5. strofa
| 5. | Cuanto más alto se sube, tanto menos se entendía, que es la tenebrosa nube que a la noche esclarecía; por eso quien la sabía queda siempre no sabiendo, toda ciencia trascendiendo. |
Čím výše se vystupuje, tím méně se chápalo, což je temný mrak, který ozařoval noc; proto ten, kdo jej znal, trvá stále v nevědění každou vědu překračuje. |
Mystický básník k nám nyní promlouvá o „jiném vynikajícím zisku“, který působí tato zkušenost: „nejenže jí dá poznání o její nízkosti a ubohosti, jak jsme řekli, nýbrž také o velikosti a skvělosti Boží“ (1N 12,4-6), „protože kde se neví o Bohu, neví se nic“ (DPB 26,13). A vyjadřuje to použitím paradoxního obrazu jednoznačně biblické inspirace, oxymoronem: „temný mrak / který ozařoval noc“, mrak, jenž vedl Izraelity během jejich putování na poušti a stínil jim ve dne a osvětloval noc; byl proto zároveň temný i zářící (srov. Ex 13,21n.; 14,20; Dt 1,33; Žl 78,14; 99,7; 139,11n.). Zopakuje to později v básni Za jedné noci temné: „Ta mě vedla / bezpečněji než světlo poledne“ (vv. 16n.), a v glose „a lo divino“ (contrafactum) Za jedním láskyplným poryvem: „Čím výše se vystoupilo, / tím více byl oslepen můj zrak, / a větší dobytí / v temnotě se uskutečnilo“ (vv. 16-19).
Tento oxymoron „temný mrak / který ozařoval noc“ odpovídá v myšlení Jana od Kříže víře, láskyplné víře, jež je světlem nad světlo, a právě proto, pro svou přemíru je „pro duši temnou nocí“ (slepou důvěrou, temnotou a zároveň úplnou jistotou) a vyvolává tak bezprostřední přilnutí, že zaslepuje, že překonává předcházející prostředky a způsoby lidského rozumu, jak vysvětluje v knize Výstupu na horu Karmel: „Z toho plyne, že pro duši je toto přílišné světlo, které jí dává víra, temnou mrákotou, protože to, co je více, odejme a překoná to, co je méně, tak jako sluneční světlo zatlačuje jakákoli jiná světla (…); tak i světlo víry potlačí a překoná svou přemírou světlo rozumu (…) a je temnou nocí pro duši a tímto způsobem jí dává světlo, a čím víc zatemňuje, tím víc jí ze sebe dává světla (…) A tak byl předobrazem víry onen mrak, který od sebe odděloval izraelské syny a Egypťany na břehu Rákosového moře, o němž Písmo říká, že onen mrak byl temnotou a osvícením noci“ (2V 3,1-5; 2N 16,11).
Přirozeně, že tuto definici víry jako „temného mraku, / který ozařoval noc“ je třeba chápat na základě obrazu samotného Boha jako původce a plnosti světla: „Bůh je nadpřirozeným světlem očí duše“ (DPB 10,8), „Bůh je božským světlem a láskou (ŽPB 3,49), „nekonečným světlem a nekonečným ohněm“ (ŽPB 1,21; 3,2). A proto, pro svou vlastní svéráznou formu sdílení nemůže být Bůh předmětem poznání jinak než skrze víru, jelikož „tímto jediným prostředkem se Bůh ukazuje duši v božském světle, které přesahuje každý rozum“, a proto „čím více víry má duše, tím víc je sjednocena s Bohem“ (2V 9,1). Odtud plyne také logický postoj, který mystik navrhuje: „kdo jej znal / trvá stále v nevědění, / každou vědu překračuje“, „což je jako říci: v rozkoších mé čisté kontemplace a sjednocení s Bohem bude mou vůdkyní víra“ (2V 3,6), „pouze ve spolehnutí se na pouhou víru a ve vystupování skrze ni k Bohu (…), která stoupá a proniká až do Božích hlubin“ (2V 1,1).