7. strofa
| 7. | Y es de tan alta excelencia aqueste sumo saber, que no hay facultad ni ciencia que le puedan emprender; quien se supiere vencer con un no saber sabiendo, irá siempre trascendiendo. |
A je tak vznešené skvělosti toto nejvyšší vědění, že není schopnosti ani vědy, které by ji mohly napadnout; kdo se umí přemoci nevěděním ve vědění, půjde stále v překročení. |
Autor pokračuje v předcházející sloce, v níž poukázal na inferioritu ergotické vědy ve srovnání s věděním kontemplace, a tak znovu vyvyšuje skvělost tohoto svrchovaného „nejvyššího vědění“, které, jelikož není předmětem poznání, se nenabývá lidskou „schopností ani vědou“, a nemůže být ani předmětem vlastnění, nýbrž může být jen přijato v nahotě a prázdnotě, „ve ztišeném duchu, odloučeném od přemítavých chutí a poznatků“ (ŽPB 3,37), a roste paradoxně vlastním popřením, v procesu úplného vyvlastnění, takže kdo v tomto procesu „se umí přemoci / nevěděním ve vědění“, kdo dokáže být úplně otevřený a receptivní, „půjde stále v překročení“.
Mystický básník nám zde ukazuje, že zkušenost je dynamická a dynamizující existenci, která ji zakouší, neboť má vědomí utvářející přítomnosti, která nikdy nebude plně dotvořena, přítomnosti stále většího Boha (Deus semper maior), a proto také semper adveniens (stále přicházejícího): „toto houští moudrosti a vědění Božích je tak hluboké a nesmírné, že i kdyby o něm duše věděla sebevíc, vždy bude moci vstoupit hlouběji, jelikož je nesmírné a jeho bohatství jsou nepochopitelná“ (DPB 36,10). Odtud také důležitost naděje, její mocné dynamiky, „neboť to, co hýbe a vítězí, je neústupná naděje“ (2N 21,8), která „pozvedá duši nad všechno, co se může vlastnit zdejšího i tamějšího mimo Boha“ (2V 6,5), a proto, jelikož se vztahuje k tomu, co se nevlastní ani nikdy nemůže být předmětem vlastnění, osvobozuje podmět od vší vlastnické setrvačnosti a působí, že je neustále otevřen, že jde neustále v překročení, což je na druhou stranu nejvyšším uplatňováním svobody.
Jan od Kříže chápe naději privativním způsobem, že je totiž ctností, nakolik nevlastní, „protože veškeré vlastnění je proti naději“ (3V 7,2), a odtud také plyne její osvobozující účinek: „naděje vyprazdňuje a odděluje paměť od všeho vlastnění tvorů, a tak ji odděluje od toho, co lze vlastnit, a uvádí ji do toho, v co doufá“ (2N 21,11); proto „čím víc se paměť vyvlastní, tím větší má naději, tím víc je sjednocena s Bohem, protože čím víc od něho duše doufá dostat, tím více od něho dosáhne“ (3V 7,2). Na základě této potenciálnosti naděje lze pochopit, proč v sanjuanistickém mystickém systému „čirá kontemplace spočívá v přijímání“ (ŽPB 3,36), proč nic tak neroztahuje receptivní kapacitu jako nekonečně otevřená a od vlastnění vyprázdněná naděje: protože Bůh, „čím chce dát víc, tím větší vzbuzuje touhu, až nás zanechá zcela vyprázdněné, aby nás vyplnil dobry (…) jelikož nesmírná Boží dobrodiní nevejdou ani nezapadnou jinam než do srdce prázdného a osamělého“ (K 15; Eleonoře od sv. Gabriela, 8. července 1589), a tak „čím víc duše oprostí paměť od forem a pamatovatelných věcí, které nejsou Bůh, tím víc bude věnovat paměť Bohu a tím prázdnější ji bude mít, aby mohla od něho očekávat plnost vzpomínky na něho“ (3V 15,1).