Mystagogická iniciace do trojiční spirituality
V předcházejících částech tohoto článku jsme viděli, že jak osobní trojiční zkušenost Jana od Kříže, tak jeho nauka sledují zhruba stejný itinerář, který začíná snubně-christocentrickou etapou, pokračuje přechodnou christicko-teocentrickou etapou a vrcholí etapou pneumatopaticko-trinitární. Tento itinerář je přitom biblicky zakotvený a teologicky platný, (72) neboť v něm můžeme vidět dokonalou paralelu k biblickému modelu iniciace lidstva do trojičního tajemství:
Na přípravnou fázi předtrojičního monoteismu Starého zákona navazuje nejprve christologické období, ve kterém se učedníci ptají po Ježíšově totožnosti (srov. Mk 4,41); k tomu se ovšem záhy připojuje otázka i po Ježíšově niterném vztahu k Otci (srov. Mk 14,36) a nakonec přistupuje také zkušenost Ducha po Velikonocích. (73) Použití sanjuanistického itineráře v pastorační praxi církve je tedy naprosto oprávněné, neboť kopíruje postupné zjevení Trojice v dějinách spásy.
První, snubně-christocentrická etapa pastoračního projektu mystagogické inciace do trojiční spirituality sleduje základní dynamiku Duchovní písně (1-35), kterou tvoří fáze hledání Milovaného, duchovní zásnuby a duchovní manželství. V první fázi je potřeba přivést věřící především k vědomí, že jejich hledání Krista je odpovědí na Boží iniciativu lásky, která je podstatně stejná v jejich osobním životě jako v obecných dějinách spásy (srov. DPB 1,1). Dále je důležité pomoci jim přijmout skrytý, „svátostný“ způsob Božího sebesdílení (srov. DPB 1,12) a rovněž osvojit si onu dynamičnost, s níž je třeba Krista hledat. S tím souvisí rovněž nabytí ducha popření (negación), bez něhož není možné Milovaného nalézt (DPB 3). (74) Duchovní zásnuby i duchovní manželství jsou mystickými milostmi, takže je nijak nelze „vyprovokovat“, přesto mohou inspirovat na cestě za Kristem i nemystiky. Zásnuby jako vzájemné ano vůlí a návštěvy Snoubence připravující plné společenství duchovního manželství (srov. ŽPB 3,24-26; DPB 13-21) vede věřící k tomu, aby sladili, spodobili svou vůli s vůlí Kristovou a to jak na úrovni rozhodnutí, tak na úrovni afektivity. Zároveň se potřebují učit přecházet od ryze aktivního postoje v duchovním životě k postoji pasivnímu (nebo lépe, receptivnímu!), jak to odpovídá sanjuanistickému pojetí „noci“. Duchovní manželství potom vybízí věřící křesťany k tomu, aby objevili, že láskyplný vztah ke Kristu je ustavičně otevřený dalšímu vývoji (srov. DPB 22‑35), že vychází z tajemství vtělení a kříže (srov. Romance 7; DPB 23,2-6), na kterých v něm má tajemný podíl, a že má tendenci zahrnovat celý život ve všech jeho rozměrech (srov. DPB 22).
Je-li první etapa z hlediska trojičního tajemství spíše dispoziční, ve druhé, christicko-teocentrické etapě se již poprvé jedná o to nechat se uvést do vlastního vnitrobožského života, kdy mají věřící objevit Kristův láskyplný vztah k Otci a co z něj plyne i pro ně. Tato etapa zahrnuje fázi Boží adopce a fázi láskyplného poznání Otce v Kristu. V té první jde o nasměrování pozornosti věřících k tajemství Boha Otce, k čemuž Jan navrhuje použít cestu krásy (via pulchritudinis): v nahlížení krásy Krista „je objevována“ účast na Kristově Synovství vzhledem k Otci (srov. Gal 3,26; 4,5nn.; Řím 8,14-17; Ef 1,5…), a to ne v ryze individuální, nýbrž ekleziální perspektivě (srov. DPB 36,5). V druhé fázi této přechodné etapy je zapotřebí pomoci věřícím objevit v Kristu tajemství Boha Otce, jeho velikost a jeho atributy, a to nejen prostřednictvím stvoření (srov. DPB 36,7.10-13), ale i v tajemství vtělení (srov. DPB 37,3).
