Utrpení pomíjivých setkání
Ani tato setkání s Milovaným tedy neodstraňují mystikovu bolest. Jan objasňuje: „Duši se v tomto čase daří takovým způsobem, že se o tom, byť jen krátce, chci zmínit, třebaže se to slovy nedá vysvětlit. Protože duši se zdá, že jí tělesná i duchovní podstata vysychá v žízni po tomto živém prameni Boha (…) Nedá se ani uvěřit, jak prudká je chtivost a utrpení, které duše cítí, když vidí, že se blíží k zakoušení onoho dobra a není jí dáno, protože čím víc zblízka a na dosah vidíme to, po čem toužíme a co je nám odpíráno, tím větší trápení a muka to způsobuje“ (DPB 12,9). (15) A vzápětí ještě na vysvětlenou dodává: „Příčinou, proč pro něj duše tolik trpí v tomto čase, je, že čím víc se spojuje s Bohem, tím víc v sobě pociťuje prázdnotu od něho a tíživé temnoty ve své duši, s duchovním ohněm, který ji vysušuje a očišťuje, aby se očištěná mohla sjednotit s Bohem. Protože dokud Bůh nesešle do duše nějaký paprsek nadpřirozeného světla o sobě, je pro ni nesnesitelnými temnotami, když je jí co do ducha nablízku, protože nadpřirozené světlo zatemňuje přirozené svou přemírou. (…) Avšak u Boha pro jeho nesmírnou shovívavost odpovídají temnotám a prázdnotám duše i útěchy a dary, které jim dává, (…) a protože tím, že je chválí a oslavuje, je zároveň pokořuje a trápí, poslal tímto způsobem duši mezi těmito trápeními jisté božské paprsky o sobě s takovou slávou a mocí lásky, že jí celou vzrušil a všechno přirozené rozrušil“ (DPB 13,1).
Jde tedy o zvláštní stav, kdy se radost z občasných a krátkých setkání s Milovaným v člověku mísí s bolestí nad tím, že netrvají déle a nedosahují té hloubky sjednocení, po které touží. Mystický učitel navíc představuje v komentářích k těmto strofám (13-21) celou řadu vnějších i vnitřních překážek, jež se stavějí do cesty plnému spojení duše s Milovaným: především je to sám ďábel, který ji obtěžuje vnukáním nezřízených žádostí, tělesným utrpením a strachy (srov. DPB 16,2-6), dále vyprahlost ducha (srov. DPB 17,2n.), představy, fantazie, hnutí a náklonnosti smyslové části duše (srov. DPB 18,3-4; 20a21,4-7), a nakonec i „neřestné a nezřízené úkony tří mohutností duše, jimiž jsou: paměť, rozum a vůle“ (DPB 20a21,8) a náklonnosti čtyř vášní (srov. DPB 20a21,9nn.).