Temné působení kontemplace (2N 5,1-4.7)
sv. Jan od Kříže
1. Tato temná noc je Boží vlití do duše, které ji očišťuje z jejích neznalostí a habituálních a přirozených a duchovních nedokonalostí, a to nazývají kontemplativní (lidé) vlitou kontemplací nebo mystickou teologií, v níž Bůh skrytě učí duši a vzdělává ji v dokonalosti lásky, aniž by ona cokoli dělala či chápala jak (se to děje). Tato vlitá kontemplace, nakolik je láskyplnou Boží moudrostí, působí v duši dva hlavní účinky, protože ji disponuje tím, že ji očišťuje a osvěcuje ke sjednocení lásky s Bohem. Takže tato [láskyplná] moudrost, která očišťuje blažené duchy osvícením, je totožná s tou, která zde očišťuje duši a osvěcuje ji.
2. Avšak je (zde) pochybnost: Proč, když jde o božské světlo, jak jsme řekli, které osvěcuje a očišťuje duši z jejích neznalostí, je zde duše nazývá temnou nocí? Na to se odpovídá, že ze dvou důvodů je tato božská Moudrost nejen nocí a temnotou pro duši, nýbrž i trápením a mukami: za prvé, pro vznešenost božské Moudrosti, která překračuje schopnost duše, a z tohoto důvodu je jí temnotou; za druhé, pro její nízkost a nečistotu, a z tohoto důvodu je jí bolestná a skličující a také temná.
3. Aby se prokázal první (důvod), je vhodné předpokládat jistou nauku Filozofa, který říká, že čím jsou božské věci v sobě jasnější a zřejmější, tím [víc] jsou pro duši přirozeně temné a ukryté; tak jako světlo: čím je jasnější, tím více [oslepuje a] zatemňuje zřítelnici sovy, a čím příměji se hledí na slunce, (tím) větší temnoty to působí zrakové mohutnosti a omamuje jí, neboť ji překračuje pro její slabost.
Takže když toto božské světlo kontemplace vtrhne do duše, která ještě není úplně osvícena, způsobí jí duchovní temnoty, protože ji nejen překročí, ale také zbaví úkonu jejího přirozeného chápání a zatemní jej. A z tohoto důvodu svatý Dionýzius a jiní mystičtí teologové nazývají tuto vlitou kontemplaci paprskem temnoty, to je pro neosvícenou a neočištěnou duši, protože jeho velkým nadpřirozeným světlem je poražena a omámena přirozená poznávací síla.
Proto také David řekl (Žl 96,2), že u Boha a kolem něj je temnota a oblak; ne proto, že by sám o sobě byl takový, leč pro náš slabý rozum, takže v tak nesmírném světle se zatemňuje a zůstává oslepen a nedosahuje (Boha). Proto tentýž David (Žl 17,13) to pak objasnil slovy: Pro velkou zář jeho přítomnosti se rozprostřely mraky napříč, to je, mezi Boha a náš rozum. To je příčina, proč když Bůh vyšle ze sebe do duše, která ještě není přetvořená, tento rozjasněný paprsek své skryté moudrosti, působí jí temná mračna v rozumu.
4. A je jasné, že tato temná kontemplace je pro duši v těchto počátcích také bolestná; neboť jelikož má tato božská vlitá kontemplace mnoho krajně dobrých předností a duše, která je přijímá, poněvadž ještě není očištěná, má mnoho rovněž krajně (ovšem) špatných ubohostí, plyne z toho, že nakolik dva opaky nemohou být obsaženy v podmětu duše, ona musí nutně strádat a trpět, protože je podmětem, ve kterém proti sobě působí tyto dva opaky, jež konají jeden proti druhému z důvodu očištění z nedokonalostí duše, k němuž skrze tuto kontemplaci dochází. (…)
7. V síle tohoto útisku a tíhy se duše cítí tak vzdálena tomu, že by (snad) měla být v (Boží) přízni, že se jí zdá, a tak tomu i je, že [dokonce] i to, v čem (dříve) nacházela nějakou oporu, pro ni se vším ostatním skončilo, a že není nikoho, kdo by s ní soucítil. V této záležitosti říká také Job (19,21): Mějte se mnou soucit alespoň vy, moji přátelé, protože se mě dotkla Pánova ruka.
Jak velký div a lítost, že je zde slabost a nečistota duše tak veliká! Vždyť ruka Boží je sama o sobě tak jemná a příjemná, a duše ji [zde] pociťuje jako tak těžkou a nepřátelskou, (a přitom) ona ji ani netíží ani nesráží, nýbrž se jí jen dotýká, a to (navíc) milosrdně, vždyť to dělá, aby duši udělila milost a ne aby ji trestala!