Mystagogická iniciace do trojiční spirituality vrcholí v pneumatopaticko-trinitární etapě, kdy jde o to „objevit“ v láskyplném vztahu mezi Synem a Otcem osobu Ducha svatého, což umožňuje věřícímu, aby se otevřel duchovnímu životu v původním slova smyslu, tj. životu vedenému Duchem svatým, jeho dary a charismaty, (75) a jimi také projevoval navenek. První fáze této etapy se tedy naplní, když budou věřící přivedeni k tomu, aby nejprve objevili lásku, kterou je Bůh miluje, a následně ji dovedli ztotožnit s Duchem-Láskou mezi Otcem a Synem. (76) Ve chvíli, kdy zatouží tuto lásku opětovat (srov. DPB 38,4), vstupují do fáze trojičního zanícení, kdy začínají vědomě žít z vnitrotrojiční výměny lásky, kdy z obdarování Duchem nahlížejí tajemství Trojice a vyzařují je navenek.
Co se pak týče pastoračních oblastí uskutečnění této mystagogické iniciace, lze uvést následující: V oblasti studia, výuky a bádání by bylo vhodné věnovat více pozornosti sanjuanistickému trojičnímu modelu, jak byl výše popsán, neboť, jak věřím, jeho osvojení, následné promýšlení a aplikace mohou jen napomoci růstu trojičního smyslu věřících. V oblasti mystagogie, zvláště liturgie a vnitřní modlitby, je potřeba vštěpovat věřícím vizi dějin spásy, jak je načrtnuta v Romancích a Prameni, s její perspektivou „návratu“ do Trojice a Otcova lůna, kde stvoření, vtělení a vykoupení nacházejí své prodloužení v duchovním životě věřících. V oblasti duchovní formace a pedagogie bych zdůraznil praktické vštěpování trojičně a pneumatopaticky otevřeného christocentrismu jako základu a východiska k osvojení si trojiční spirituality. V oblasti duchovních cvičení a kurzů modlitby se dá, více než kdekoli jinde, systematicky vést k trojiční spiritualitě; v tomto smyslu jsem vypracoval mystagogický kurz karmelitánské modlitby, který vychází ze zkušeností svaté Terezie a svatého Jana od Kříže, a zvláště jeho třetí cyklus odpovídá svou strukturou sanjuanistickému itineráři. (77) Co se týče oblasti kultury a sdělovacích prostředků, zdůraznil bych onu cestu krásy (via pulchritudinis), která může snáze než cokoli jiného učinit člověka otevřeným trojičnímu tajemství. To vše by ale mělo jen malý dopad na praktický život věřících, kdyby zde nebyla ještě oblast svědectví života, která je, pochopitelně, nenaprogramovatelná (78) a která nás upozorňuje na to, že sebelepší pastorační program není k ničemu, kdyby nepočítal s Boží iniciativou a určujícím působením Ducha svatého.
Proto také jednotlivé etapy (a fáze) mystagogické iniciace do trojiční spirituality, jak byly výše načrtnuty, nemohou být uplatňovány striktně, mechanicky a bez otevřenosti oné pružnosti, která musí vždy provázet každé naše duchovní dílo, vždyť Duch „vane, kam chce“ (srov. Jan 3,8).
Tímto itinerářem mystagogické iniciace do trojiční spirituality jako plodem praktické aplikace mystické trojiční zkušenosti svatého Jana od Kříže nejde nakonec o nic jiného než o to pomoci věřícím křesťanům, aby se vědomě podíleli na skutečnosti, kterou již žijí (bohužel, často způsobem pouze zárodečným a neuvědomělým) na základě křtu: totiž, na oné pavlovské zkušenosti ztotožnění se s Kristem (srov. Gal 2,20). Díky ní je člověk na cestě do hlubin vnitrotrojičního života, neboť se podílí na „pólu“ Krista a tím i na jeho láskyplném vztahu k Bohu Otci, a tak, do jisté míry a tajemným způsobem rovněž na jejich vydechování Ducha (srov. DPB 39,3; ŽP 4,17), který se na oplátku projevuje v člověku bohatstvím svých darů a působení.
Kéž by i tento článek mohl svým skromný dílem přispět k uskutečnění tohoto vznešeného záměru a posloužit tak jednotlivým věřícím i celým křesťanským společenstvím k překonání oné „trojiční krize“, jejíž důsledky dosud stále neblaze pociťujeme.
Ze Salve 3,4/2006
s laskavým svolením