Resumé
Báseň svatého Jana od Kříže Že dobře já znám pramen je svědectvím o velmi originální mystické zkušenosti eucharistie, které se světci dostalo během jeho pobytu v toledském vězení (1577-1578) a která se v následujících letech (1578-1587) rozvinula o další aspekty. Mystický učitel zde totiž nazírá eucharistii především jako zjevení lásky Boha Otce k nám: v eucharistickém chlebě těla svého Syna nás sytí Bůh sám a dává nám tak vytušit hloubku a bohatství své lásky, která je nejen principem věčného plození Slova, ale projevuje se i ve stvoření a dějinách spásy. Později toto základní hledisko rozšiřuje o další aspekt: eucharistie je pro nás bránou k účasti na trojičním životě. Tím nám zároveň do jisté míry rozkrývá obecné paradigma rozvoje trojiční zkušenosti v duchovním životě, jež nás po christologické fázi vede teocentrickým obdobím a na základě „osobních Letnic“ do trojičně prožívané spirituality.
Ze Salve 2/2005
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Srov. Jan Pavel I., Apoštolský list k Roku eucharistie Mane nobiscum Domine, Praha: ČBK, 2004.
(2) Jan Pavel II., Encyklika o eucharistii a jejím vztahu k církvi Ecclesia de Eucharistia, Praha: Karmelitánské nakladatelství (dále jen: KN), 2003, č. 62.
(3) K tomu viz více Giovanni Moioli, heslo „Mystika křesťanská“, in: Slovník spirituality (dále jen: SSp), edd. S. De Fiores a T. Goffi, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 542-554; a Vojtěch Kohut, heslo „Zkušenost křesťanská“, in: ib., s. 1223-1229.
(4) Kromě básně „Že dobře já znám pramen“, kterou se chci v této studii zabývat, světec píše o eucharistii ještě několikrát, vždy ovšem pouze na okraj jiných témat; výčet a krátkou charakteristiku viz José Vicente Rodríguez, Evangelio eucarístico de San Juan de la Cruz (dále jen: Evangelio eucarístico), in: San Juan de la Cruz 19 (1997), s. 54-57. Tato sanjuanistická zdrženlivost není známkou autorova nedoceňování eucharistie, nýbrž je součástí jeho strategie „tematického výběru“; srov. Federico Ruiz, Místico y maestro San Juan de la Cruz, Madrid: Editorial de espiritualidad (dále jen: EDE), 1986, s. 62; Vojtěch Kohut, Všeobecný úvod (dále jen: VÚ), in: Sv. Jan od Kříže, Krátké spisy a korespondence, Kostelní Vydří: KN, 1998, s. 27.
(5) Srov. Výroky úvod. Při citacích děl sv. Jana od Kříže budu užívat následujících zkratek: DP = Duchovní píseň (první číslice označuje kapitolu, druhá příslušný bod; DPA = první redakce knihy; DPB = druhá redakce); V = Výstup na horu Karmel (číslice před zkratkou označuje knihu, první za zkratkou kapitolu, druhá příslušný bod); ŽPB = Živý plamen lásky (v druhé redakci).
(6) Jde o můj vlastní pokus o překlad.
(7) Tuto verzi odráží zmiňovaný překlad pana Francla.
(8) Zmíněné kodexy totiž obsahují celou řadu dalších textů sv. Jana od Kříže. Viz tabulku s jednotlivými kodexy in: Concordancias de los escritos de San Juan de la Cruz, J. L. Astigarraga, A. Borrell a F. J. Martín de Lucas (edd.), Roma: Teresianum, 1990, s. IX.; případně podrobnější charakteristiku in: San Juan de la Cruz, Obras completas (dále jen: OCbac), L. Ruano (ed.), Madrid: Biblioteca de autores cristianos, 141994, s. 1043-1056.
(9) Váhat by se snad dalo u termínu fonte [frida] (kde navíc druhé slovo v granadském kodexu chybí a doplňuje se jen na základě pravidelného rytmu a rýmu básně), znamenající „[svěží] pramen“, avšak odkazující bezesporu na lidovou romanci Fontefrida. Velký znalec autorovy poezie, Damaso Alonso, o něm sice píše, že „se nezdá být autentický“ (La poesia di san Giovanni della Croce, Roma: Ed. Abete, 1965, s. 107), neuvádí ale jediný důvod proti Janovu autorství, naopak na jiném místě rozhodně souhlasí s tím, že Mystický učitel znal a použil tuto romanci v komentáři ke 34. strofě Duchovní písně (srov. s. 87). Osobně proto nevidím žádný důvod, proč by nemohl zmíněného spojení užít. Stejného názoru byl i Lucinio Ruano, srov. OCbac, s. 93.
(10) Jediná strofa, která snad poněkud „zpomaluje“ myšlenkový sled básně a poněkud z něj „vybočuje“, je strofa druhá. Ale ani zde nejde o zásadní nesoulad s celkem skladby, a proto k vysvětlení tohoto „zpomalení“ či „vybočení“ postačuje, jak věřím, mnou navrhované řešení postupného vzniku poémy, jak je rozvíjím dále.
(11) Srov. textový úvod k Duchovní písni otce J. V. Rodrígueze in: San Juan de la Cruz, Obras completas (dále jen: OCede), Madrid: EDE, 51993, s. 562.
(12) K této identifikaci viz José Vicente Rodríguez, Lectura varia sanjuanista, in: Revista de espiritualidad (dále jen: RevEsp) 52 (1993), s. 296-300. K samotné postavě otce Jana Evangelisty viz Eulogio Pacho, heslo Juan Evangelista, OCD (1562-1639), in: Diccionario de San Juan de la Cruz, E. Pacho (ed.), Burgos: Monte Carmelo (dále jen: MC), 2000, s. 856n.
(13) Tuto tezi zastával i otec Lucinio Ruano, jen s tím rozdílem, že považuje za pozdější autorův dodatek pouze druhou a desátou strofu; srov. OCbac, s. 94.
(14) Přehledný průběh vzniku této básnické skladby viz Eulogio Pacho, Vértice de la poesía y de la mística. El «Cántico Espiritual» de San Juan de la Cruz, Burgos: MC, 1983, s. 14-29.
(15) Jde o glosy Žiji v sobě bez života (Vivo sin vivir en mí) a Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl (Entréme donde no supe), jejichž vznik je odhadován do let 1572-1577; srov. Eulogio Pacho, San Juan de la Cruz. Historia de sus escritos (dále jen: Historia de sus escritos), Burgos: MC, 1998, s. 92-97. Je nejisté, která z nich se zrodila dříve a která později. Otec Pacho dává přednost básni Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl a to na základě kritéria většinou chronologického pořadí poetických skladeb v dochovaných kodexech (srov. ib., s. 96), a datuje ji do roku 1574 (srov. ib., s. 96n., pozn. 89). S tím souhlasí i otec Salvador Ros García (La experiencia mística de San Juan de la Cruz: «Entréme donde no supe», in: RevEsp 54 /1994/, s. 128, pozn. 19). Pokud bychom ovšem měli přijmout datování otce Tomáse Alvareze vzhledem k druhé z glos (tedy: Žiji v sobě bez života), která podle něj vznikla kolem roku 1572 (srov. jeho studii «Vivo sin vivir en mí». En los albores de la poética de fray Juan y de la Madre Teresa, in: Monte Carmelo 99 /1991/, s. 589n.), pak by byla nejstarší básní právě ona. Otec Tomás Alvarez předpokládá, že glosa Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl vznikla až v únoru 1577.
Osobně se příkláním k tomu, že glosa Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl vznikla v druhé polovině března 1574, kdy sv. Jan od Kříže doprovázel sv. Terezii při jejím zakládání v Segovii, a glosa Žiji v sobě bez života se zrodila buďto téhož roku (začátkem října?) po návratu světice do kláštera Vtělení v Avile nebo v měsících bezprostředně předcházejících Janovu uvěznění, tedy koncem roku 1577.
(16) Básnické dílo světce zahrnuje (při současném konsensu badatelů ohledně autentičnosti jemu připisovaných poezií) pouhých 956 veršů.
(17) Fakta, které vedou k tomuto výčtu viz in: Historia de sus escritos, s. 99-150.
(18) Viz Salvador Ros García, cit. čl. (v pozn. 15), s. 78n., který rovněž uvádí důvody proti tomuto určení.
(19) Viz José Vicente Rodríguez, La fonte nella notte, in: Rivista di vita spirituale 16 (1962), s. 394n.
(20) Bratr Martin od Nanebevzetí svědčil v procesech o epizodě, kdy přišel za svatým Janem do vězení otec Fernando Maldonado, toledský převor. Světec, poněkud sklíčený se vkleče modlil a při jeho příchodu nevstal. Když se jej představený zeptal, proč tak neučinil, odpověděl mu: „Myslel jsem na to, že je zítra svátek Naší Paní a já bych velmi rád sloužil mši a tím se potěšil“. Převor mu na to tvrdě odpověděl, že se tak rozhodně nestane za jeho dnů, a odešel. Srov. Evangelio eucarístico, s. 11n.
(21) Toto druhé mezní datum je dáno skutečností, že sanlúcarský kodex, v němž se tato intermediální podoba Pramene nachází, obsahuje rovněž první redakci Duchovní písně, u níž stojí Janovou rukou napsána poznámka, že jde o „koncept, který už byl přepsán načisto“ (srov. OCede, s. 562). Tímto přepsáním načisto ovšem není nic jiného než druhá redakce Duchovní písně, jež byla sepsána v letech 1585-1586.
(22) Za teocentrickou zkušenost označuji vrcholnou fázi christocentrické zkušenosti, při níž se přenáší těžiště pozornosti od Krista k Otci na základě objevu láskplného zaměření Syna k Otci, zatímco označení pneumatopatická zkušenost pochází od Gabriela Castra (Llama de amor viva, in: Introducción a la lectura de San Juan de la Cruz, Salamanca: Junta de Castilla y León, 1991, s. 523n.) a míní se jí bezprostřední zakoušení působení Duchu svatého v teologálním životě. Musel bych zde velmi zdlouhavě dokládat, co mě vede k přesvědčení, že světec prožil právě v tomto období zmíněné dvě mystické zkušenosti, neboť přímé důkazy pro tuto tezi neexistují. Opírám se zde jednoduše o závěry k nimž jsem zatím dospěl při psaní své disertace na téma Trojiční zkušenost u svatého Jana od Kříže.
(23) Známkou této druhé duchovní zkušenosti je změna perspektivy, existující mezi básní Ó, živý plameni lásky!, sepsané v průběhu roku 1584, a jejím prvním komentářem vzniklým na přelomu let 1585-1586, kdy Jan přechází od kristocentrické perspektivy k perspektivě pneumatopatické.
(24) Srov. VÚ, s. 16.
(25) Zmiňme především kombinaci jedenáctislabičných a sedmislabičných veršů (takzvaná lira), pocházejících z italské renesanční poezie, které do Španělska uvedli Juan Boscán a Garcilaso de la Vega.
(26) Damaso Alonso, La poesia di san Giovanni della Croce…, s. 106n.; právě s ohledem na tohoto autora uvádím ve svém překladu úvodní téma rozdělené do tří veršů (tedy: „Že dobře já znám pramen, / který tryská a stéká, / třebaže patří noci!“ odpovídající originálu: Que bién sé yo la fonte / que mana y corre / aunque es de noche) a nikoli do dvou, jak bývá obvykle uváděn ve starých kodexech, kde má podobu jednoho dvanáctislabičného a jednoho pětislabičného verše („Že dobře já znám pramen, který tryská a stéká, / třebaže patří noci!“; Que bién sé yo la fonte que mana y corre / aunque es de noche). Tradičního uspořádání se přidržuje např. Dominique Poirot, který ovšem mylně uvádí, že úvodní verš je jedenáctislabičný, třebaže by v tom případě musel být dvanáctislabičný (srov. jeho Jean de la Croix, poète de Dieu, Paris: Cerf, 1995, s. 212).
(27) Damaso Alonso, Poesía española. Ensayo de métodos y límites estilísticos (dále jen: Poesía española), Madrid: Ed. Gredos, 1950, s. 290.
(28) Srov. Damaso Alonso, La poesia di san Giovanni della Croce, s. 108n.
(29) Srov. tamtéž, s. 108n.188; viz také Georges Tavard, Jean de la Croix, poète mystique, Paris: Cerf, 1987, s. 34.
Zůstává otázkou, zda je tento úvodní motiv skutečně lidového původu (historická bádání zatím ale nic takového neprokázala) nebo je jeho autorem spíše samotný světec, který jen napodobil lidové motivy, jež jistě dobře znal, a to jak počátečním que („že“), typickým pro lidová témata, tak jeho bezprostředním spojením s bien („dobře“) a nářeční formou slova „pramen“ – fonte (namísto správného fuente). Stejně tak není jisté, zda měl úvodní motiv od počátku podobu všech tří veršů nebo zněl spíše jen: „Že dobře já znám pramen, třebaže je noc“; srov. Damaso Alonso, La poesia di san Giovanni della Croce, s. 108-110.
(30) D. Alonso mluví o „postupném teologickém výkladu“, srov. ib., s. 113.
(31) Uvědoměme si, že stopa třetího verše netvoří ani polovinu délky předcházejících dvou!
(32) Srov. slovní spojení aquella fonte („onen pramen“) na začátku první strofy.
(33) Ta je, kromě krátké pětislabičné stopy ve třetím verši každé strofy, naznačena i veršem que mana y corre v úvodním motivu, jenž je možné přeložit stejně tak dobře „který tryská a stéká“ jako „který tryská a utíká“.
(34) Tak Damaso Alonso, La poesia di san Giovanni della Croce, s. 189. Proti této interpretaci je třeba ovšem namítnout, že neodpovídá příliš obsahu skladby, která v sobě nemá nic úzkostného.
(35) Damaso Alonso, Poesía española, s. 291.
(36) Jen koncovka –ida se zde objevuje celkem osmkrát!
(37) Výjimkou, která ovšem na „lidovosti zvolání“ nic nemění, je závěr dvanácté strofy, kde se nachází drobná odlišnost v podobě porque es de noche („protože patří noci“).
(38) Viz výše pozn. č. 9. Jakkoli se ovšem přikláním k sanjuanistickému autorství výrazu fonte frida a jeho spjatosti s lidovou romancí, obávám se, že se lze jen stěží ztotožnit s příliš odvážným výrokem G. Tavarda, který tvrdí, že Fontefrida „stála zřejmě u zrodu sanjuanistické poémy, byť uspořádané podle jiného rytmu;“ – Jean de la Croix, poète mystique, s. 35, pozn. 3.
(39) Tak Dominique Poirot, op. cit., s. 216.
(40) Podrobný výčet možných biblických inspirací podává Salvador Ros García ( cit. čl., s. 91n.), přičemž ovšem správně neopomene zdůraznit, že pramen (či spíše voda) je jedním z hlavních náboženských archetypů. To také, jak se domnívám, způsobuje, proč je nesmírně těžké hledat za tímto symbolem jediný, konkrétní biblický (či jiný) zdroj inspirace. Je pravděpodobnější, že mystický básník při jeho uplatnění neuvědoměle uplatnil celou řadu nejrůznějších podnětů. O tom, že je tento symbol pro svatého Jana od Kříže velmi důležitý, svědčí např. studie Jesús Castellano Cervera, La fonte, in: Simboli e mistero in San Giovanni della Croce (dále jen: Simboli e mistero), B. Moriconi (ed.), Roma: Teresianum, 1991, s. 135-155.
(41) Pro toto určení viz citace Etchegoyena in: Damaso Alonso, La poesia di san Giovanni della Croce, s. 52 (+ pozn. č. 1).
(42) Kromě G. Tavarda (srov. pozn. č. 38) a L. Ruana (srov. pozn. č. 9) se k této tezi kloní také S. Ros García, který zdůrazňuje, že pramen je i v této lidové tradici místem láskyplného setkání (cit. čl., s. 92).
(43) Srov. např. Divo Barsotti, Benché sia notte. Commento a un Cantico di san Giovanni della Croce, Brescia: Morcelliana, 1982, s. 44.86; Bernard Sesé, «Jean de la Croix et la source caché».Commentaire du poème, in: Carmel 45 (1987), s. 30; Jesús Castellano, Lecture théologique d’un symbole: la source (dále jen: Lecture théologique), in: Jean de la Croix, un saint, un maître, Venasque: Ed. du Carmel, 1992, s. 148; Salvador Ros García, cit. čl., s. 107; José Damián Gaitán, Teología poética, in: RevEsp 49 (1990), s. 415.
(44) Ve skutečnosti jde přesněji o slova „ona“ a „tato“, neboť pramen je ve španělštině ženského rodu.
(45) Toto tvrzení je někdy výslovné, jindy implicitní; ve druhém případě hovoří autoři jednoduše o „Bohu“, ale z kontextu je pak zřejmé, že myslí na Boha-Trojici. Srov. José Vicente Rodríguez, La fonte nella notte…, s. 400.402-404; tentýž, Evangelio eucarístico, s. 20n.28n.47; Divo Barsotti, op. cit., s. 41nn.; Bernard Sesé, cit. čl., s. 28; Jesús Castellano, Lecture théologique, s. 133.138.146.162; tentýž, La fonte, s. 144nn.154; Salvador Ros García, cit. čl., s. 89.
Luce López-Baralt dokonce tvrdí, že jde o „božskou podstatu“, která byla pouze následně pokřesťanštěna do podoby trojjediného Boha, což je ovšem v příkrém rozporu s obecným povědomím, že jde o báseň s jasnou biblickou inspirací; srov. heslo „Fuente, La“ této autorky in: Diccionario de San Juan de la Cruz, E. Pacho (ed.), Burgos: MC, 2000, s. 663n. Tento názor je nicméně zcela ojedinělý.
(46) Všimněme si, jak se Mystický učitel vyjadřuje skutečně geniálně: v prvním případě mluví o „proudu [= Synu], který se rodí z tohoto pramene [= Otce]“, zatímco – když ve druhém případě přidává strofu o Duchu svatém – říká (a to právě proto, aby uchoval původní smysl dvou symbolů pro dvě odlišné božské Osoby a zároveň vyjádřil katolickou nauku o vydechování Ducha z Otce i Syna, tedy Filioque): „proud, který z těchto dvou [= z Otce i Syna] vychází“. Tím, že označuje jak Syna, tak Ducha za proud, vyjadřuje, že jak Syn, tak Duch vycházejí od Otce (v perspektivě imanentní Trojice) a jsou posíláni (v perspektivě Trojice ekonomické). Jako bychom tu stáli před působivým obrazem sv. Ireneje, který hovoří o tom, že Syn a Duch jsou „rukama Boha“ [= Otce] (srov. Adv. haer. 5,1,3; 5,5,1; 5,28,1).
I při dalším přidání desáté, trojiční strofy, sv. Jan uchová původní symboliku a jednotu božské esence vyjádří obrazem „jedné jediné živé vody“!
(47) Vím pouze o dvou autorech, kteří identifikují symbol pramene v této básni s Bohem Otcem. Je to již zmiňovaný Dominique Poirot (srov. op. cit., s. 216) a Segundino Castro (v článku, citovaném v násl. pozn., s. 198nn.). Avšak první z nich, D. Poirot, z této skutečnosti neodvozuje všechny důsledky, které z ní plynou, neboť hned vzápětí zcela nepochopitelně mluví o tom, že Otci jsou věnovány jen strofy třetí až šestá. Pohled druhého (S. Castra) je mi potvrzením mého hermeneutického přístupu.
Před dvěma lety jsem měl možnost na toto téma diskutovat s otcem Salvadorem Rosem. Mou argumentaci připustil jako možnou a nedávno mi v soukromé korespondenci prozradil, že by mu v časopisu San Juan de la Cruz měl zanedlouho vyjít článek pod názvem «La experiencia del „deseo abisal“ en San Juan de la Cruz: Que bien sé yo la fonte que mana y corre», kde toto mé hledisko prý zohledňuje. Bohužel jsem v době psaní tohoto svého příspěvku neměl ještě možnost jej konzultovat.
(48) Segundino Castro, El rostro de Dios en San Juan de la Cruz, in: RevEsp 58 (1999), s. 198.
(49) Hlavním zastáncem teze, že je báseň Pramen opravdu odrazem mystické zkušenosti, je zejména Salvador Ros (srov. cit. čl, s. 83, pozn. č. 18). Někteří autoři, naproti tomu, mystickou inspiraci této poémy výslovně popírají; srov. např. Domingo Ynduráin, San Juan de la Cruz. Poesía, Madrid: Cátedra, 1983, s. 32; Miguel de Santiago, San Juan de la Cruz. Obra poética, Barcelona: Libros Río Nuevo, 1989, s. 41.45; Bernard Sesé, cit. čl., s. 26.
(50) Srov. např. bullu Cantate Domino Florentského koncilu (1442) proti Jakobitům, in: DH 1330.
(51) Např. Karl Rahner k tomu píše: „Pokud způsob existence Boha pro nás jako Ducha, Syna a Otce na jedné straně neznamená týž způsob existence, pokud opravdu existují ve způsobu existence Boží pro nás opravdové a skutečné rozdíly, je třeba tyto tři způsoby Boží existence pro nás přesně rozlišovat. ‘Pro nás’ především nejsou Otec, Syn-Logos a Duch totéž. Pokud však tyto způsoby existence jednoho a téhož Boha pro nás nemají zrušit skutečné sebesdílení Boží jako sebesdílení jednoho, jediného a téhož Boha, musejí tyto tři způsoby existence jednoho a téhož Boha příslušet jemu, jednomu a témuž Bohu, Bohu jako jemu samému a pro něho samého.“ – Základy křesťanské víry, Svitavy: Trinitas, 2002, s. 201.
