První příbytky
sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad, 1H 1,1.3.5; 2,8.11n.14
1H 1,1.3.5: Duše jako vnitřní hrad
1. Když jsem dnes prosila našeho Pána, aby skrze mne mluvil, neboť já jsem nebyla s to vystihnout, co říci ani jak začít plnit tuto poslušnost, naskytlo se mi, co nyní řeknu, na jakém základě bych mohla začít: totiž představit si naši duši jako hrad celý z jednoho diamantu nebo velmi průzračného křišťálu, kde je mnoho obydlí, jako je v nebi mnoho příbytků. Neboť uvážíme-li to dobře, sestry, duše spravedlivého není ničím jiným, leč rájem, kde, jak On říká, má svá potěšení. Nuže, jaké vám připadá, že bude obydlí, kde se těší tak mocný, tak moudrý, tak čistý Král, tak plný všech dobrodiní? Nenacházím nic, k čemu (by se dala) přirovnat velká krása duše a její velká jímavost; a opravdu, naše úvahy mohou jen stěží dospět k tomu, aby ji pochopily, byť by byly sebebystřejší, tak jako nemohou dospět k tomu, aby postihly Boha, neboť On sám říká, že nás stvořil ke svému obrazu a (ke své) podobě.
Nuže, je-li to tak, jak je, není proč se unavovat tím, že bychom chtěli pochopit krásu tohoto hradu; neboť se zachováním skutečnosti, že je mezi ním a Bohem rozdíl jako mezi Stvořitelem a stvořením, stačí říci, že je stvořen k podobě Jeho Velebnosti, abychom stěží mohly pochopit onu velkou důstojnost a krásu duše.
3. Nuže, pomysleme, že tento hrad má, jak jsem řekla, mnoho příbytků, jedny nahoře, jiné dole, jiné po stranách; a ve středu a uprostřed jich všech se nachází ten hlavní, ve kterém se odehrávají ony nesmírně skryté věci mezi Bohem a duší.
Je zapotřebí, abyste byly pozorné k tomuto přirovnání. Možná, že vám skrze ně Bůh ráčí dát, abyste pochopily něco z milostí, které Bůh ráčí udělovat duším, a z rozdílů, které mezi nimi jsou, nakolik jsem (to) pochopila (i) já, neboť je to možné; neboť nikomu nebude možné pochopit všechny, jelikož je jich mnoho, tím spíše někomu, kdo je tak ubohý jako já; neboť vám bude velkou útěchou, když vám je Pán udělí, vědět, že je to možné; a komu ne, (pro toho je to užitečné), aby chválil jeho velkou dobrotu; neboť tak jako nám nepůsobí škodu přemítat o věcech, jež jsou v nebi, a o tom, čemu se těší blažení, spíše se z toho radujeme a snažíme dosáhnout toho, z čeho se oni těší, ani zde nám nezpůsobí (škodu), když uvidíme, že je možné, aby se v tomto vyhnanství sdílel tak velký Bůh s tak páchnoucími červy; a milovat tak velkou dobrotu a milosrdenství bez míry. Považuji za jisté, že tomu, komu by způsobilo škodu pochopit, že Bůh může tuto milost udělit v tomto vyhnanství, velmi chybí pokora a láska k bližnímu; neboť pokud tomu tak není, jak je možné se neradovat z toho, že Bůh uděluje tyto milosti našemu bratru? Vždyť nic nebrání tomu, aby je udělil i nám, a aby Jeho Velebnost dala pochopit svou velikost, ať už by šlo o kohokoli! Vždyť někdy to bude jen proto, aby se (na něm) ukázaly, jak řekl o slepci, kterému udělil zrak, když se ho apoštolové ptali, zda je (slepý) pro své hříchy nebo (pro hříchy) svých rodičů. A tak se stává, že je udílí ne proto, že by osoby, jimž je prokazuje, byly světější než ty, kterým ne, leč aby se poznala jeho velikost, jak to vidíme u svatého Pavla a Magdalény, a abychom jej chválili v jeho tvorech.
