Modlitba a kontemplace
Staří mniši byli také inspirováni Eliášovou modlitbou. I když Bible uvádí jen dvě výslovné modlitby Eliášovy, celá židovská tradice a následně i křesťanská jej považují za muže modlitby a kontemplace. Setkání na hoře Horeb je symptomem takové kontemplace, celý jeho život je protkán dialogy s Hospodinem. „Díky čtyřicetidennímu postu se Eliášovi dostalo mimořádného vidění. Očistil svou duši (…) a zasloužil si, jak jen je to možné člověku, vidět Pána v horebské jeskyni,“ (25) píše svatý Basil. Řehoř Veliký si zase všímá jiného aspektu. Eliáš si zahaluje tvář, je to znamení pokory člověka před strhujícím zjevením. „Ten, kdo stojí u vchodu do jeskyně a vnímá sluchem srdce Boží slova, musí si zahalit tvář. Když jej milost shůry vede k nejvyšším viděním, čím víc nás milostivě pozvedá, tím víc se musíme my sami ve svém smýšlení ponížit ve stálé pokoře (…) Ano, můžeme to říci: poznáváme Boha tehdy, když jsme plně přesvědčeni o své neschopnosti ho alespoň trochu poznat. Proto Písmo říká: ´Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně.´ Poté, co zaslechl vánek, zahalil si hlavu svým pláštěm, neboť ve stavu čisté kontemplace člověk poznává, že je zahalen krásnou vrstvou nevědomosti.“ (26)
Pozoruhodná je shoda několika dalších raně mnišských textů pojednávajících o modlitbě. (27) V nich je představeno naše tělo a srdce jako oltář, místo, kde se Bůh setkává s člověkem, přijímá jeho oběť a spaluje ji útěchou Ducha Svatého. „Tito čtyři autoři rozlišují dvě fáze duchovního života: člověk stále celou svou energií hledá Pána; pak v sobě zakouší příchod Ducha, oheň, který způsobuje parhesia (svobodu, odvahu, důvěrnost), ale také útěchu a pokoj. Jde o askezi vzkříšení skrze oběť čistého srdce.“ (28) A Eliáš hraje samozřejmě modelovou roli. Pseudomakariův text to popisuje stručně: „Když [Bůh] uvidí, že ho hledáš horlivě, hned se ti ukáže, zjeví se ti, dá ti pomoc, vítězství a osvobodí tě od tvých nepřátel (…) Vezměme tedy své tělo, vzdělejme z něho oltář, vložme na něj všechny své myšlenky a prosme Pána, aby s nebe seslal velký a neviditelný oheň, který pozře oltář se vším, co je na něm. A ať padnou všichni kněží Baalovi, to znamená všechny nepřátelské síly (energie). Pak také uvidíme, jak přichází do duše duchovní déšť a zanechává stopu v člověku.“ (29) Ammonas specifikuje pokládanou oběť jako „námahu těla, pokoru srdce“ a zdůrazňuje vzývání (epiklesis) Ducha dnem i nocí. „Tak ho získali Eliáš Tišbejský a Elizeus a všichni ostatní proroci.“ (30)
Otcové si všímají také vnější stránky Eliášovy modlitby. Ta samozřejmě vyjevuje vnitřní postoje. „Eliáš mezitím vystoupil na vrchol Karmelu, sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena.“ (1 Král 18,42) Tento způsob modlitebního postoje je znám i v jiných náboženstvích, vyjadřuje bolest a trápení, ale také hlubokou koncentraci či napjaté očekávání bezprostředního Božího zásahu. V jednom židovském midraši (31) vyjadřuje tento postoj vědomí naší neschopnosti tváří v tvář transcendenci: „Proč si vtiskl tvář mezi kolena? Říkal si, že před Svatým, buď požehnán, nemáme čistotu nezbytnou k tomu, abychom nazírali Boha smlouvy.“
Jan Zlatoústý rozumí tomuto postoji jako výrazu hlubokého soustředění a intenzivní modlitby. „Blažený prorok Eliáš hledal nejprve samotu, aby se modlil. Pak si vtiskl tvář mezi kolena, srdce měl uchvácené velikou vroucností, a tak se v modlitbě obracel k Bohu.“ (32)
„Eliáš je jedním z velkých biblických modlitebníků, jejichž vzývání je účinné, neboť on především žije neustále v přítomnosti živého Boha, který se mu zjevoval v ohni oběti či jako lehký vánek na Horebu. Vybízí nás, abychom byli v modlitbě stálí, abychom přijali oheň Ducha.“ (33)