Poslední rekolekce – 15. den
bl. Alžběta od Trojice
40. Po Ježíši Kristu, samozřejmě ve vzdálenosti, která dělí Nekonečné od konečného, je jedna bytost, která byla také velkou chválou slávy Nejsvětější Trojice. Odpovídala plně na božské vyvolení, o kterém mluví apoštol a zůstala vždy „čistá, neposkvrněná, bezúhonná“ (Kol 1,22) v očích Boha třikrát svatého. Její duše je tak prostá. Její hnutí jsou tak hluboká, že je není možné postihnout. Zdá se, jako by byla na zemi kopií prostého, božského Bytí. Je tak průzračná a zářivá, že dokonce může být považována za světlo, a přece je pouze „zrcadlem“ Slunce spravedlnosti: „Speculum justitiae!“ (Zrcadlo spravedlnosti)…
„Panna uchovávala tyto věci ve svém srdci“ (Lk 2,19.51): celý její příběh se může shrnout do těchto několika slov! Je to její srdce, ve kterém žila, a to v takové hloubce, že k ní lidský pohled nemůže dospět. Když čtu v evangeliu, že Maria „spěchala do jednoho judského města v horách“ (Lk 1,39), aby prokázala službu lásky své příbuzné Alžbětě, vidím ji kráčet tak krásnou, klidnou a důstojnou, tak usebranou uvnitř se Slovem Božím. Její modlitba byla vždy ve shodě s modlitbou Jeho: „Hle, zde jsem!“ Kdo? „Služebnice Páně“ (Lk 1,38), poslední z jeho stvoření: ona, jeho Matka! Byla tak pravdivá ve své pokoře, neboť setrvávala v zapomenutí na sebe, nevědění o sobě a osvobození od sebe samé, takže mohla zazpívat: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný … od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,49,48).
41. Tato Královna panen je také Královnou mučedníků; ale je to opět v jejím srdci, kde ji proniká meč (Lk 2,35), neboť u ní se všechno děje uvnitř!… Ó, jak je krásné ji kontemplovat během jejího dlouhého mučednictví, tak vyrovnanou, zahalenou do jistého majestátu, který dýchá zároveň silou i něžností… U samotného Slova se naučila, jak mají trpět ti, které si Otec vyvolil jako oběti, ti, které se rozhodl připojit k velkému dílu vykoupení, ti, které „poznal a předurčil, aby se stali podobnými Kristu“ (Řím 8,29), ukřižovanému z lásky.
Ona je tu, stojí u paty Kříže, silná a statečná, a můj Mistr mi říká: „Ecce Mater tua“ („hle, tvá matka“, Jan 19,27). Dává mi ji za Matku… A nyní, když se vrátil k Otci, a na své místo na kříži položil mne, abych „na svém těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24), je Panna stále zde, aby mě učila trpět jako On a aby mi dala uslyšet poslední zpěvy jeho duše, které nikdo jiný kromě ní, jeho Matky, nemohl zachytit.
Když i já vyslovím své „Consummatum est“ („Dokonáno jest“, Jan 19,27), bude to opět ona, „Ianua coeli“ („Brána nebes“), která mě uvede do božských nádvoří, a zašeptá mi tajemná slova: „Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi, in domum Domini ibimus“ („zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“, Žl 122,1).