Páté příbytky – povolání ke kontemplaci
sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad, 5H 1,1n.; 1,4.9n; 4,3-5
1. Ó, sestry! Jak bych vám mohla vypovědět bohatství a poklady a rozkoše, které se nacházejí v pátých příbytcích? Myslím, že by bylo lépe neříkat nic o těch [= příbytcích], které zbývají, vždyť se (to) nedokáže vypovědět ani (není) rozum, který by to dokázal pochopit ani přirovnání, která mohou sloužit k objasnění, neboť pozemské věci jsou pro tento účel příliš nízké.
Sešlete mi, můj Pane, z nebe světlo, abych ho mohla trochu předat těmto vašim služebnicím, vždyť vám poslouží, aby se některé z nich obvykle těšily z těchto potěšení, aby nebyly oklamány, jelikož ďábel se proměňuje v anděla světla, neboť všechny jejich touhy se uplatňují v tom, že vám touží sloužit.
2. A třebaže jsem řekla „některé“, je velmi málo těch, které nevstoupí do tohoto příbytku, o kterém budu nyní mluvit. Je zde víc i méně, a z tohoto důvodu říkám, že je jich většina, které do nich vstoupí. Některé věci z těch, o nichž budu mluvit, jež jsou v tomto obydlí, jsem přesvědčena, se týkají jen málokterých; avšak i kdyby nešlo, leč o to dospět ke dveřím, je to již velké milosrdenství, jež nám činí Bůh; to s ohledem na (skutečnost), že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Tak nyní říkám, že třebaže všechny, které nosíme tento posvátný hábit Karmelu, jsme povolány k vnitřní modlitbě a ke kontemplaci (neboť to byl náš počátek, z tohoto rodu pocházíme, od oněch našich svatých otců z hory Karmel, kteří v tak velké samotě a s takovým pohrdáním světa hledali tento poklad, tuto vzácnou perlu, o níž mluvíme), málokteré se disponujeme k tomu, aby nám je odhalil Pán. Neboť co do vnějšího jdeme dobře, abychom dospěly k tomu, čeho je zapotřebí; (zato) co do ctností, abychom sem dospěly, je zapotřebí mnoho, mnoho, a abychom nebyly nedbalé v málu ani v mnohém. Proto, mé sestry, vzhůru, proste Pána, aby nám, když se nemůžeme nějakým způsobem těšit z nebe (již) na zemi, dal svou přízeň, aby to neskončilo naší vinou, a aby nám ukázal cestu a dal síly v duši ke kopání, až nalezneme skrytý poklad, vždyť je pravdou, že je v nás samotných; a to bych vám já chtěla dát na srozuměnou, poslouží-li Pánu, abych to dokázala.
5H 1,4.9n.: Modlitba sjednocení
4. Ani láska, pokud miluje, neví, jak, ani co je (tím), co miluje, ani co by chtěla; prostě, jako u toho, kdo po všech stránkách umřel světu, aby žil víc v Bohu, jde o příjemnou smrt, vytržení duše ze všech činností, které může mít, nakolik je v těle; rozkošnou, neboť i když se opravdu zdá, že se od něj duše odděluje, aby byla snáze v Bohu, způsobem, že ani já nevím, zda jí zbývá život k dýchání (teď jsem o tom přemýšlela a zdá se mi, že ne, alespoň, pokud to dělá, neví, zda to dělá), celý její rozum by se rád zapojil, aby pochopil něco z toho, co cítí, a, poněvadž jeho síly na to nestačí, je tím polekán tak, že neztrácí-li úplně, nehne ani nohou ani rukou, jak zde říkáme o osobě, která omdlí natolik, že se nám zdá jako by byla mrtvá.
Ó, Boží tajemství! Kéž bych se nikdy nenasytila snahou dát to na srozuměnou, kdybych si myslela, že (jsem schopna) trochu to vystihnout, a ta řeknu tisíc nesmyslů, abych to alespoň někdy vystihla a my pak velmi chválily Pána.
9. Nuže, vraťme se ke známce, o níž říkám, že je opravdová; vidíte u této duše, že ji Bůh učinil zcela hloupou, aby do ní tím lépe vtiskl opravdovou moudrost, která ani nevidí ani neslyší ani nerozumí po dobu, kdy tak je, což je vždy krátce a jí se to dokonce zdá ještě mnohem kratčeji, než jak to musí být. Bůh sám sebe do nitra oné duše zasazuje tak, že když se vrací k sobě, za žádnou cenu nemůže pochybovat, že byla v Bohu a Bůh v ní. S takovou pevností v ní zůstává tato pravda, že i kdyby uběhly roky, aniž by jí Bůh mezitím znovu udělil onu milost, nezapomene na ni, ani nemůže pochybovat, že k ní došlo. A to pomíjíme účinky, které v ní zůstávají, neboť o těch řeknu později; to je to, na čem velmi záleží.
