Láskyplné uvědomění
Co je však onou „ranou lásky“, která je s to způsobit, že „člověk vychází ze všech věcí“ a „ze sebe samého zapomenutím na sebe“ (srov. tamtéž,20)? Jan to nijak neupřesňuje, a vzhledem k tomu, že on sám píše své pojednání z mystické perspektivy, která nemusí být nutně vlastní všem věřícím křesťanům, (7) je to jistě dobře. Otevírá se tím totiž možnost aplikovat jeho postřeh nejen na mystická zranění lásky, ale i na běžnou, „nemystickou“ variantu duchovního života. Zdá se ostatně, že se této linii výkladu blíží i samotný autor, když ve druhé redakci Duchovní písně předřazuje komentáři k této první strofě dlouhý odstavec (jenž je jediným, bohatě rozvitým souvětím!), který jakoby naznačuje různé možnosti prožití oné „rány lásky“ pomocí vhodně seřazených biblických citací (8) a představuje tak jakési láskyplné uvědomění duše, jež ji pobízí k tomu, aby skutečně vyšla. A takové uvědomění může prožít každý křesťan, ne pouze mystik.
Dovoluji si zde ocitovat zmíněný odstavec (pro jeho literární krásu a teologickou propracovanost) v plném rozsahu: „Když si duše uvědomí, co je povinna činit, když vidí, že život je krátký, cesta do života věčného úzká, že i spravedlivý se sotva spasí, že světské záležitosti jsou marné a zrádné, že všechno končí a pomíjí jako voda, která plyne, že doba je nejistá, soud přísný, zavržení velmi snadné, spása velmi těžká; když na druhou stranu ví, že je velký dluh, který má vůči Bohu, jenž ji stvořil pouze pro sebe, takže mu má sloužit po celý svůj život, a jenž ji vykoupil pouze pro sebe samého, takže mu dluží všechno ostatní (i odpověď lásky své vůle), a že jsou tisíce jiných dobrodiní, jimiž se cítí být zavázána Bohu ještě před svým narozením a že značná část jejího života byla promrhána; a že z toho všeho bude muset složit účty, jak z jednoho tak z druhého, a to do posledního haléře, kdy Bůh prozkoumá Jeruzalém s rozžatými lampami a že je pozdě a den se nachýlil; aby tedy napravila tolik zla a škody, tím spíše, že cítí, že Bůh je velmi rozmrzelý a skrývá se, protože na něj chtěla zapomenout uprostřed tvorů, zříká se všeho naplněna strachem a niternou bolestí srdce pro takové zavržení a nebezpečí, začíná se velmi snažit (aniž by otálela den či hodinu) a s úzkostí a nářkem deroucím se ze srdce zraněného již Boží láskou, začíná vzývat svého Milovaného a říká: Kam ses ukryl…?“ (DPB 1,1).
Na počátku duchovního života tedy stojí bolest z nepřítomnosti Krista, která je tím větší, že člověk již předtím zakusil určitým způsobem jeho láskyplnou přítomnost. Tato bolest je ovšem spasitelná, neboť vede věřícího k úzkostnému hledání.