5. Nuže, když se vrátíme k našemu krásnému a rozkošnému hradu, musíme zjistit, jak do něj můžeme vstoupit.
Zdá se, že říkám nějaký nesmysl; neboť je-li tímto hradem duše, je jasné, že do ní není kudy vstoupit, neboť jde o (člověka) samého; jako by se zdálo hloupé říci, aby vstoupil do místnosti, někomu, kdo v ní už je uvnitř. – Avšak je třeba, abyste pochopily, že není přebývání jako přebývání; neboť mnohé duše přebývají kolem hradu, to je tam, kde jsou ti, kdo jej střeží, a že se nijak nesnaží vstoupit dovnitř ani nevědí, co se na onom tak vzácném místě nachází a kdo je uvnitř ani jak vzácné předměty má. Již jste slyšely v některých knihách o modlitbě, že se duši radí, aby vstoupila do sebe; nuže jde právě o toto.
1H 2,8.11n.14: První příbytky
8. Nuže, vraťme se nyní k našemu hradu s mnoha příbytky. Nemáte to chápat tak, že tyto příbytky jsou jeden za druhým jako v řadě, nýbrž upřete oči na střed, kterým je místnost nebo palác, kde přebývá král, a představte si ho jako žumaru, takže aby se dospělo k tomu, co je k jídlu, (je třeba překonat) mnoho vrstev, které má a které obklopují všechno chutné. Tak i zde, kolem této místnosti je jich mnoho, a nahoře také. Neboť záležitosti duše se mají vždy chápat s plností a šíří a velikostí, neboť jí nic nevezmou, protože pojme mnohem víc, než bychom si mysleli, a ve všech jejích částech se jí sdílí toto slunce, které je v tomto paláci. To je velmi důležité pro každou duši, která má modlitbu, ať už málo nebo mnoho, aby ji neodkládala do kouta ani neutlačovala. Ať ji nechá kráčet těmito příbytky, nahoře a dole, a po stranách, vždyť (sám) Bůh jí udělil tak velkou důstojnost; ať se nemačká dlouhým přebýváním v jediné místnosti. Ó, kéž poznává sebe samu! Vždyť toho je tak zapotřebí (hleďte mi dobře porozumět) i těm, které má Pán ve stejném příbytku, ve kterém sám přebývá, že ji nikdy – ať by byla na sebevyšším vrcholu – nebude plnit nic jiného ani nebude moci, i kdyby chtěla; neboť pokora vždy vyrábí jako včela med v úlu, protože bez toho je vše ztraceno. Avšak pomysleme, že včela nepřestává vylétat z úlu, aby přinášela květy; tak i duše v sebepoznání, věřte mi, a někdy vzlétá i k přemítání o velikosti a velebnosti svého Boha. Zde lépe odhalí svou nízkost než v sobě samé, a je svobodnější od havěti, která má přístup do prvních místností, jimiž je sebepoznání; takže ačkoli je, jak říkám, velkým Božím milosrdenstvím, aby se v tom cvičila, i tak je, jak se říká, to, co je víc jako to, co je méně. A věřte mi, že s Boží silou dosáhneme mnohem lépe ctnosti než příliš svázané s naší zemí.
11. Ó, chraň Bůh, dcery, kolika duším zde musí ďábel působit velké ztráty! Neboť toto vše se jim zdá být pokorou, a mnoho jiných věcí, o kterých bych mohla mluvit, a i tak si nemusíme porozumět; křiví sebepoznání, a pokud nikdy nevyjdeme ze sebe samých, nebudu se divit, že bude možné se bát tohoto, ba i horšího. Proto říkám, dcery, abyste upřely oči na Krista, naše dobro, a tam abyste se učily pravé pokoře, a u jeho svatých, a rozum se má zušlechtit, jak jsem řekla, takže sebepoznání nebude již nízké a zbabělé; neboť i když zde jde o první příbytek, i ten je velmi bohatý a tak velké ceny, že když se (duše) vysmekne z (područí) její havěti, nezůstane v ní, aniž by postoupila kupředu. Strašlivé jsou úskoky a lsti ďábla, aby se duše neznaly ani nerozuměly svým cestám.
12. Tyto první příbytky bych mohla velmi dobře popsat ze zkušenosti. Proto říkám, abyste o nich neuvažovaly jako o málo místnostech, nýbrž o miliónu; neboť duše sem vstupují mnoha způsoby, jedny i druhé s dobrým úmyslem. Avšak ďábel, nakolik jej [= úmysl] má vždy zlý, musí mít v každém z nich mnoho legií démonů, aby bojoval proti tomu, že by přecházely z jednoho do druhého, a poněvadž tomu ubohá duše nerozumí, tisícerým způsobem nás tím oklamává, což nemůže tak snadno u těch, které jsou blíže (příbytku), kde přebývá král, jako zde, jelikož jsou dosud nasáklé světem a ponořeny do jeho zalíbení, a ješitné ve svých poctách a nárocích, a vazalové duše, kterým jsou smysly a mohutnosti, nemají sílu, kterou jim od přirozenosti udělil Bůh, a (tak) jsou tyto duše snadno poraženy, i když kráčejí s touhou neurážet Boha a konají dobré skutky. Ty, které vidí, že jsou v tomto stavu, mají zapotřebí se často utíkat, jak jen mohou, k Jeho Velebnosti, a brát si jeho požehnanou Matku za přímluvkyni, a jeho svaté, aby oni bojovali za ně, neboť jeho sluhové mají málo síly k tomu, aby se ubránili. Po pravdě, ve všech stavech je zapotřebí, aby nám (síla) přicházela od Boha. Ať nám ji pro své milosrdenství udělí Jeho Velebnost, amen.
14. Musíte si povšimnout, že do těchto prvních příbytků neproniká takřka vůbec světlo, které vychází z paláce, ve kterém přebývá Král; neboť i když nejsou zatemněné a černé jako když je duše ve hříchu, je do jisté míry zatemněna, aby ono světlo nemohl vidět – říkám, ten, kdo je v něm [= prvním příbytku] – a není to vinou místnosti – neumím to dát na srozuměnou –, nýbrž proto, že tolik zlých záležitostí hadů a zmijí a jedovatých věcí, které vstupují s ním, mu neumožňují zaznamenat světlo. Jako kdyby někdo vstoupil někam, kam dopadá mnoho slunce a má hlínu na očích, takže je skoro vůbec nemůže otevřít. Místnost je světlá, ovšem on se tomu netěší pro překážku nebo záležitosti oněch šelem a zvířat, které působí, že má zavřené oči, aby neviděl leč je. Tak se mi zdá, že tomu musí být s duší, která ačkoli není ve zlém stavu, je natolik ponořena do věcí (tohoto) světa a tak namočená v majetku nebo cti nebo (jiných) záležitostech – jak jsem již řekla – že i když by opravdu skutečně viděla jeho krásu a těšila se z ní, nedovolí jí to, ani se nezdá, že by se z tolika překážek mohla vysmeknout. A je velmi třeba, má-li vstoupit do druhých příbytků, aby se snažila odkládat věci a záležitosti, které nejsou nezbytné, každý ve shodě se svým stavem; neboť to je věc pro ni tak důležitá, aby mohla dospět do hlavního příbytku, že pokud to nezačne dělat, považuji to za nemožné; a dokonce (i jen) to, aby přebývala bez většího nebezpečí v tom, kde právě je, třebaže (již) vstoupila do hradu, neboť mezi tolika jedovatými tvory, je nemožné, aby nebyla dříve nebo později uštknuta.
překlad P. V. Kohut