Svatý vzdor
Tereziánské heslo „pokora je pravda“ je spojeno s druhým prohlášením: „statečnost a rozhodné rozhodnutí“ (grande y mny determinada determination). To je vedle lásky a pokory jejím třetím pilířem pedagogiky svatosti. Matka Terezie přikládá obrovskou váhu pevné vůli a nedovoluje přijímat na Karmel osoby nerozhodné, malodušné, které se bojí odevzdat Bohu k nohám celý svůj život, a jejichž motivace vstupu do kláštera neplyne z lásky k Pánu.
Píše: „Tento dům je skutečně rájem, může-li být ráj na zemi, a pro ty, jež své uspokojení zakládají na tom, aby Bůh byl s nimi spokojený, zde takový život plyne sladce. Ale která by hledala jinou útěchu, ta všechno ztratí, protože to, co hledá, nenajde.“
„Kdo má pevnou vůli a je rozhodnutý odevzdat se Pánu bez rozdělení, toho Pán, tím jsem si jista, předejde zvláštními milostmi své Božské dobroty. Je tedy třeba každou (sestru), která k nám chce vstoupit, napřed dobře zkoumat, jakého je ducha. (…) Osoby, které nemají dostatečný úsudek, jsou přesvědčené, že vědí lépe než i ti nejmoudřejší, co potřebují. To je podle mého názoru nevyléčitelná vada, protože se málokdy stává, že by ji nedoprovázela pořádná dávka zlé vůle.“
„A co nakonec děláme pro Tebe, Pane, který jsi nás učinil? Jedno malé rozhodnutí sloužit Ti, což je jako nic. Ale když Pán ve své nekonečné dobrotě žádá toto nic, abychom si jím zasloužily a skrze ně dostaly vše, nebuďme tak nemoudré, že bychom Mu to měly odříct. (…) Ať neexistuje žádná taková vznešená a dokonalá věc, ke které bychom se ve službě Pánu neodvážily. (…) Chtěla bych, aby v tomto domě vždy panovala taková svatá opovážlivost; jejím prostřednictvím roste pokora, přibývá odvaha a ta zajišťuje Boží pomoc, neboť Bůh dává milost statečným duším a nehledí na osobu.“
Terezie neskrývá, že odevzdat se vědomě a dobrovolně lásce, znamená „učinit se otrokem lásky, protože toto ,rozhodné rozhodnutí‘ není ničím jiným, než následováním Toho, který si nás zamiloval.“ Nejprve je to rozhodnutí k obrácení života, potom je to rozhodnutí přes množící se obtíže vytrvat na „královské cestě“ služby Pánu. „Všechno záleží na tom,“ píše světice, „přistoupit k věcem s rozhodným rozhodnutím, že se neskončí, dokud se nedorazí do cíle. (…) Ať přijde, co chce, ať to bolí, jak chce, ať reptá, kdo chce, ať naše vlastní neschopnost křičí a říká: nedojdeš, umřeš cestou, nevydržíš to všechno; ať se celý svět hroutí.“
„Královská cesta je cestou kříže. Pán sám nám ukazuje tuto cestu, když říká: ,Vezmi svůj kříž a následuj mě.‘ On je naším vzorem.“ Pokorná láska a svatý vzdor zaručují duchovní vítězství, neboť „jestliže se ďábel setká v duši s rozhodným rozhodnutím raději přijít o život, klid a všechno, co jí dává (…) daleko rychleji jí dá vyhrát a zanechá dalších léček. Ať se duše prokáže jako válečný voják. (…) Ať se připraví na to, že jde čelit všemu ďábelskému vojsku a že k tomuto boji nemá vhodnější vybavení než kříž.“
Rozhodnutí dát se do otroctví lásce musí být uskutečněno v duchovní svobodě, která je posilní a potvrdí volbu. „Všechno spočívá v tom, abychom se odevzdaly Pánu bez rozdělení s rozhodným rozhodnutím a v ničem nepřekážely Jeho působení v nás tak, aby nás On mohl vést a nakládat s námi jako se svou věcí. To je nanejvýš vhodná podmínka, neodmlouvejme Mu tedy. Je pravda, že Pán nechce nutit naši vůli a přijímá, co Mu dáme, ale zcela se nám nedá, dokud my se zcela nedáme Jemu.“
Kontemplativní tereziánská askeze zdůrazňuje ještě jeden nesmírně závažný bod. Je to důvěrnost s Božím slovem, nazvaným řeholí duchovním mečem. Ono uděluje duši intuici a moc, oživuje celý duchovní život a usnadňuje milostný rozhovor s Bohem. Nejvíc odpovídající duchovní i materiální atmosféru pro důvěrnost s Pánem vytváří samota mlčení. Terezie v nich vidí nejen asketický prostředek, ale spíše nezbytnou podmínku k životu odevzdanému Bohu v modlitbě.
s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová