Úpadek řádu a první reformní hnutí
1. Generální představení před Sorethem
Po většinu 15. století zůstal úřad generálního představeného v rukou Francouzů; ke konci této periody přešel do rukou Italů, též zasahováním papežů, a zůstal u nich takřka výlučně až do moderních dob.
2. Další rozepře se světským klérem
Na basilejském sněmu vznikly další jurisdikční spory mezi světským klérem a mendikanty. Sněm vydal r. 1434 bulu, v níž odsuzoval některá učení mendikantů o zpovědi, přikazoval návštěvu farního kostela, zpověď u faráře, placení desátků atd. Výsledek byl, že r. 1435 generálové čtyř řádů učinili formální smlouvu, že se budou vzájemně hájit.
Roku 1476 vydal papež Sixtus IV., dřívější generál františkánských konventuálů, bulu Dum attenta, nazývanou přiléhavě mare magnum, v níž shrnul a nově potvrdil všechna mendikantská privilegia a přidal mnohá další. Ta platila až do Tridentina.
3. Úpadek řeholní horlivosti
V celkovém úpadku církve a řádů upadal i karmelitánský řád. Známky úpadku byly:
a/ Uvolnění řeholní chudoby
Členové směli mít peníze a movitý majetek a mohli jej odkazovat jiným. U nemovitého majetku bylo obojí zakázáno, ale prakticky se to též dělo. Jednotlivci si mohli kupovat a zařizovat cely, ale nemohli je odkazovat jiným.
b/ S doktorskými tituly bylo spojeno mnoho výsad
Ten, kdo vlastnil doktorský titul, měl jednoho ze studentů za sluhu a byl dispenzován od chóru a refektáře. Jen oni směli být voleni na vyšší místa. Proto se mnozí snažili získat tento titul i bez studií. Byli to tzv. „doctorae bullati“.
c/ Množství dispenzí
Řeholní kázeň oslabovalo snadné a časté udělování dispenzí od papežů a generálních představených. Tak vzniklo mnoho potulných kazatelů, nad nimiž neměli představení kontrolu. Biskupský titul bylo možno obdržet i bez konsekrace a převzetí biskupských povinností. Štědře byla udělována beneficia.
d/ Bylo zanedbáváno mlčení a samota.
Kláštery byly přístupny všem lidem a řeholníci volně vycházeli ven. Mnozí žili pohoršlivě.
4. Zmírnění Řehole r. 1432
Karmelitáni žádali papeže Evžena IV., aby zmírnil stálou zdrženlivost od masa a ustavičné dlení v celách, jak žádala Řehole, což prý zdržuje kandidáty od vstupu do řádu a nezachovává se. Evžen IV. vydal 15.2. 1432 bulu Romani pontificis, kterou dovoluje karmelitánům:
a/ jíst maso tři dny v týdnu;
b/ ve vhodných dobách dlít a procházet se v jejich kostelích, na chodbách a obvodu kláštera.
Později byl půst a zdrženlivost ještě upraven. R. 1459 papež Pius II. dal generálu plnou moc dispenzovat jak od postu, tak od zdrženlivosti tři dny v týdnu. Bula Mare magnum z r. 1476 udělovala genrálovi úplnou moc upravovat půst a zdrženlivost podle svého svědomí. Generál Krištof Martignoni r. 1478 udělil tuto moc provinciálům. Konečně generální kapitula r. 1488 dovolila jíst maso i v pondělí.
Význam zmírnění:
Pozdější reformní hnutí příliš zdůrazňovala důležitost těchto zmírnění. Ale mnohem základnější byly změny a zmírnění z r. 1247. Ono procházení se není zmírnění, nýbrž podle svrchovaně odpovědného současníka blah. Jan Soretha je to jen výklad slov Řehole: „Všichni ať zůstávají ve svých celách nebo poblíž nich“. A půst a zdrženlivost je proměnlivý úkon kajícnosti, který se netýká podstaty. A nadto když bylo toto zmírnění r. 1476 bylo předáno k rozhodnutí generálovi, pozbylo zmírnění Evžena IV. z r. 1432 významu.
5. Reforma mantovská (1413 – 1783)
V této renesanční době povstaly proti mravnímu úpadku kléru snahy o nápravu. Dobře smýšlející lidé všude razili heslo: „Reforma církve v hlavě i v údech.“ V řádech vznikala reformní hnutí známá pod jménem „observance“. U karmelitánů byla prvním takovým hnutím mantovská reforma.
První zmínka o reformě je z konventu Le Selve mezi Florencií a Pisou. R. 1413 se o něm mluví jako o domu s observancí. Původcem reformy byl Jakub di Alberto (+ 1426), dřívější novicmistr a převor ve Florencii, od r. 1413-1419 převor v Le Selve. Jeho nástupcem byl blah. Angelus Mazzinghi, „první syn reformy“.
Druhým reformovaným konventem byl konvet v Mantově. Tam asi začal reformu pověstný Tomáš Connecte (+ 1433) se svými stoupenci. Narodil se v Bretagni, proslul jako ohnivý potulný kazatel proti ženské módě a mravům kléru. Není známo, jak se dostal do Mantovy. Když se objevil v Římě, aby reformoval papeže a kurii, byl usvědčen z hereze a upálen. Je zván jako „karmelitánský Savonarola“. Jeho stoupenci zůstali v Mantově a měli tam v další historii důležitou úlohu.
Třetí konvent, který se přidal k mantovksé reformě, byl v Gerondě ve Švýcarsku.
Bulou Fuma laudabilis z 3.9. 1442 zřídil papež Evžen IV. z těchto tří konventů Mantovskou kongregaci řízenou generálním vikářem. Dovolil založit tři další kláštery a přijímat kteréhokoli člena řádu, kteří by si to přáli.
O duchu a cílech kongregace v prvním období je známo málo. Napřed se vzdali zmírnění postu a zdrženlivosti, ale později je přijali. První jejich tištěné stanovy vyšly až v r. 1540. Nejvíc proslavili kongregaci dva světci, blah. Bartoloměj Fanti (+ 1495) a blah. Baptista Mantuanus (1447 – 1516). Blah. Bartoloměj se narodil a žil v Mantově. Vedl tam karmelitánské bratrstvo a napsal pro ně stanovy. Vynikal úctou k Panně Marii a Nejsvětější Svátosti.
Blah. Baptista pocházel též z Mantovy. Byl to veliký básník a humanista, nazývají ho křesťanským Vergiliem. Byl šestkrát generálním vikářem kongregace a nakonec od r. 1513 do své smrti 20.3. 1516 generálním představeným celého řádu.
Výtah z Joachim Smet, O.Carm., An outline of Carmelite History (1966)