Podstata pokory
Rozjímat a kontemplovat Kristův život znamená setrvávat v dosahu působení Jeho Osoby, jež zároveň přitahuje i probouzí bázeň. Přitahuje, protože v kenozi Krista je moc, osvobozující nás z pout sobectví. Je ukázán směr cesty k uskutečňování života ve svobodě, který ho přetváří v nové stvoření a vede k výšinám skrze ponížení. Vzbuzuje bázeň, protože člověk se bojí pokoření a je pro něj těžké rozhodnout se k radikalitě ponížení; bojí se přidat ke Kristovým událostem a tajemstvím Jeho života a existence. Tuto existenci shrnul Pavel:
„Ačkoli má Božskou přirozenost,
Nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu,
Ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (…).
Ponížil se a byl poslušný až k smrti,
A to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil.“
Z vlastního a svobodného rozhodnutí Kristus přijal přirozenost služebníka, z rovnosti s Bohem „ponížil sám sebe“. Toto ponížení znamená skutečnost vtělení, v němž způsob „Boží existence“ bude nahrazen existencí služebníka. Tento stav ponížení Bůh mění ve vyvýšení.
Ježíšovo ponížení je mimo možnosti pokory, které jsou dostupné člověku. Člověk je nicméně vtažen do Ježíšova Božského bytí a do tajemného pouta mezi Jeho Božstvím a radikální pokorou.
Víme, že i Terezie byla zpočátku vyděšena radikalismem pokory, ale pokořovala se před Pánem, jak dovedla, a stále znovu se snažila pokoru učinit existenciálním cvičením svého života. Není to cvičení, na které stačí prosté lidské síly; a i Bůh se spokojuje s dobrou vůlí našich nepodařených snah a přichází nám na pomoc svou mocí a milostí. Proto Terezie poučená vlastní zkušeností radí: „Pokora vždy pracuje jako včely, jež v úlu vyrábějí med; kdyby pracovala jinak, práce by byla zbytečná.“ Čili: pokora se získává v rozvíjejícím se procesu; je příčinně spojená s poznáním a milováním Krista. „Dokud žijeme na této zemi,“ píše Terezie, „není nic, co bychom víc potřebovali, než pokoru. (…) Hledíme-li na pokoru (Ježíše), uvidíme, jak daleko máme k tomu, abychom byly pokorné.“
Duch Svatý odpovídá na její pokornou snahu následovat Pána a posiluje ji na této cestě nadpřirozenými viděními; slova, jež slyšela od Krista, jí umožnila zakoušet sladkost Ježíšova Srdce a zároveň ji přetvářela podle Jeho vzoru. Došla, jak vyznává, „k milosti velkého pokoje, neustálé touhy líbit se Bohu a pohrdání vším, co k Němu nepovznáší. (…) Tato milost působí v duši hluboký stud a rozmnožuje pokoru.“
Pokora je nutná odpověď člověka na volání Boha, který vyzývá k přetvoření člověka, a zjevuje se mu v Osobě Božího Syna v Jeho ponížení, jež vedlo ke vzkříšení a vyvýšení. Překračovat sám sebe znamená nedbat na svůj prospěch a vlastní konkrétní zisky, ale vkročit do skryté, avšak jedině pravé lidské velikosti, do autentické spirituality, do odevzdanosti, jež otevírá srdce pro přijetí daru. Z postoje pokory roste nový, pravdivý svět, v němž poslední místo je vždy první.
Terezie učí: „Jediná pokora zde může něco udělat, a to pokora získaná nikoli dlouhým přemýšlením, ale taková, která je osvěcovaná světlem z ohniska samotné pravdy, jež v jediné chvíli vidí a poznává to, co by rozum i s představivostí těžko docílil po dlouhé práci, tj. jak dalece je člověk ničím a jak nekonečně je Bůh vším.“