Utrpení jako cesta k větší intimitě s Milovaným
Teprve když je duše na vrcholu sjednocení s Bohem v Kristu totiž plně doceňuje svá předcházející utrpení a hlouběji rozumí jejich smyslu. Ba dokonce, jistý způsobem začíná po utrpení toužit; ne ovšem z nějakých pochybných, masochisticky laděných pohnutek, ale jen proto, že v něm pro sebe odhaluje spolehlivou cestu k větší důvěrnosti s milovaným Snoubencem: „Utrpení je jí prostředkem, aby vstoupila hlouběji do houští rozkošné moudrosti Boží. Protože nejčistší utrpení přináší nejvnitřnější a nejčistší poznání, a následně nejčistší a nejvznešenější radování se, protože je to vnitřnější vědění“ (DPB 36,12).
Proto také Světec volá: „Ó, kdyby již bylo možné dát plně pochopit, jak nelze dospět do houští a moudrosti bohatství Božích, která jsou velmi rozmanitá, jinak, než tím, že se vstoupí do houští rozmanitého utrpení a duše v tom bude mít svou útěchu a touhu! A jak duše, která doopravdy touží po božské moudrosti, touží nejprve trpět, aby do ní vstoupila, do houštiny kříže! (…) Protože ke vstupu do těchto bohatství jeho moudrosti je branou, jež je úzká, kříž. A těch, kdo skrze ni touží vstoupit, je málo; avšak těch, kdo touží po rozkoších, ke kterým se skrze ni přichází, je mnoho“ (tamtéž,13).
A to je také jediným ospravedlnitelným důvodem, proč může člověk toužit i po utrpení: že „umírá touhou vstoupit do jejich poznání [= tj. poznání Božích tajemství] hlouběji; protože jejich poznávání je nedocenitelnou rozkoší, která přesahuje všechen smysl. (…) A proto se duše velmi touží pohroužit do těchto úsudků a poznat je hlouběji; a úspěch v tom jí bude velkou útěchou, a radostí jí bude to, že tam vstoupí všemi světskými nesnázemi a námahami a vším tím, co jí k tomu mohlo být prostředkem, byť by to bylo sebetěžší a bolestnější, i úzkostmi a hodinou smrti, aby viděla hlouběji ve svém Bohu“ (tamtéž,11).