Založení Karmelu sv. Josefa a jeho historie do 20. století
Zakládání v zaalpských zemích
Kláštery bosých karmelitánů byly založeny císařem Ferdinandem II. ve Vídni r. 1622 a v Praze r. 1624. Proto vznikla samozřejmá myšlenka, aby zde byly založeny i ženské komunity bosého Karmelu.
Na generální kapitulu bosých karmelitánů v r. 1629 přijel převor vídeňského kláštera P. Antonín od sv. Josefa a přednesl žádost manželky císaře Ferdinanda II. Eleonory Gonzaga, aby do zemí mladší větve habsburského rodu byly vyslány čtyři sestry karmelitky, které by tu založily ženské kláštery řádu.
Generál řádu, podporován P. Dominikem od Ježíše Marie, se horlivě ujal plánu. Provést jej však nebylo snadné. Španělsko bylo organizováno ve zvláštní provincii a tyto kláštery byly jak jazykově, tak způsobem života příliš vzdáleny středoevropskému prostředí. V Itálii byla klášterní založení velmi nedávného data, než aby jim bylo možné svěřit budování nových klášterů. Vedení řádu kladlo důraz na to, aby sestry byly vyslány pokud možno z jednoho kláštera, aby byly vychovány ve stejné formě a tradicích a zaručovaly klidný a vnitřně ucelený vývoj a život nových klášterů. A to dělalo ještě větší problém, protože žádný z italských klášterů nedisponoval ještě takovým množstvím zkušených sester.
Nakonec vedení řádu rozhodlo, že do zaalpských zemí vyšle sestry ze dvou klášterů: dvě z kláštera v Janově a dvě z kláštera v Terni. Z janovského kláštera byla určena sr. Paula Marie od Ježíše z rodu Centurioni, žena, která nejen svým vzezřením, ale i duchem připomínla sv. Terezii. Dále to byla bývalá převorka janovského Karmelu sr. Marie Terezie od sv. Onufria.
Z Terni odešly dvě sestry: Marie Kateřina od sv. Dominika, novicmistrová, jedna z prvních členek kláštera bosých karmelitek v Římě, a mladičká, čtyřiadvacetiletá Marie Elekta do sv. Jana.
Sestry vyjely z Terni 9. září 1629. V Bologni se k nim připojily janovské sestry. Do Vídně výprava vstoupila 2. listopadu 1629 a již 8. listopadu 1629 byl slavnostně otevřen nový Karmel ve Vídni. Matka Elekta zde vnitně dozrávala 14 let, a již ve svých 33 letech byla zvolena převorkou.
Ve 40. letech 17. století se připravoval plán na nové založení ve Štýrském Hradci. I když si jej přál již Ferdinand II., podařilo se to až jeho nástupci Ferdinandu III. Matka Elekta tam jako zakladatelka odjíždí v r. 1743 a prožije zde třináct šťastných let.
Založení Karmelu sv. Josefa v Praze
Po této době je však matka Elekta řádovými představenými postavena před další úkol: vybudovat ženský Karmel v Praze. Také to byl plán, který se táhl již řadu let.
První podnět pro založení ženského karmelitánského kláštera v Praze vzešel patrně od bosých karmelitánů již v roce 1631. I když se jim podařilo pro svůj úmysl získat pražskou šlechtu, k výstavbě kláštera nakonec nedošlo. O neuskutečněném plánu je pouze zmínka v pozdější klášterní kronice.
K myšlence založení kláštera se vrátila Marie Anna Španělská, manželka Ferdinanda III. Podle některých pramenů nemohla dlouho otěhotnět, a proto slíbila, že pokud se jí podaří porodit dítě, založí v Praze klášter karmelitek. Bůh její prosbu vyslyšel a 8. září 1633 se jí narodil syn (budoucí Ferdinand IV.). Podporoval ji i její manžel, ale k výstavbě kláštera opět nedošlo. Papež Inocenc X. trval na tom, že nově založené ženské kláštery musí podléhat pravomoci příslušných biskupů a bosí karmelitáni nechtěli připustit oslabení pozice svých představených. Marie Anna zemřela v r. 1641.
Teprve třetí Ferdinandova manželka Eleonora Magdalena de Gonzaga se plánu Marie Anny ujala. Z lásky ke své první ženě jí pomáhal i sám císař. Nový papež Alexandr VII., kterému záleželo na dobrých vztazích s císařem, výstavbu kláštera povolil.
Ferdinand III. zahájil přípravy k uvedení bosého Karmelu do Prahy tím, že koupil od Ferdinanda Arnošta z Valdštejna a jeho spoludědiců větší areál na Malé Straně, kde kdysi stál dvůr pražských biskupů a acibiskupů. Stály tu čtyři domy a byla tu i velká zahrada (Vojanovy sady). Prostor však bylo nutné podstatně přebudovat. A to se stalo zřejmě příčinou dalších odkladů při úvahách o zřízení pražského Karmelu.
