Nebe ve víře – 6. den
sv. Alžběta od Trojice
První modlitba
19. „Kdo přichází k Bohu, musí věřit“ (Žid 11,6). To nám říká sv. Pavel. A říká ještě: „Víra je základem toho, v co doufáme, přesvědčením o tom, co nevidíme“ (Žid 11,1). To znamená, že „skrze víru, která nám dává takovou jistotu a zpřítomňuje budoucí dobra, začnou v naší duši tato dobra existovat a přetrvávají, i když se z nich zatím ještě neradujeme.“ Svatý Jan od Kříže říká, že ona nám „slouží jako nohy, abychom mohli jít k Bohu“ (DP 1,11), a též, „že je vlastnictvím v temném stavu“ (DP12,2). „Jedině ona nám může dát pravé světlo“ o tom, kterého milujeme, a naše duše si ji musí „zvolit jako prostředek, aby došla k blaženému sjednocení“ (DP 12,2). „Ona vlévá proudem do hloubky naší duše všechna duchovní dobra. Proto, když Ježíš Kristus mluvil se Samaritánkou, nazval víru pramenem, když řekl, že těm, kteří v Něho uvěří, dá „pramen vody živé, který tryská do věčného života“ (Jan 4,14; DP 12,3). „Víra nám tedy už v tomto životě dává Boha, i když zahaleného závojem, ale přesto samotného Boha“ (DP 12,4).
„Až přijde to, co je dokonalé, a tím je jasné vidění, to, co je nedokonalé, neboli jinými slovy poznání skrze víru, získá všechnu svou dokonalost“ (srov. 1 Kor 13,10; DP 12,6).
20. „My jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni“ (1 Jan 4,16). To je velký úkon víry, to je prostředek, jak oplácet našemu Bohu lásku za lásku. To je „tajemství ukryté“ (Kol 1,26) v srdci Otce, o kterém mluví sv. Pavel, které nakonec pronikneme, a které rozechvěje naši duši!“ Když duše dokáže věřit v tuto „nesmírnou lásku“ (Ef 2,4), která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného“ (Žid 11,27). Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda jí obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“ (Lk 7,50).
Druhá modlitba
21. „Když bude tvé oko prosté, celé tvé tělo bude mít světlo“ (Mat 6,22). O jakém prostém oku mluví Mistr, když ne o „prostotě úmyslu“, který „sjednocuje všechny rozptýlené síly duše a samotného ducha sjednocuje s Bohem. Právě prostota vzdává Bohu čest a chválu, ona Mu představuje a obětuje ctnosti. Potom pronikajíc a překračujíc sebe sama, překračujíc a pronikajíc všechna stvoření ve své hloubce nachází Boha. Ona je počátkem a koncem všech ctností, jejich nádherou a slávou. Prostý úmysl je ten, který směřuje jen k Bohu, a připisuje všechno Jemu.“ „Prostota uvádí člověka do Boží přítomnosti; dává mu světlo a odvahu; vyprazdňuje ho a osvobozuje od každého strachu, dnes i v den soudu.“ „Je vnitřní náklonností a základem celého duchovního života.“ „Šlape po zlé přirozenosti, dává pokoj, vytváří mlčení místo zbytečného hluku, které se v nás tvoří.“ „Čím dál víc nás připodobňuje Božské podobě. A potom nás, bez jakéhokoli zprostředkování, přenese do hlubiny, kde přebývá Bůh, a přinese nám bezedný odpočinek. Prostota nám dá dědictví, které pro nás připravila věčnost. Všechen život duchů, všechny jejich ctnosti spolu s Boží podobou spočívají v ní, a v ní též prožívají na výšinách svůj svrchovaný pokoj.“ „A každý duch ve své vlastní hloubce, více či méně hluboké, podle míry své lásky, dychtí po Bohu“ (Ruysbroec). Prostá duše, „která povstává mocí svého vnitřního pohledu, vstupuje do sebe samé a ve své vlastní propasti kontempluje svatyni, která je dotknutá“ (Ruysbroec) dotykem Nejsvětější Trojice. Tak pronikla do své hloubky, „až do svého základu, který je bránou věčného života“ (Ruysbroec).