Poslední rekolekce – 2. den

bl. Alžběta od Trojice

3. „Má duše je stále v mých rukou“ (Žl 118,109). Hle, co znělo v duši mého Mistra! Proto také uprostřed všech úzkostí zůstával stále klidný a silný. Má duše je stále v mých rukou! Co jiného to znamená, než ono plné sebevlastnění v přítomnosti Pokojného? Je i jiná Kristova píseň, kterou bych chtěla neustále opakovat: „Uchovám vám svou sílu“ (srov. Žl 58,10, DP 28,8). Moje Řehole mi říká: „V mlčení bude vaše síla“. Zdá se mi tedy, že uchovat svou sílu v Pánu znamená dosáhnout jednoty v celém svém bytí skrze vnitřní ticho. Znamená to usebrat všechny své mohutnosti, aby se „zaměstnávaly jediným cvičením lásky“ (srov. DP 28,8). Znamená to mít to „čisté oko“ (Mt 6,22), které Božímu světlu dovoluje, aby nás ozářilo. Duše, která diskutuje se svým já, zabývá se svými pocity a honí se za neužitečnou myšlenkou či jakoukoli touhou, rozptyluje své síly a není zcela zaměřena na Boha. Její lyra se nerozeznívá jednohlasně pod dotykem Mistra, není schopná vyloudit božskou harmonii. Je tu ještě příliš lidského a to vyvolává nesoulad. Duše, která si ve svém „vnitřním království“ (srov. ŽP 4,5) nechává něco pro sebe, jejíž mohutnosti nejsou „uzavřeny“ v Bohu, nemůže být dokonalou chválou slávy. Není schopná bez přerušení zpívat „canticum magnum“ (velkou píseň), o kterém mluví svatý Pavel, protože v ní ještě nevládne jednota. Místo toho, aby bez překážek, v jednoduchosti srdce usilovala o jeho chválu, je nucená každou chvíli ladit struny na svém nástroji, které se jí rozbíhají na všechny strany.

4. Tato krásná vnitřní jednota je nezbytná pro duši, která touží na zemi žít životem blahoslavených, to znamená životem prostých bytostí, duchů. Zdá se mi, že právě toto měl Mistr na mysli, když mluvil s Magdalénou o „unum necessarium“ (jediném potřebném) (Lk 10,42). Velká světice to dobře pochopila! Oko její duše, ozářené světlem víry, poznalo svého Boha pod závojem lidství. V tichu, v mlčení, v usebrání svých mohutností „poslouchala slova, která k ní mluvil“ (srov. Lk 10,39). A proto mohla zazpívat: „Moje duše je stále v mých rukou“ a ještě jedno krátké slovo: „Nescivi“. Ano, ona již neznala nic, než jen Jeho samotného. Mohou okolo ní dělat hluk, mohou se okolo ní motat – „Nescivi“! Mohou ji obviňovat – „Nescivi“! Ani starost o dobré jméno, ani vnější věci ji nemohou vytrhnout ze „svatého mlčení“.

5. Tak je tomu s duší, která vstoupila do „pevnosti svatého usebrání“ (DP 40,23). Oko její duše, otevřené jasem víry, objevuje svého Boha, přítomného a žijícího v ní. Ona pak ze své strany nepřestává být přítomná pro Něho, v krásné prostotě, že On ji chrání s žárlivou péčí. Pak mohou přijít zvenku vzrušení, zevnitř bouře, mohou sáhnout na její čest: „Nescivi“! Bůh se může skrýt, odejmout jí svou pociťovatelnou milost: „Nescivi“… A ještě se svatým Pavlem zvolá: „Pro jeho lásku považuji vše za ztrátu“ (Flp 3,8). Tehdy má Mistr svobodu, svobodu darovat se, dávat se podle „své míry“. A duše, která získala takovou prostotu a sjednocení, se stává trůnem Neměnného, protože „jednota je trůnem Trojice“.

Pokračovat
Zpět