosti, čelit jasně a vyváženě.
Jako vysokoškolský pedagog ve Speyeru v letech 1922 – 1931 začala řešit problémy spojené s formací ženy a pomáhala svým studentkám prohlubovat identitu ženy stvořené, podobně jako muž, k Boží podobě. Zdůraznila také nadpřirozené povolání ženy a etiku ženských povolání. Základem její reflexe byla podrobná analýza ženské psychologie.
Tímto způsobem svědčila o bohatství křesťanského života ženy, která je oddaná realizaci svého poslání, zasazeného do skutečnosti tohoto světa. Vysvětluje to i horlivost, s níž se začala věnovat apoštolátu vyučování, i když se už po svém obrácení nesnažila tak jako dříve získat univerzitní katedru jakožto žena. Ve své pedagogické práci dokázala spojit odbornou kompetenci s bezprostředním a osobním vztahem ke svým studentkám. Ty na ni všechny vzpomínaly jako na otevřenou a chápající ženu, která svým pohledem na docenění ženy a snahou podporovat ji v každém ohledu předběhla svou dobu. Z tohoto důvodu také vstoupila do Katolického sdružení bavorských profesorů a do Mladých profesorů. Tak rozšiřuje oblast své působnosti a své učení zaměřuje ve prospěch ženy – její i naší doby.
Zvláštní povolání ženy
8. Východiskem teologicko-antropologické reflexe Edity Steinové je vlastní zkušenost nahlížená ve světle Písma svatého, zvláště jeho prvních stránek, kde je stvoření lidského druhu prezentováno jako stvoření sobě rovných bytostí – muže a ženy – k Božímu obrazu v jejich rovnosti a zároveň různosti: „Na počátku bylo jak muži, tak ženě svěřeno poslání zachovat si podobnost s Bohem, vládnout zemi a rozmnožit lidský rod.“ (11)
Edita vychází z filosoficko-antropologické, nikoli sociologické analýzy, a vyzdvihuje dva zvláštní rysy ženské psychologie: osobní nasazení ve spolupráci s mužem a mateřství. Její statut jako mužovy partnerky jí určuje podíl na všem, na věcech velkých i malých. Provází muže, kráčí po jeho boku, s láskou sdílí jeho život. Z tohoto důvodu žena disponuje „ve své přirozenosti rozvinutější schopností vcítit se do druhého člověka a do jeho potřeb, schopností a možností přizpůsobit se“. (12) Má schopnost a vnitřní potřebu sdílet život s druhými, a proto i schopnost nezištně milovat, odevzdat se a zapomenout na sebe. Na druhé straně ji vede předurčení k mateřství především k tomu, co je živé a osobní, a k velice konkrétnímu a kontemplativnímu druhu poznání. Mateřství a partnerství ji vede ke všemu, co se týká vztahu s osobou. Obdařena úkolem rodit děti a pokračovat v povolání Evy, která byla nazvána „matkou živých“, je i ona pověřena úkolem spočívajícím v pomoci na „reintegraci života“. (13)
Editu to vede ke zdůraznění významu a velikosti duchovního mateřství v řeholním životě, který uskutečňuje ženinu touhu naprostého odevzdání se, a jenž je ve svém celku v naprosté shodě s charakteristickými rysy ženy: „Odevzdat se Bohu v lásce, která zapomíná na sebe a nestará se o vlastní život, aby vytvořila prostor pro Boha, toto je příčinou a hlavním principem řeholního života.“ (14)
Poselství pro moderní ženu
9. Zkušenostní a filosofická reflexe Edity Steinové nad bytím a úlohou ženy jde ve znamení veliké aktuálnosti pro dnešní svět a církev, ve znamení prohloubeného vědomí důležitosti prosazování ženy a nutnosti otevřít jí prostor na poli společenského, ekonomického, politického a náboženského života. Pravý feminismus nalézá v učení vycházejícím z Editina života a jejích spisů velice cenné pokyny ve věci prosazování důstojnosti a poslání ženy, které vycházejí z její identity a poslání zakořeněného v základu jejího bytí. Kromě toho můžeme říci mnohé i ve vztahu k zasvěcenému životu chápanému jako sebedarování Bohu, či ještě spíše jako plnou seberealizaci ženských aspirací: darování se, mateřství, služba.
Ideální vzor těchto ženských hodnot ztělesňuje u Edity postava Panny Marie. V ní „byla žena zušlechtěna, a to díky tomu, že se Spasitel narodil z ženy: žena se stala branou, skrze niž Bůh vstoupil mezi lidi“. (15) Ona se zcela odevzdává svému poslání tím, že daruje sebe samu, a že s mlčenlivou důvěrou přijímá a odevzdává celé své bytí do služeb Pánu pro budování Božího království. (16) Takové chápání Panny Marie nám ji dává za vzor ve všech oblastech lidského života: rodinné, společenské i církevní, neboť Matka Boží se zajímá o společenské i politické problémy, jak to poznáváme z ústředních veršů Magnificat, kde jsou mocní tohoto světa svrhováni z trůnu. Proto žena – stejně jako muž – nesmí utíkat před reálnými situacemi a zůstávat lhostejná k výzvám, které přinášejí. (17)