Spiritualita skrytosti naší doby?
Máme-li při tomto tématu na mysli výše popsané teologické aspekty skrytosti, jejímž nedostižným vzorem je sv. Terezie Markéta Redi, je vhodné připomenout slova P. Michael Angela od sv. Josefa, generálního představeného bosých karmelitánů. Když totiž 6. března 1970 slavil v klášteře v Arezzu dvousté výročí její smrti, řekl, že sv. Terezie Markéta Redi je „chemicky čistým“ ideálem života na Karmelu.
O dvacet tři let dřív jiný generální představený Karmelu P. Silverio od sv. Terezie o naší světici napsal, že „je jedním z nejjistějších, dokonalých a kompletních vzorů života bosé karmelitky v celé jeho šíři, tzn. v celém bohatství jeho nadpřirozeného lesku a veškeré jeho posvěcující účinnosti.“
Není proto přehnaný názor dalšího z autorů, P. Anastáze od Posvátného růžence, že doporučené perspektivy, normy a rady, jež v díle s názvem Cesta dokonalosti nabídla sv. Terezie z Avily pro formování ducha modlitby svých sester, našly dokonalé vtělení v životě sv. Terezie Markéty Redi. Kontemplativní oheň lásky v ní díky neúnavnému praktikování všech ctností strávil oběť jejího života. Nezdá se však, píše týž autor, že jí chtěl Pán svěřit nějaké zvláštní poslání, anebo že jí svěřil předání nějaké nové nauky. Jedno je však jisté: udělil jí milost v samé podstatě vtělit v plnosti ten ideál, jakým se má vyznačovat dokonalá duchovní dcera Učitelky církve sv. Terezie od Ježíše.
Nakolik je tedy duchovní vzor světice z Arezza něčím samozřejmým pro karmelitánskou rodinu, natolik je třeba popřemýšlet, zda a do jaké míry je její hrdinství zůstávat ve skrytosti s ohněm nadpřirozené lásky v srdci možné následovat v současnosti jak zasvěcenými osobami žijícími jinou spiritualitou, tak – a tím spíš – laiky?
Odpověď na tuto otázku se pokusme najít v nauce Jana Pavla II., v jehož duchovní fyziognomii jsou, jak známo, už od mládí vepsány kontemplativní ideály Karmelu. Svatý otec mimořádně přesně diagnostikuje situaci dnešního člověka. V apoštolském listě Novo millennio ineunte píše o potřebě nové apoštolské aktivity ve třetím tisíciletí a poukazuje na její podstatný pramen: kontemplace a modlitba. „Je velmi důležité, abychom tento plán, s pomocí Boží, hluboce zakořenili v kontemplaci a modlitbě. Naše doba je dobou neustálého pohybu, který někdy přechází až ve shon s rizikem, že budeme ,něco dělat, jen abychom něco dělali‘. Musíme odolat tomuto pokušení snahou nejprve ,být‘, a teprve potom ,dělat‘.“ (NMI 15).
Předmětem kontemplace má být především Ježíšova tvář (srov. NMI 16), ale, jak Svatý otec zdůrazňuje, „k plné kontemplaci Pánovy tváře nemůžeme dojít svými vlastními silami, ale musíme se nechat vést milostí. Pouze zkušenost ztišení a modlitby otevírá vhodný horizont, v němž se může rozvinout a dozrát opravdové, odpovídající a autentické poznání tajemství“ (NMI 20).
O něco dál se v témže dokumentu Jan Pavel II. ptá: „Není snad jedním ze ,znamení času‘ fakt, že v dnešním světě najdeme vedle mohutných procesů sekularizace také rozšířenou touhu po duchovním životě, jež se z větší části ukazuje právě v nové potřebě modlitby?“ (NMI 33). Vůbec se tu nejedná o tradiční modlitbu ústní a diskurzivní, ale o touhu po kontemplativní modlitbě, která se postupně rozvíjí, přechází od „života modlitby“ k „modlitbě života“ nebo přímo v „modlitbu životem“. Použitá zdánlivá slovní hříčka má za účel zdůraznit, že pravá modlitba znamená ponořit se, skrýt s Kristem v Bohu zakoušeném na dně svého srdce, zatímco zvenčí nás obklopuje vír věcí tohoto světa. Z toho se rodí velká touha po mlčení, jež však není mlčením, které pohrdá světem, nebo mlčením strachu před jeho krutostí a věrolomností. Je to mlčení pulsující láskou, která se v plnosti vyjadřuje beze slov.
Skutečnost, že před několika dny Polsko formálně vstoupilo do struktury Evropské unie, nám pomáhá uvědomit si, že jsme víc vystaveni vlivu toho všeho, čím žije evropská společnost. Zároveň nás to vede k pozorné četbě apoštolské adhortace Jana Pavla II. o církvi v Evropě. V tomto pro nás důležitém dokumentu si Svatý otec mj. všímá toho, že evropská společnost je nemocná horizontalismem (srov. EEU 34). To znamená, že ztratila smysl pro transcendenci (srov. EEU 7) a „v mnoha oblastech evropského kontinentu vládne klima odkřesťanštění“ (EEU 67). Přesto, upozorňuje papež, „nechybí příklady autentických křesťanů, kteří se věnují kontemplativnímu mlčení, věrně se účastní duchovních iniciativ, řídí se evangeliem ve svém denním životě a vydávají svědectví v rozmanitých oblastech činnosti“ (EEU 67). Církev, jež má být pro současnou Evropu znamením naděje, má za úkol, jak zdůrazňuje Jan Pavel II., nejen obnovit praxi svátostného života, ale musí rovněž dbát o „vytvoření nových možností ztišení, modlitby a kontemplace […] jako zdrojů svobody a nové naděje“ (EEU 69).
Není tedy zabývání se spiritualitou italské karmelitky z 18. století sv. Terezie Markéty od Ježíšova Srdce (Redi) a poukázání na její život ve skrytosti, nikoli z pohrdání světem, ale pro zkušenost nejvyšší lásky, právě takovým vytvářením nových možností ztišení, modlitby a kontemplace, jako zdroje svobody a nové naděje pro Evropu?
Odpověď se sama ukáže v kontemplativním mlčení a ve skrytosti srdce.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová