Hymny, které zpívala ve vytržení

sv. Miriam od Ukřižovaného

Vyzvala jsem celou zemi, aby tě chválila, aby ti sloužila.
Takto navždy, věčně bez konce! Mé srdce se sjednocuje s tvou láskou.
Vyzvala jsem celé moře, aby tě chválilo, aby ti sloužilo.
Takto navždy, věčně bez konce!
Volala jsem, zvala ptáčky v povětří, aby tě chválili, aby ti sloužili.
Takto navždy, věčně bez konce!
Volala jsem, zvala hvězdu jitřní.
Takto navždy, věčně bez konce!
Můj Milovaný, ano, slyším ho, je již zde, pojďme mu naproti!
Takto navždy, věčně bez konce!
Závoji, který ho zakrýváš, rozhrň se!
Chci ho vidět, mého Milovaného, abych se mu klaněla a abych ho milovala!
Takto navždy, věčně bez konce!
Mé srdce se sjednocuje s tvou láskou.
Závoji hustý, roztrhni se!
Odhal mého Milovaného, abych se mu klaněla a abych ho milovala!
Takto navždy, věčně bez konce!
Volala jsem, zvala člověka nevděčného,
aby ti dobrořečil a aby ti sloužil, aby tě velebil a aby tě miloval.
Takto navždy, věčně bez konce!

Zde, při těchto slovech se zdála být zdrcena bolestí, neboť země, rostliny, květiny i divoká zvířata, které vyzvala, aby se s ní spojili a dobrořečili svému Stvořiteli a sloužili mu, na její výzvu odpověděli, když volala člověka, ten zůstal hluchý. S výrazem nevýslovné bolesti říkala: „Člověče nevděčný, lítá šelma tě dostihne a zahubí tvé tělo i duši! Nebuď nevděčný…!“ Ale člověk zůstal netečný.

K lásce, k mé Lásce pospěšte, králové země!
Pojďme, klanějme se!
Zpívám o vznešenosti, o moci našeho Spasitele,
neboť jsme dílem jeho rukou, cenou jeho krve.
Pojďme, klanějme se!
Není Boha, který by se mu podobal!
Pospěšte… Pospěšte všichni,
kdo jste na zemi, nezastavujte se u toho, co je pozemské,
vždyť je to všechno marnost, co v mžiku skončí!
Pojďme, klanějme se!
Jsme jen vyhnanci a poutníci na této zemi.
Pojďme, klanějme se!
Je to náš Král, je to náš Otec.
Pojďme, klanějme se!
To on stvořil všechno na této zemi.
Pojďme, klanějme se!
Padněme k jeho nohám, dejme mu svá srdce.
Pojďme, pojďme ho chválit a dobrořečit mu!
Vyznejme ústy i svým srdcem:
Není Boha, který by se mu podobal.
Pojďme, klanějme se!
Klaňme se jedinému Bohu v Trojici.
Jaké neproniknutelné tajemství!
Pojďme, klanějme se!
Ó Tři nesmírní, kteří jste jedno! Ó moci!
Pojďme, klanějme se!
Neboť jeho hněv vůči zlým je strašný.
Pojďme, klanějme se!
Zvíře, lítá šelma se třese před ním,
před jeho hněvem se otřásá zem.
Vy zlí, pospěšte, klanějme se!
Jaká to otcovská dobrota pro ty, kteří ho hledají.
Pojďme, klanějme se!
Jaká to dobrota a jeho milosrdenství pro spravedlivé.
Pojďme, klanějme se!
Celá země, všechna zvířata se radují v hluboké úctě.
Pojďme, klanějme se!

Milovaný kráčí před námi!…
Mé srdce bdí, má duše se raduje!…
Tvůj pohled, ó prameni, mě pokořuje v prach!
Země, otevři se a pohřbi mě,
mé srdce touží opustit tento svět,
abych tě mohla chválit, svrchovaná Dobroto.
Vytrhni mě ze žaláře, který mě vězní!

Po celý svůj život budu chválit Pána!
Má duše vychází z propasti, z přehluboké jámy…
Beru si křídla svého Spasitele…
Ó, jak je sladké být u tebe!
Ó můj Spasiteli, tvé jméno je veliké.
Naplňuje nebe!
Všechno ho chválí a je naplněno radostí v jeho přítomnosti!…
Dal mi křídla, s nimiž jsem létala;
z přehluboké propasti, v níž jsem byla, mě Pán vytrhl.
Od tohoto dne jsem navždy v jeho lůně.
Šťastný to den, kéž nikdy neskončí!…
Pán mě vzal do své vlasti.
Co řeknete, obyvatelé země?
Pán mě uvedl do propasti a vytrhl mě z ní!
Pokušitel po mně šlapal na cestě, zastřel mi zrak, aby mě svedl.
Pokušitel mi zatarasil cestu,
ale já roztrhla závoj této země, jako když vzlétnou ptáci.
Ó pokušiteli, Pán mě vzal do své vlasti!
Jaké trápení je v propasti, kam sestupuješ! Ó ty nešťastníku…!
Ale Pán mě z propasti vytrhl a vynesl tak vysoko, mě, dítě Adamovo!
Dává mi křídla, abych létala, dává mi tisíce květin,
abych je sypala po cestě, kterou vidím, do rukou mi dal košík s květy,
mohou z nich brát všichni přátelé!
Sypala jsem je celou cestu, přátelé i nepřátelé je dychtivě sbírali.
Dal mi křídla, abych létala, a na kolena košík s květy…
Nebe i země, všechno se usmívalo svým neposkvrněným úsměvem.
Láska je veliká!…
Vše na světě není nic.

Z knihy Miriam, malá Arabka
S laskavým svolením KNA

Zpět