Eliáš na cestě k hoře Chóreb
A skončeme posledním veršem, v 1 Král 19,4:
„prošel na poušti den cesty, a došel k jednomu keříku a posadil se pod ním. Jeho duch zatoužil po smrti, a řekl: ‘Už je toho moc! Nyní, HOSPODINE, vezmi můj život, protože nejsem lepší než moji otcové!’ Ulehl a usnul pod osamělým keříkem (37).“
Eliáš neutíká, „aby si zachránil život“, jak to překládají mnohé biblické varianty, neboť to by znemožnilo následné vyprávění. Doslova se tam praví „směrem k životu“ (19,3). (38) Jsem přesvědčen, že původní smysl by mohl být „vstříc svému osudu“. To by dobře naznačovalo Eliášův úmysl, jeho plán. Obrací se totiž k Bersabé (doslova Beer-Ševa) ne, aby utekl před královnou Jezábel. Kdyby šlo o tento motiv, proč si nezvolil syrskou poušť nebo zajordánskou oblast, které byly mnohem bližší? Proč právě Beer-Ševa, vzdálené místo na jihu země, k jehož dosažení bylo nutné projít dlouhou cestu, plnou překážek? (39) Zjevně se záměrně rozhodl jít právě tam.
Zde koná poslední pokus. Právem text říká, že „zatoužil po smrti“, protože vyjít na poušť bez zásob a bez vody, sám, cestu jednoho dne, je bezpochyby sebevražedným gestem. Ale proč šel tak daleko, aby udělal toto gesto? Nemohl se vrhnout do nějaké propasti, nebo se dokonce vydat královniným vojákům, chtěl-li skutečně zemřít? V textu je zřejmě více, než jak se zdá při první povrchní četbě.
„Nyní stačí, Pane! Vezmi můj život!“ V tomto Eliášově vyjádření zaznívá nářek mnohých jiných služebníků Páně. Především Mojžíše, vůdce lidu na jeho cestě osvobození. I nejtrpělivější z lidí, jak ho nazývá Pentateuch, když slyší, jak lid po tolikáté naříká a namísto toho, aby v maně uznal znamení lásky Boha, který sytí svůj lid na poušti, si na ni stěžuje, prosí Boha: „máš-li se mnou jednat takto, dej, abych raději zemřel, dej, abych zemřel!“ (Nm 11,10-15) Jde o nářek zbožného Tóbita: ve vyhnanství, v těžkostech všedního života věrnosti slovu Páně, v nepřátelském prostředí, když slyší i svou vlastní manželku, jak jej tupí a haní právě pro věrnost Bohu otců, tehdy to již nevydrží a také on se modlí tímto způsobem: „Pro mne je lépe zemřít, než se vidět před touto velkou úzkostí, tak už neuslyším urážky“ (Tob 3,6). A dále, mnozí jiní, počínaje Izaiášem, prorokem a služebníkem, který definuje svou službu a své prorokování slovem, jež se stalo slavným „Nadarmo!“; (40) a konče Jobem, který ve své bolesti již nechápe smysl svých utrpení (srov. Job 3 a 7,15), Jeremiášem. (41) Stejných vyjádření se dokonce užívá k popisu rozhněvaného a sklíčeného Kaina, který ovšem nepřeje smrt sám sobě, nýbrž ji působí svému bratrovi (srov. Gn 4).
Ve všech těchto případech se netouží po smrti pro ni samotnou a nelze ani jednoduše říci, že smrt je viděna jako úleva vzhledem k velkému duševnímu tlaku, jemuž nelze odolat. (42) Touha zemřít se stává „modlitbou“, výkřikem hlubin duše k tomu, který nepřestává být jediným partnerem v dialogu, jediným, kdo může odpovědět, jediným, kdo může spasit. Jediným, právě tak jako keřík, pod nímž uléhá Eliáš a čeká na odpověď. Provokační gesto Eliáše chce v podstatě říci: teď uvidíme, zda se o mne Pán skutečně stará, teď uvidíme, zda mi odpoví! Poušť Beer-Ševa je pro Eliáše dokonalou nocí. Už nerozumí Božímu jednání, podobně jako Mojžíš nerozumí Božímu jednání vůči tvrdošíjnému lidu; jako Jonáš, který nechce přijmout plán milosrdenství a odpuštění nepřátelům, a Bůh přitom po něm chce, aby jej hlásal; jako Job, který ve své nevinnosti na Bohu vyžaduje počet za nesmyslně způsobená utrpení.
Všichni jakýmsi způsobem předjímají Ježíšovo gesto a jeho modlitbu v Getsemanech. I Ježíš nerozumí Otcovu jednání, i on v zahradě „svádí boj“, (43) a jeho agónie ústí do slepé důvěry. Aniž by cokoli pocítil, aniž by si byl čímkoli jist, Ježíš se spoléhá a svěřuje Otci: „tvá vůle se staň, ne má“… „do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Cítí se opuštěn Otcem, „vydán“ do rukou lidí. Dvaadvacátý žalm je modlitbou, která tvoří snad nejlepší pozadí k pochopení jak úzkostné Ježíšovy modlitby, tak modlitby všech věřících, kteří před ním i po něm vstoupili do této noci víry.
A také Eliáš dostává svou odpověď! Na tomtéž místě, kde Pán odpověděl již na úzkosti Hagar, Sářiny egyptské otrokyně, (44) se i Eliášovi otevírá nová budoucnost. Pán má ještě s ním své plány, ještě svého proroka potřebuje, ještě má s ním důležitou schůzku před jeskyní na hoře Chóreb. A poté, co bude Eliáš naslouchat Božímu „hlasu mlčení“, bude ještě jednou přetvořen setkáním s živoucím Bohem. Eliáš sestoupí z hory s úkolem pomazat tři osoby, tři „meče“, které budou bránit pravou víru a šířit slovo Páně. Od této chvíle bude moci v čiré kontemplaci očekávat okamžik definitivního setkání tváří v tvář. „Poslední závoj“, (45) který ho ještě odděluje od plného splynutí s Bohem, je symbolizován Písmem jako „ohnivý vůz“. Ještě jednou tedy oheň, poslední přetvoření v této peci, kterou je kontemplativní modlitba, která nás připodobňuje stále víc živoucímu Bohu.