Do procesu však zasáhl proud vojenských událostí. V Polsku probíhala válka mezi polským králem Janem Kazimírem a švédským králem Karlem X. Gustavem. V září r. 1655 padla do švédských rukou Varšava a v říjnu i Krakov. Krakovské karmelitky byly donucey k útěku. Utekly do Prahy; představení karmelitánů přijali však zprávu o jejich usazení se v Praze se značnými rozpaky. Skupina sester se ocitla v Praze ve zřejmé izolaci, nebyla zajištěna ani hmotně, a tak hrozilo, že duchovní život sester se ocitne v krizi a rozvratu. Záchranou mohlo být zřízení nového ženského Karmelu v Praze. Představení rakousko-německé provincie se však báli, aby osazení nového kláštera cizinkami z Polska nevedlo k tomu, že by se tento klášter dostal pod vliv polské provincie karmelitánského řádu. Jedinou cestou, aby se tomu předešlo, bylo včas obsadit klášter vlastními sestrami.
Proto 8. srpna 1656 sděluje provinciál bosých karmelitánů P. Alexandr od Ježíše Marie matce Elektě, tehdy ještě převorce štýrskohradeckého kláštera, že otázka dozrává ke konečnému řešení. Ještě téhož dne dává provinciál převorce přímé a přesné pokyny pro její cestu do Čech. Má se okamžitě přichystat k odjezdu.
16. srpna se matka Elekta vydává ze Štýrského Hradce do Vídně, kam dorazila 20. srpna. Zde jí byly popřány 2 dny odpočinku a 22. srpna vyrazila, provázena P. Alexandrem od Ježíše Marie z Vídně od Prahy. Vezla si s sebou provinciálův list, kterým byla stanovena vikářkou všech karmelitek nacházejících se v Praze a byla pověřena, aby provedla organizační opatření v nově vznikající komunitě. Ze Štýrského Hradce ji doprovázela sr. Marie Terezie od Ježíše. Ve Vídni se ještě připojily 3 bosé karmelitky: sr. Eufrázie od Ježíše Marie, sr. Paula Marie od Ježíše a sr. Josefa Marie od Ježíše.
Před odchodem z Vídně se výprava zastavila v mužském karmelitánském klášteře, aby se tu pomodlila před zde uctívanou Madonou a u hrobu Dominika od Ježíše Marie.
31. srpna výprava dorazila do Brandýsa nad Labem, kde je očekávali dva karmelitáni z pražského mužského konventu. Druhého dne se odebrali do Staré Boleslavi, kde se pomodlili u Palladia země české – Panny Marie Staroboleslavské a uctili sv. Václava.
Karmelitky na Karlově mostě v Praze zdravil nadšený dav Pražanů, protože matku Elektu již tehdy obklopovala pověst svatosti.
Před kostelem Panny Marie Vítězné sestry vítalo pražské duchovenstvo v čele s arcibiskupem kardinálem Harrachem a jeho světícím biskupem Josefem Cortim a také mužský konvent karmelitánů. Uvítání bylo velmi slavnostní a po krátké pobožnosti v karmelitánském kostele byly sestry uvedeny do domu, který jim měl sloužit jako prozatímní klášter. V domě je přivítaly sestry karmelitky z Polska zpěvem „Benedictus, qui venit in nomine Domini“.
Druhého dne přišel k sestrám na návštěvu sám Ferdinand III., který se v té době dočasně usídlil v Praze. Prohlédl si budovu a slíbil, že se náležitě o nový klášter postará, konkrétně že postaví novou klášterní budovu, která by odpovídala více řeholním pravidlům. Bohužel císař rok na to zemřel v pouhých 49 letech.
Budova, do níž se matka Elekta s ostatními sestrami nastěhovala, skutečně zatím představovala dosti nevlídné a nevhodné provizorium. Dům byl řadu let neobydlen a byl nepřipraven k jejich způsobu života. Polky, které zde od r. 1655 bydlely, se dívaly na dům jen jako na místo svého dočasného pobytu a příliš se o něj nestaraly, aby je přizpůsobily řádovým předpisům. Matka Elekta musela rozvinout celou svou energii, aby dům alespoň částečně odpovídal pravidlům bosých karmelitek. Teprve na sv. Martina 1656 mohl kardinál Harrach slavnostně přenést Nejsvětější Svátost do klášterrní kaple a uzavřít klášterní klauzuru. Pak bylo možné dokončit vnitřní úpravu místností podle požadavků Karmelu.
