Poslední rekolekce – 8. den
bl. Alžběta od Trojice
20. „Ve dne v noci bez přestání volaly: ‚Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.‘ Padli a poklonili se, složili svou korunu před trůn a volali: ‚Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest a moc…‘ “ (Zj 4,8.10–11).
Jak napodobit v nebi mé duše tu nepřetržitou činnost blažených v nebeské slávě? Jakým způsobem následovat tuto chválu a nepřetržitou adoraci? Vysvětlení mi dává svatý Pavel, když píše: „Otec ať vám dá, že ve vás mocně zesílí skrze jeho ducha vnitřní člověk, aby Kristus svou vírou přebýval ve vašem srdci, abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce“ (srov. Ef 3,16–17).
Zdá se mi, že být zakořeněn a upevněm v lásce je podmínka k uskutečnění povolání Laudem gloriae (Chvály slávy). Duše, která proniká a přebývá v těchto „hlubinách Božích“ (1 Kor 2,10), o nichž zpívá král – prorok (srov. DP 36,10), a která tedy vše dělá „v něm, s ním, skrze něho a pro něho“, s takovou čistotou pohledu, který jí dává určitou podobnost s jednoduchým božím Bytím, taková duše se každým svým hnutím, každou svou touhou i každým svým skutkem, jakkoli obyčejným, „zakořeňuje“ hlouběji v Milovaném. Všechno v ní vzdává čest Bohu třikrát svatému: je, řekněme, ustavičným Sanctus, neustálou chválou slávy!
21. „Padli na tvář a poklonili se, složili svou korunu.“ Duše musí především „padnout na tvář“, pohroužit se do propasti své nicotnosti, ponořit se do ní natolik, aby podle úžasného vyjádření jednoho mystika (Ruysbroecka) našla „opravdový mír, neměnný a dokonalý, který nic nenaruší, neboť sestoupila do takové hloubky, že ji tam nikdo nebude hledat“.
Tehdy se bude moci „klanět“. Ach, klanění, to je nebeské slovo! Zdá se mi, že je možné ho popsat jako extázi lásky. Je to láska ohromená krásou, silou, nesmírnou velikostí milovaného Objektu. A „upadá do jakési ochablosti“ [Ruysbroec], do úplného, hlubokého mlčení, do mlčení, o němž mluvil David, když napsal: „Mlčení je tvou chválou“ (Žl 65,1)! Skutečně je nejkrásnější chválou, neboť se věčně zpívá v lůně poklidné Trojice. Je to též „poslední úsilí duše, která přetéká a nemůže říci více“ [Lacordaire].
„Klanějte se Pánu, neboť je svatý,“ praví se v jednom žalmu (Žl 99,9). A ještě: „Budou se mu stále klanět“ (Žl 72,15). Duše, která se usebere nad těmito myšlenkami, která jimi proniká „Božím smýšlením“, o němž mluví svatý Pavel (srov. Řím 11,34; 1 Kor 2,16), žije již předchutí nebe, povznáší se nade vše, co pomíjí, nad oblaka, nad sebe samu! Ví, že ten, kterému se klaní, vlastní v sobě všechno štěstí a všechnu slávu. V jeho přítomnosti, podle vzoru blažených, „odhazuje svou korunu“, pohrdá sebou, nebere na sebe ohled a uprostřed všech utrpení a bolestí nachází svou blaženost v blaženosti uctívané Bytosti. Neboť opustila samu sebe a „přešla“ v Jiného. Zdá se mi, že adorující duše je „podobná studním“, o kterých mluví svatý Jan od Kříže (ŽP 3,7), přijímajícím „živou vodu proudící z hor Libanonu“. Při pohledu na ni se dá říci: „Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu“ (Žl 45,5).