Uspokojení a okoušení (dvě zřídla)
(sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad, 4H 1,4; 2,1-4)
4. Nuže, mluvíme-li o tom, co jsem řekla, že zde řeknu, (totiž) o rozdílu, jaký je mezi uspokojeními na modlitbě a okoušeními, zdá se mi, že uspokojeními se mohou nazvat ty (projevy), které získáváme svou meditací a prosbami k našemu Pánu, což pochází z naší přirozenosti, třebaže nakonec k tomu (přece jen) napomáhá Bůh, neboť tomu se má rozumět ohledně toho, co řeknu, že bez Něj nemůžeme nic; avšak rodí se ze samotného ctnostného díla, které konáme, a zdá se, že jsme je získaly svou námahou, a právem nám dává uspokojení, že jsme ji vložily do takových věcí. Avšak budeme-li pozorné, tatáž uspokojení budeme mít v mnoha věcech, jež se nám mohou přihodit na zemi: tak například z nějakého majetku, který někdo náhle nabude; (nebo) když vidíme osobu, kterou velmi milujeme; (nebo) když se zdaří nějaké důležité jednání a velká věc, takže si to všichni pochvalují; (nebo) když nějaké (ženě) řeknou, že její muž nebo bratr nebo syn je mrtev, a ona vidí, jak se vrací živý. Viděla jsem, jak se z velkého uspokojení prolévají slzy, a dokonce i mně samotné se to někdy přihodilo. Zdá se mi, že tak jako jsou tato uspokojení přirozená, (jsou podobná) i ta [= okoušení], která nám skýtají věci Boží, i když mají vznešenější původ, třebaže ani tamta nebyla zlá. Vždyť začínají v samotné naší přirozenosti a končí v Bohu.
Okoušení začínají v Bohu a pociťuje je přirozenost a raduje se z nich tak, jako se radují ti, o kterých jsem mluvila, a mnohem víc. Ó, Ježíši, jak velkou touhu mám umět to objasnit! Vždyť zdá se mi, že chápu (ten) velmi zřetelný rozdíl a mé vědění nedosahuje toho, abych to dala pochopit. Kéž to učiní Pán.
1. Chraň mě Bůh, do čeho jsem se to zapletla! Už jsem zapomněla, o čem jsem pojednávala, protože (různé) záležitosti a zdraví způsobují, že toho [= psaní] musím nechat (vždy) v nejlepším; a jelikož mám slabou paměť, všechno bude zmatené, protože se nemohu vracet k tomu, abych si to přečetla. A kdoví, třeba je všechno, co říkám, jeden velký zmatek; alespoň to tak cítím.
Zdá se mi, že jsem mluvila o duchovních útěchách. Jelikož jsou někdy zahaleny do našich vášní, nesou s sebou rozruchy vzlykání, a dokonce jsem o (některých) osobách slyšela, že se jim svírá hruď, a dokonce přicházejí vnější hnutí, že nemohou ani ovládnout ruku, a je to taková síla, že jim to spustí krev z chřípí a (jiné) takové bolestné věci. O tom neumím říci nic, protože jsem tím neprošla, avšak musí to být útěcha; neboť – jak říkám – všechno směřuje k touze po uspokojení Boha a potěšení Jeho Velebnosti.
2. To, co já nazývám „okoušení Boha“ – a co jsem jinde nazvala „modlitbou klidu“ – je docela jiného druhu, jak to pochopíte vy, které jste to z Božího milosrdenství zakusily. Předpokládejme, abychom to lépe pochopily, že vidíme dvě zřídla se dvěma nádržemi, které se plní vodou, neboť nenacházím nic lepšího k věci, abych objasnila některé (věci) ducha než to s vodou; a je tomu tak, že nakolik vím málo a důvtip nepomáhá a mám tak ráda tento živel, že jsem si ho všímala s větší pozorností než jiných věcí; neboť ve všech, které stvořil tak velký Bůh, (a) tak moudrý, musejí být hluboká tajemství, jimiž si můžeme posloužit, a tak to dělají ti, kdo to chápou, třebaže si myslím, že v každé věcičce, kterou Bůh stvořil, je víc, než co se chápe, i kdyby šlo o jediného mravenečka.
3. Tyto dvě nádrže se plní vodou odlišnými způsoby: u první přitéká voda z větší dálky mnohými akvadukty a (lidskou) námahou; u druhé se to děje v samém prýštění vody a plní se bez jakéhokoli hluku, a jde-li o bohatý pramen, jako je tento, o kterém hovoříme, poté, co naplní tuto nádrž, přetéká ve velký potok; ani není zapotřebí námahy, ani se nedokončuje zbudování akvaduktů, nýbrž voda odtamtud stále přichází.
Je to rozdíl, kdy (vodou), která přichází akvadukty, jsou podle mého názoru „uspokojení“, o kterých jsem mluvila, jež se získávají meditací; neboť je nabýváme myšlenkami, když si přitom vypomáháme v meditaci tvory a unavujeme rozum; a jelikož se to nakonec děje naší pílí, působí to hluk, má-li dojít k naplnění pokroky, jak se to děje v duši, jak jsem řekla.
4. U toho druhého zřídla pochází voda ze svého samotného zdroje, jímž je Bůh, a tak jelikož to Jeho Velebnost chce, když ráčí udělit nějakou nadpřirozenou milost, působí s velkým pokojem a klidem a příjemností v největším nitru nás samých, já nevím až kam ani jak, ani jaké uspokojení a rozkoš se cítí, jako je u těch odtud [= „přirozených“ uspokojení] v srdci – říkám na jeho počátku, neboť později plní vše – rozlévá se tato voda všemi příbytky a mohutnostmi, až dospěje do těla; takže proto jsem řekla, že začíná v Bohu a končí v nás; neboť jistě, jak uvidí ten, kdo to zakusil, celý vnější člověk se raduje z tohoto okoušení a příjemnosti.
Překlad P. V. Kohut