10. Nuže, řeknete mi: jak to viděla nebo jak to pochopila, když nic nevidí ani nechápe? Neříkám, že to viděla tehdy, nýbrž že to vidí jasně (až) potom; a ne proto, že jde o vidění, leč o jistotu, která zůstává v duši a kterou (tam) může vložit pouze Bůh. Vím o jedné osobě, které se nedostalo poznatku, že Bůh je ve všech věcech přítomností, mocí a bytností, a z jedné milosti tohoto druhu, kterou jí Bůh udělil, tomu tak začala věřit do té míry, že i když jí jeden z těch polovzdělanců, o kterých jsem mluvila, jehož se zeptala, jak je Bůh v nás (a on to věděl tak pramálo jako ona předtím, než jí to dal na srozuměnou Bůh), jí řekl, že v nás není jinak než svou milostí, ona již měla (v sobě) tuto pravdu již tak zasazenou, že mu neuvěřila a zeptala se na to jiných, kteří jí řekli pravdu, a tím se velmi utěšila.
5H 4,3-5: Snubní dynamika vztahu
3. Již jste mnohokrát slyšely, že Bůh se s dušemi duchovně zasnubuje. Požehnáno buď jeho milosrdenství, že se chce tak pokořit! A třebaže jde o hrubé přirovnání, nenacházím jiné, jež by nám mohlo dát na srozuměnou víc to, co mám v úmyslu, než svátost manželství. Neboť i když (se to děje) odlišným způsobem, neboť v tom, o čem pojednáváme, není nikdy nic, co by nebylo duchovní (co je tělesné, je velmi vzdáleno, a duchovní uspokojení, jež dává Pán, a okoušení, jež musejí mít ti, kdo se zasnubují, jsou na tisíc mil vzdálené jedno od druhého), neboť všechno je láska s láskou, a její konání jsou nesmírně čistá a tak jemná a příjemná, že není jak je vypovědět, avšak Pán ví, jak je dát velmi dobře procítit.
4. Zdá se mi, že sjednocení ještě nedospívá k duchovním zásnubám; nýbrž zde (je tomu tak), jako když se dva (lidé) mají zasnoubit, vyjednává se, zda si odpovídají a zda se mají navzájem rádi, a dokonce, aby se vídali, tak aby byli jeden z druhého víc uspokojeni, tak i zde; za předpokladu, že dohoda je už uzavřena a že duše je velmi dobře zpravena, jak velké dobro zde je, a rozhodnutá ve všem splnit vůli svého Snoubence všemi možnými způsoby, kde by viděla, že ho může uspokojit, a Jeho Velebnost, jako ten, kdo dobře ví, je-li tomu tak, bude (opravdu spokojen), a tak jí udílí toto milosrdenství, že chce, aby mu lépe rozuměla, a aby, jak se říká, se vídali a aby ji s sebou spojil. Můžeme říci, že je tomu tak, neboť to za krátkou chvíli pomíjí. Není tam nic k dávání a přijímání, leč že duše velmi skrytým způsobem vidí, kým je tento Snoubenec, jehož si má vzít; neboť smysly a mohutnostmi by nemohla žádným způsobem (ani) za tisíc let pochopit, co zde chápe během krátké doby; jelikož je ovšem její Snoubenec takový, jediným oním pohledem způsobí, že je víc hodna, aby si navzájem dali ruku, jak se říká; neboť duše se stává tak zamilovanou, že ze své strany dělá, co může, aby se od těchto božských zásnub neodstoupilo. Avšak pokud tato duše nedbale vkládá svou náklonnost do něčeho, co není On, ztrácí to všechno a je to tak velká ztráta, jak velké jsou milosti, které s sebou [duchovní zásnuby] nesou, a mnohem větší, než to lze vyjádřit.
5. Proto vás, křesťanské duše, které Pán přivedl až do těchto míst, pro Něj prosím, abyste to nezanedbaly, nýbrž abyste se vyhýbaly příležitostem, neboť ani v tomto stavu není duše tak silná, aby se jim mohla vystavovat, jako je tomu potom právě v zásnubách, což je v příbytku, o kterém budeme mluvit po tomto; neboť sdílení nebylo víc než jen od pohledu, jak se říká, a ďábel bude proti těmto zásnubám s velkým nasazením bojovat a odvracet je; neboť pak, když už ji vidí zcela oddanou Snoubenci, neodváží se tolik, neboť má strach a také zkušenost, že pokud někdy proti ní vystoupí, jeho porážka je velká a její zisk je větší.
překlad P. V. Kohut