(52) Srov. Svatý Augustin, De Trinitate 15,47 (PL 42,1095).
(53) Charakter Otcovy láskyplné pro-existence, která je u věčného plození i u díla stvoření a vtělení, vystupuje velmi výrazně do popředí v Romancích na evangelium „In principio erat Verbum“, které také vznikly v toledském vězení. Z vícera důvodů se zde však nemohu věnovat jejich srovnání s naší básnickou skladbou.
(54) Např. ve výpovědích toledských synod je Bůh Otec opakovaně označován jako fons et origo („pramen a původ“, srov. DH 490.525 a 568) a také východní teologie jej často označuje jako pegé („pramen“); srov. D. Ritschl, Storia della controversia sul Filioque, in: Concilium 8 (1979), s. 45.
Co se týče možné poetické inspirace, viz Damaso Alonso, La poesia di san Giovanni della Croce, s. 50nn.
(55) Tímto refrénem a jeho nosným symbolem noci se budu zabývat v samotném závěru duchovní části rozboru básně.
(56) Celou řadu velmi inspirativních postřehů předkládá v tomto smyslu José Vicente Rodríguez ve svém komentáři Evangelio eucarístico, s. 25-39.
(57) Stačí jen projít následující místa v sanjuanistických spisech, aby se o tom člověk snadno přesvědčil: 1V 4,4; DPB 5,4; 6,1n.; 11,1-2.3-8.10; 23,6; 24,6; 36,5.7n.; 37,1n; 38,1; ŽPB 1,31; 2,21.35; 3,14.16.72.78; 4,5.
(58) V českém překlaku pana Gustava Francla nese název Ani půvabům a kráse; srov. Sv. Jan od Kříže, Poezie, s. 58-61.
(59) Toto vyjádření je dědictvím Petrarcy a svatý Jan od Kříže je znal zřejmě prostřednictvím Boscána; srov. Damaso Alonso, Poesía española, s. 299n.671.
(60) Srov. pozn. č. 1 in: Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, Kostelní Vydří: KN, 2000, s. 63.
(61) Viz José Vicente Rodríguez, Evangelio eucarístico, s. 34n.
(62) Srov. DPB 36,5 + pozn. č. 4.
(63) Paradoxní charakter celé básně je zdůrazněn opakujícím se aunque („třebaže“) refrénu.
(64) Smyslem reiterace slov „živý“ (vivo) a „život“ (vida) je nejen zdůraznit „životodárnost“ eucharistie jako pokrmu pro věčný život, ale, jak věřím, i „živosti“ Janova mystického zakoušení Boha Otce.
(65) Všimněme si, že toto schéma podstatně sleduje rozvoj víry prvních generací křesťanů (vyjádřený i dogmatickým vývojem): nejprve se soustředí na postavu svého Mistra, který je ovšem stále přivádí k Otci (takže první, christologická dogmata, se zároveň vztahují k Bohu Otci), a až později nacházejí v daru Ducha svatého přístup k tajemství celé Trojice (srov. rozvoj pneumatologické a trojiční teologie).
(66) Teologicky zná Jan augustinovskou nauku o Duchu svatém jako zosobnělém vztahu lásky mezi Otcem a Synem již od dob svých studií v Salamance (1564-1568), jak je to ostatně zřejmé i z jeho Romancí na evangelium „In principio erat Verbum“.
(67) Ferdinando Puttini k tomu píše: „Třebaže Mystický učitel přijal symbol noci přímo či nepřímo z jiných zdrojů, on sám mu dal tak originální výraz, že když se dnes mluví nebo píše o temné noci, myšlenka hned letí k němu, jako kdyby to byl ve skutečnosti on, kdo je jejím tvůrcem.“ – La notte, in: Simboli e mistero, s. 104.
(68) Na tom se shoduje většina autorů; srov. např. José Vicente Rodríguez, La fonte nella notte, s. 404; tentýž, Evangelio eucarístico, s. 20n.; José Damián Gaitán, cit. čl., s. 416; nebo Salvador Ros García, cit. čl., s. 94.
(69) Srov. José Vicente Rodríguez, Evangelio eucarístico, s. 19.
(70) I Jesús Castellano vidí v básni kromě vyznání víry rovněž „zpěv vyhnanství“ – La fonte, s. 141.
(71) Srov. pozn. č. 9.