Prorocká funkce
Tyto dispozice samoty a mlčení, které umožňovaly úzké spojení s Bohem, byly pro Eliáše přípravou na jeho prorockou službu. Blízkost s Bohem mu dávala takovou svobodu, že mohl neohroženě vystupovat proti vší nepravdě a nespravedlnosti. „Před Předchůdcem to byl velký Eliáš, zrovna tak neměl nic než plášť a neukázal méně odvahy před tváří zlého Achaba, toho, jenž pohrdal všemi zákony. Ne, nic tak nedává svobodu slova, chladnou krev v nebezpečí, nic nedává sílu a nezávislost jako absolutní oproštěnost od všech záležitostí světa.“ (19) Mnišství na tuto prorockou funkci od samého počátku navazuje a zpřítomňuje ji v životě novozákonního Božího lidu. Eliáš byl vždy chápán jako prorok par excellence, jediný prorok, který zůstal, velký prorok, základ a ozdoba proroků. (20) Sám o sobě řekl, že jako „Hospodinův prorok zbývám už sám“ (1 Král 18,22). Jednoznačně je návaznost na Eliáše proroka vyjádřena v starých východních mnišských zasvěceních tzv. velké schimy. Užívá se dodnes. V doprovodných modlitbách se přijetí mnišství nazývá „druhým křtem“: „Přijímáš dnes druhý křest, v hojnosti darů Boha, jenž miluje člověka, jsi očišťován od hříchů a stáváš se synem světla“ a v modlitbě závěrečné je mnich vyzýván, „aby následoval šlépěje velkého proroka Eliáše“. Následování Eliáše znamenalo pro mnichy i následování jeho kritické pozice vůči všem reprezentantům nespravedlnosti a zla, (21) ať už v rovině duchovní či politické. Prorocké charisma s sebou nese i nepochopení a pronásledování. Jiné rysy tohoto charismatu lze vyčíst z Apoftegmat o Makariovi: „Abba Poimen řekl: ´Vždy, když jsme potkali abbu Makaria, nemohli jsme vyslovit ani jediné slovo, aniž by to on ve svých myšlenkách nevěděl, neboť byl pneumatoforos, nositel Ducha, a přebýval v něm prorocký duch, jako v Eliášovi a dalších prorocích. Skutečně byl oděn, působením Parakléta, který byl v něm, pokorou jako dvojitým pláštěm. Skutečně, stačilo jej jen vidět, jak je plný milosti Boží, sláva Páně spočívala na jeho tváři, útěcha Ducha svatého Parakléta, jenž byl v něm, kanula na všechny, kteří seděli kol něho.“ (22)
Velcí mniši následovali tuto eliášovskou svobodu a nekonformnost, „odmítli každý kompromis se světem, aby se stali solí země, solí, kterou Elizeus vhodil do vod, aby je uzdravil“. (23)
Jako Eliáš, i mniši svým celým životem, celibátem, chudobou, mlčením a samotou odkazovali prorocky k transcendenci a eschatologické budoucnosti, kterou již částečně předjímali. I dnes může eliášovský profétismus „nalézat nové aplikace, jež mají s prorockými mnohé styčné body: boj proti moderní modloslužbě, zvěstování Krista osvoboditele, přístup k táborskému světlu, očekávání Království“. (24)