I. Počátky řádu na hoře Karmel
1. „Fyzická“ spojitost s prorokem Eliášem
Společenství poustevníků, kterému napsal sv. Albert „pravidla pro život“ se usadilo „u pramene na hoře Karmel“ (Řehole, k.1).
Tomuto prameni se říkalo pramen Eliášův a věřilo se, že tu Eliáš kdysi žil; dalšími eliášovskými místy v nedalekém okolí byly Muhráka, El-Kahdr, potok Kíšon. Nápadná jeskyně nedaleko pramene je na tehdejších mapách označována jako „příbytek Elizeův“. Tato jména a přesvědčení, že na těchto místech Eliáš žil, pocházejí nejpozději z doby, kdy v údolí Wadi ain es-siah byla laura byzantských mnichů. (1) Tedy v době, kdy sem první karmelitáni přišli, navázali tu na eliášskou tradici starou osm set let (E. Friedman OCD). (2)
Tuto skutečnost můžeme vnímat jako trvalou výzvu pro nás karmelitány, abychom všude, kde žijeme, vnímali to konkrétní místo a jeho tradici, zvažovali svou návaznost na ni.
2. Šlo karmelským poustevníkům prvořadě o následování Eliášova příkladu?
Někteří badatelé to popírají, (3) protože v samotné řeholi o následování Eliáše není žádná zmínka, ale jako ideál je v ní pro společenství karmelitánů předloženo následování Ježíše Krista: (vivere) in obsequio Iesu Christi. (4)
Důležité svědectví o prvních karmelitánech a jejich vztahu k Eliáši představuje zpráva, kterou podává Jakub de Vitry, biskup v Akkonu v letech 1216-1228.
„… vedli podle příkladu svatého anachoréty, proroka Eliáše,
poustevnický život na hoře Karmel,
zvláště v krajině ležící pod městem Porphyria, jež se dnes nazývá Haifa,
v blízkosti pramene, zvaného pramen Eliášův,
nedaleko kláštera svaté panny Markéty, kde
v celách podobných skromným včelím úlům
připravovali jako včely Páně med duchovní sladkosti.“ (5)
Nedokážeme s jistotou říci, že první bratři si vybrali Karmel právě kvůli příkladu proroka Eliáše, ale i kdyby ne, pak tento motiv jistě přistoupil velmi záhy. Určitě neodpovídá pravdě, že karmelitáni se začali o Eliáše zajímat až po svém návratu do Evropy… (6) E. Boaga přesvědčivě dokázal, že úcta k proroku Eliáši byla v době křížových výprav velice rozšířena po celé Svaté zemi a projevila se zřetelně také v obnově kostelů a kaplí na různých eliášovských místech a v ikonografii umění té doby. (7)
Karmelitánští poustevníci, žijící u Eliášova pramene, „sbírali židovská a křesťanská vyprávění o Eliášovi: znovu je po svém vykládali a přijali za vlastní, okoušejíce jejich životodárnou chuť.“ (8)
Jestliže Jakub de Vitry označuje Eliáše anachorétou (solitarius), vyplývá z toho, že karmelitáni se považovali za spojené s Eliášem ne pouze místem svého života, ale i životním stylem, svým povoláním – tedy zcela v duchu patristické tradice, která spatřovala v Eliáši prvního (princeps) z poustevníků (9) a otce křesťanského mnišství. (10)
Tak poznáváme zásadní přesvědčení prvních karmelitánů: my a Eliáš patříme k sobě, mezi námi je příbuznost, vztah. (Podobný postoj zaujali i k Marii: patříme k sobě, Maria je naše sestra…)