Trojiční spiritualita Mystického učitele
O Janově duchovním životě a jeho niterném vztahu k Bohu máme poměrně málo solidních a přímých životopisných údajů. (6) Když však (právě s ohledem na tuto nouzi) zvážíme těch několik málo krátkých svědectví, která se týkají prožívání tajemství Trojice, zjistíme, že jsou poměrně významná.
První z nich pochází od sestry Františky od Matky Boží (Sandoval Guerrero), bosé karmelitky z kláštera v Beasu de Segura, která svědčí o jednom důvěrném sdělení světce jisté spolusestře; při jakési příležitosti jí prý řekl: „Dcero, jak jsem vám vděčný a jak vám budu vděčný po celý svůj život, že jste požádala našeho Pána, aby mi dal sloužit mši ke cti Nejsvětější Trojice, neboť dnes jsem ji sloužil, a on mi udělil velkou milost, že se mi během proměňování zjevily všechny tři božské osoby ve velmi zářivém oblaku. Ó, sestro, z jakých dober a z jak pronikavé slávy se budeme těšit, když budeme okoušet Nejsvětější Trojici a její nazírání!“ (7)
Že se nejedná o ojedinělou událost, navíc pocházející z nejistého zdroje (jak říkáme, z „druhé ruky“), dosvědčují další výpovědi. Bosá karmelitka z kláštera v Caravace, Anna od svatého Alberta (Salcedo), vypovídá: „Jednou řekl této svědkyni, že Bůh se udílel jeho duši ohledně tajemství Nejsvětější Trojice takovým způsobem, že kdyby mu náš Pán nepomáhal zvláštním přispěním, nebylo by pro něj možné žít…“ (8) A jinde: „A říkával, že obvykle zakoušel přítomnost Boha, našeho Pána, tak, že svou duši nosil uvnitř Nejsvětější Trojice a že ve společnosti onoho tajemství tří božských Osob bylo jeho duši velmi dobře…“ (9) A do třetice výpověď téže svědkyně: „Když jsme jednoho dne rozmlouvali o tomto styku Boha a duše, řekl mi: „Já, dcero, stále nosím svou duši uvnitř Nejsvětější Trojice, a tam chce můj Pán Ježíš Kristus, abych ji nosil“.“ (10)
Co tato svědectví vypovídají? Především jsou dokladem toho, že se trojiční zkušenosti vyskytly v Janově životě vícekrát a že nešlo o ojedinělé události. Z užitých formulací se zdá pravděpodobné, že se jednalo o zkušenosti mystického charakteru, ba o obvyklý způsob, jakým se Bůh světci sdílel. Svatému Janovi byl tento druh sdílení velmi milý, natolik, že on sám se rád nořil do tajemství Trojice, a byl přesvědčen, že si to tak přeje Kristus. V každém případě formulace svědčí spíše o uvedení či ponoření mystika do Trojice, a ne, jak se to v jeho době vyjadřovalo obvykleji, o přebývání Trojice v nitru člověka. (11)
Máme tak před sebou světce intenzivní trojiční spirituality. To ostatně potvrzuje i poslední svědectví, které máme k dispozici a které, ač má zřetelný nádech „kvítků“, vyjadřuje velmi dobře světcovu zbožnost. Marie od Kříže, bosá karmelitka v granadském a později ubedském klášteře, vzpomíná: „Z tajemství, která – jak se této svědkyni zdá – měl nejvíc v lásce, to bylo tajemství Nejsvětější Trojice a také (tajemství) zlidštělého (12) Božího Syna, neboť ho [= světce] viděla mnohokrát sloužit mši k Nejsvětější Trojici, a tato svědkyně mu řekla: „Proč tak často sloužíte mši o Trojici?“ A on jí vtipně odpověděl: „Protože ji považuji za největšího světce v nebi“.“ (13)
Dozvídáme se tu nejen o Janově zvyku často sloužit votivní mši o Trojici, nýbrž také o jeho živém teocentrismu, takřka nutkavě se obracejícím k jednotlivým božským Osobám, a rovněž o velmi lidském a originálním smyslu pro humor, což jistě není málo.