Zdá se, že již tato úprava přinesla matce Elektě nepříjemnosti. Polky nebyly ochotné účastnit se spojených prací s úpravami domu. Sestry měly s sebou laické sestry, a od nich matka Elekta právem chtěla, aby se podílely na zařizování neupravených budov. Rozpor mezi nimi se zvětšoval, i pro neznalost jazyka. Nedobrá atmosféra, kterou vyvolávala i stísněnost budovy, přinášela neklid.
18. září 1657 Polky opustily Prahu a vrátily se do osvobozené vlasti. O matce Elektě však roznesly pomluvy v Praze i ve svém domově. Polští karmelitáni stížnosti dokonce přednesli na 18. řádové kapitule v Římě. Matka Elekta mlčela a později byla obhájena.
Klášterní komunita se mohla konečně upevnit. Bylo také třeba navázat kontakt s novým prostředím.
16. května 1657 se konala za přítomnosti císaře Leopolda I. první obláčka sester.
V r. 1659 měl nový klášter již 7 členek vázaných slavnými sliby.
22. února 1660 sestry v obavě, aby jim matka Elekta nebyla odňata na nové zakládání, píší generálnímu představenému, aby jim matku Elektu ponechal a otec generál jim to slibuje.
24. srpna 1662, v den stého výročí tereziánské reformy, matka Elekta Římu oznamuje, že klášter má již 12 sester.
13. března 1662 byl položen základní kámen k nové budově kláštera. 13. září 1662 Leopold I. vydává novou zakládací listinu. Stavba kláštera je zahájena v roce 1663, autorem projektu je významný architekt Carlo Lurago, ale o jeho výstavbě se bohužel nedochovaly téměř žádné záznamy.
11. ledna 1663 umírá matka Elekta a o tři dny později je pohřbena v kapli proroka Eliáše v klášterní zahradě.
Po smrti matky Elekty
2. února 1663 byla zvolena novou převorkou sestra Eufrazie od Ježíše Marie. Matka Elekta ji sama předurčila jako svou nástupkyni; vedla komunitu 6 roků a po třech letech od smrti matky Elekty rozhodla o otevření jejího hrobu.
20. prosince 1671 se karmelitky přestěhovaly do nedokončené budovy a uzavřely klauzuru; arcibiskup Sobek vysvětil nové budovy den předtím. Stavební práce probíhaly ještě během první poloviny 18. století.
Základní kámen kostela sv. Josefa byl položen 9. září 1673 za přítomnosti císaře Leopolda I., ale kvůli nedostatku peněz a snad i problémům s výběrem místa byla stavba nakonec odložena. Když byly v letech 1681-1682 zahájeny práce na základech, objevila se další komplikace. Na sousedním domě, který vlastnil kníže Lobkovic, se objevily nebezpečné trhliny. Kníže si stěžoval až k samotnému císaři, na jehož příkaz byly práce zastaveny. Lobkovicové odmítli i přepracované plány, podle kterých se již kostel přímo nedotýkal jejich domu. Nakonec musel být pro výstavbu kostela vybrán úplně nový pozemek a v roce 1687 se rozběhly stavební práce na dnešním místě. Hrubá stavba byla dokončena roku 1690, v říjnu 1692 byl kostel vysvěcen, i když stavební práce pokračovaly ještě nejméně rok. Zařízení a výzdoba kostela byly dokončeny až v roce 1702.
Sestry tvořící komunitu byly hlavně ženy z význačných rodů a dále příslušnice drobné šlechty. Teprve koncem 18. století začaly nastupovat a převládat ženy neurozené, z nejbližšího okolí, Moravy a alpských zemí.
Na základě dekretu Josefa II. z 12. ledna 1782 bylo v Čechách zrušeno 91 mužských a 20 ženských klášterů. Tuto císařovu reformu přežily pouze kláštery, které podle něho byly pro společnost užitečné. Karmelitkám bylo povoleno dožít v Pohledu u Německého Brodu.
Karmel na Hradčanském náměstí
Po deseti letech se bosé karmelitky mohly vrátit do Prahy, kde jim císař Leopold II. (nástupce Josefa II.) věnoval bývalý klášter mužského řádu barnabitů na Hradčanském náměstí. Do jejich původního kláštera se nastěhovala kongregace anglických panen.
Sestry upravily klášter i kostel na Hradčanském náměstí pro své účely.
Sestry prozatím nesměly přijímat novicky, ale útočiště u nich nacházely ostatní karmelitky ze zrušených klášterů, takže počet mnnišek zde neustále vzrůstal.
16. června 1802 si sestry vymohly císařský dekret, který jim umožňoval znovu přijímat.
Díky tomu mohly bosé karmelitky z Prahy znovu založit kláštery v Gmunden (1828), Štýrském Hradci (1829) a Innsbrucku-Wiltenu (1846).
Neví se, kam sestry pohřbívaly své spolusestry, pravděpodobně to bylo na košířském hřbitově. Na konci 19. století dostaly darem nové pohřebiště na hřbitově břevnovských benediktinů.