Očistný oheň Boží lásky (ŽP 1,19.23-25)
sv. Jan od Kříže
19. Je třeba zde vědět, že dříve než se tento božský oheň lásky uvede do podstaty duše a sjednotí se s ní úplným a dokonalým očištěním a čistotou, zraňuje duši plamen, kterým je Duch svatý, a zničí a stráví v ní nedokonalosti jejích špatných habitů; a toto je působení Ducha svatého, kterým ji disponuje pro sjednocení s Bohem a pro přetvoření v Boha láskou.
Protože je třeba vědět, že tentýž oheň lásky, který se pak sjednotí s duší a oslaví ji, je týž, který ji předtím proniká a očišťuje. Tak jako oheň, který prostoupí dřevo, je týž, který je nejdříve obklopí a zraní svým plamenem a vysuší je a zbaví jeho ošklivých případků, a nakonec je disponuje svým teplem, aby mohl do něho proniknout a přetvořit je v sebe.
Toto nazývají duchovní lidé očistnou cestou. V tomto cvičení trpí duše velkou újmu a zakouší v duchu velké strasti, které se obyčejně přenášejí i do smyslu, takže mu je tento plamen velice bolestivý. Protože jí v této dispozici očišťování není tento plamen jasný, nýbrž je temný – neboť dá-li jí nějaké světlo, je to jen proto, aby viděla a pociťovala své ubohosti a chyby – není jí příjemný, nýbrž bolestivý, neboť i když ji někdy zahřeje teplem lásky, je trýznivý a mučivý; a není pro ni lahodný, nýbrž je suchý, protože, ačkoli jí někdy ze své dobrotivosti dá nějakou příjemnost, aby ji posílil a povzbudil, vynahradí to duše a splatí [všechno] předtím a potom jinou velkou strastí. Není pro ni osvěžující a uklidňující, nýbrž stravuje ji a kárá, takže duše umdlévá a trápí se sebepoznáním; a tak pro ni není oslavující, protože ji spíše činí ubohou a roztrpčenou v duchovním světle sebepoznání, které jí dává. Jak říká Jeremiáš, Bůh sesílá do jejích kostí oheň a poučuje ji (Pláč 1,13), a jak také říká David, zkouší ji v ohni (Žl 16,3). (…)
23. A protože je tento plamen sám o sobě krajně láskyplný a něžně a láskyplně pronikne vůli, a vůle je sama ze sebe krajně vyprahlá a tvrdá, a tvrdost vedle něhy a vyprahlost vedle lásky jsou citelné, pak když tento plamen vnikne s láskou a něžně do vůle, pocítí vůle svou přirozenou tvrdost a vyprahlost vůči Bohu, a necítí lásku a něžnost plamene, protože jí brání tvrdost a vyprahlost, které nepojmou ony protiklady, něhu a lásku, dokud jimi nejsou vypuzeny a Boží láska a něha nezavládne v duši. A tak byl tento plamen pro duši bolestivý a působil, že zakoušela svou tvrdost a vyprahlost a trpěla jimi.
A protože je tento plamen nesmírně široký a bohatý a vůle je úzká a těsná, pociťuje vůle svou úzkost a těsnost, když do ní vnikne plamen, dokud se v ní neusadí, nerozšíří ji a neroztáhne a neuschopní ji pojmout ho. A protože je tento plamen také příjemný a sladký a vůle měla patro ducha pokažené šťávami nezřízených náklonností, byl jí nechutný a hořký a duše nemohla vychutnávat sladký pokrm Boží lásky. A tímto způsobem také pociťuje vůle tísnivost a nechuť vzhledem k tomuto nesmírně širokému a příjemnému plameni a necítí jeho chuť, poněvadž ji necítí v sobě, nýbrž cítí jen to, co v sobě má, a to je její ubohost.
A konečně, protože je tento plamen nesmírně bohatý a plný dobroty a rozkoší, a duše je sama o sobě chudičká a nemá nic dobrého a nic, co by ji mohlo uspokojovat, jasně poznává a cítí své ubohosti a svou chudobu a zlobu ve srovnání s těmito bohatstvími a s touto dobrotou a s těmito rozkošemi a nezná bohatství, dobrotu a rozkoše plamene, protože zloba nepostihne dobrotu ani chudoba neobsáhne bohatství atd., dokud tento plamen úplně neočistí duši a nepřetvoří ji, neobohatí, neoslaví a neobšťastní.
Takto byl tento plamen pro duši bolestivější, než se dá říci, protiklady v ní vzájemně bojovaly. Bůh, souhrn všech dokonalostí, bojoval proti všem jejím nedokonalým habitům, aby ji oblažil, upokojil a prozářil a tak ji přetvořil v sebe, jako to dělá oheň s dřevem, když je zapálil.
24. K tomuto očišťování dochází tak silně v málokterých duších, jenom v těch, které chce Pán pozvednout na vyšší stupeň sjednocení, protože každou duši připravuje silnějším nebo slabším očištěním, podle toho, na který stupeň ji chce pozvednout, a také podle její nečistoty nebo nedokonalosti.
A tak se tato muka podobají mukám očistcovým, protože jako se tam duchové očišťují, aby mohli patřit na Boha jasným patřením v budoucím životě, tak se svým způsobem očišťují zde duše, aby se mohly přetvořit v něho láskou v tomto (životě).
25. Nemluvím o intenzitě tohoto očišťování a o tom, jak je větší nebo menší a kdy se týká rozumu a kdy vůle a kdy paměti a kdy a jak také podstaty duše, a také kdy se týká všeho; a o očišťování smyslové části a jak se pozná, kdy nastává jedno a druhé, a v které době a v kterém bodě nebo období duchovní cesty začíná, protože o tom hovoříme v Temné noci Výstupu na horu Karmel a nyní to nepatří k našemu tématu. Stačí teď vědět, že Bůh, který chce vstoupit do duše sjednocením a přetvořením v lásce, je týž, který už dříve do ní pronikal a očišťoval ji světlem a teplem svého božského plamene, tak jako oheň, který vniká do dřeva, je týž, který je předtím disponuje, jak jsme řekli. A tak plamen, který je jí nyní příjemný, když je jím v nitru prostoupena, byl jí dříve bolestivý, dokud byl venku a vnikal do ní.