Láskyplný plamen Ducha svatého
V tomto stavu, kdy už mystik nemusí trpět a přece je o to víc ochoten trpět, začíná nahlížet svou minulost radikálně novým způsobem a je schopen spojovat skutečnosti, které dosud vnímal odděleně a bez vnitřních souvislostí. To, v čem dříve spatřoval jen bolest, utrpení a strádání, odhaluje nyní jako přirozený rub díla lásky, jež v něm koná Duch svatý.
Svatý Jan od Kříže využívá příležitosti, která se mu naskýtá v Živém plameni lásky, když komentuje verše: „když už nejsi bolestivý / skonči už své dílo, chceš-li, / roztrhni závoj tohoto sladkého setkání“, aby se vrátil k bolestným očištěním noci smyslu a ducha, jak je popsal ve Výstupu na horu Karmel a v Temné noci, a vylíčil je z této definitivní perspektivy lásky Ducha svatého: „Je záhodno vědět, že když byla duše ve stavu duchovního očišťování, to je, když vstupovala do kontemplace, nebyl jí tento Boží plamen tak přátelský a příjemný jako je v tomto stavu sjednocení. (…) Je třeba zde vědět, že dříve než se tento božský oheň lásky uvede do podstaty duše a sjednotí se s ní úplným a dokonalým očištěním a čistotou, zraňuje duši plamen, kterým je Duch svatý, a zničí a stráví v ní nedokonalosti jejích špatných habitů; a toto je působení Ducha svatého, kterým ji disponuje pro sjednocení s Bohem a pro přetvoření v Boha láskou. Proto je třeba vědět, že tentýž oheň lásky, který se pak sjednotí s duší a oslaví ji, je týž, který ji předtím proniká a očišťuje. (…) A to chce dát duše na srozuměnou, když pronáší tento verš: Když už nejsi bolestivý, což je, jako kdyby v souhrnu řekla: když už mi nejen nejsi temný jako dříve, ale jsi božským světlem mého rozumu a mohu už na tebe hledět; a nejen nenecháváš mou slabost zemdlít, ale spíše jsi silou mé vůle, kterou tě mohu milovat a požívat, když jsem celá proměněna v božskou lásku; a už nejsi tíživý a tísnivý pro podstatu mé duše, ale jsi její slávou a jejími rozkošemi a její šířkou“ (ŽPB 1,18n.26).
To, co je nyní štěstím a naplněním duše, jí dříve působilo nesmírnou bolest; a to, čeho se dříve tak nesnadno vzdávala, opouští nyní docela lehce. Plně tak vychází najevo, že hlavní příčina utrpení a strádání, jimiž musel člověk projít, nespočívala v okolnostech, které ho obklopovaly, nýbrž ve vnitřní dispozici, kterou dříve neměl nebo která byla nedokonalá a nyní je jí naopak vybaven a může se o ně opřít. Podstatné přetvoření mystika je dokonáno a díky němu lze konečně nahlédnout, že člověka nebolí Bůh sám o sobě, nýbrž spíše to, jak ho jeho vlastní omezenost není s to přijmout.