Teologický význam skrytosti s Kristem v Bohu
Popsané skutečnosti ze života sv. Terezie Markéty Redi, jež svědčí o její spiritualitě skrytosti, nás vedou k důležité otázce po nejhlubším, tedy teologickém významu tohoto postoje. Když se pokoušíme na tuto otázku odpovědět, musíme si nejprve vysvětlit, co je ona „skrytost“, tak charakteristická pro spiritualitu naší světice.
Pojednáme o problému z hlediska karmelitánské spirituality. Odpovídat na onu druhou otázku je třeba začít upozorněním, že na cestě ke sjednocení s Bohem existuje dvojí dynamika. Jednou dynamikou je zbavit se sebe, a druhou soustředění se v sobě (nikoli však na sebe!). Na jedné straně je tedy odpoutanost od sebe a na druhé naprosté přilnutí k Bohu v Kristu. Použijeme-li kategorie systematické teologie, měli bychom hovořit o skrytosti negativní a pozitivní, aktivní a pasivní a tedy o skrytosti asketické a mystické. Negativní skrytost, o niž duchovní podmět sám usiluje, je proto nazývána skrytostí aktivní či asketickou a má za cíl osvobodit se od nezřízených závislostí na sobě a na stvoření. Ve vyrovnaném a zralém duchovním životě musí být nezbytně doplněna skrytostí pozitivní a pasivní, čili mystickou. To znamená, že naprostá odpoutanost od sebe a od stvoření překračuje lidské možnosti duchovního podmětu. Shodně s metafyzickým principem proporcionality příčiny a účinku je nutný Boží zásah. Bůh mocí Ducha Svatého působícího v lidských srdcích (srov. 1 Kor 6,19; Gal 4,6; Kol 1,29) doplňuje asketické úsilí člověka, osvobozuje ho od všech závislostí a vzniklou psychicko-emoční prázdnotu plní sebou.
Toto rozdělení, jež jsme použili k popisu skrytosti sv. Terezie Markéty Redi, nám pomůže lépe pochopit podstatu. V jejím životě totiž vidíme jakoby dvojí cestu: asketickou – člověka k Bohu, a mystickou – Boha k člověku, což je tak charakteristické pro karmelitánskou spiritualitu. Svatý Jan od Kříže k tomu učí, že „pokud duše hledá Boha, pak mnohem víc Milovaný hledá ji“. Jestliže na jedné straně karmelitka z Florencie svou skrytostí a odpoutaností od světa vyjadřuje vroucí touhu náležet výlučně Kristu, pak na druhé straně si ji On bere coby snoubenku a vyvádí ji na duchovní poušť, aby „mluvil k jejímu srdci“ (Oz 2,16).
Jak je tedy vidět, způsob duchovního života ve skrytosti u naší světice nemá – přinejmenším výlučně – ráz asketický či kající, ale především kontemplativní. Její touha po skrytosti, jakoby zmizení, vyjadřovala přání zcela se ponořit do Boha. To se u ní projevilo brzy, nepochybně vlivem hlubokého náboženského klimatu rodného domu. Už ve věku šesti let formulovala svoji vroucí prosbu: „Řekněte mi, kdo je Bůh?“ Pociťovaná touha po Bohu a stesk po Něm způsobily, že dítě snadno zanechávalo her a hledalo samotu v tichu v „komůrce svého srdce,“ aby se tam modlilo k „Otci, který je ve skrytosti“ (srov. Mt 6,6). Když teologové uvádějí podobné situace z jejího života, hovoří přímo o jistém předurčení; předurčení být v tomto světě skrytou pro Boha. Co více, vidí shodu postoje sv. Terezie Markéty Redi s naukou sv. Terezie od Ježíše, která ve své Cestě dokonalosti mj. píše: „Myslíte si snad, sestry, že to nic není, zcela a bezvýhradně se zasvětit Tomu, který je všechno? On je zdrojem všeho dobra a my Mu musíme děkovat neustále, že nás shromáždil v tomto domě s jediným záměrem, abychom byly zcela Jeho“ (Cesta 8,1).
Katechismus katolické církve staví na duchovní zkušenosti mnoha staletí a o kontemplaci učí, že svou podstatou je hledáním v čisté víře Toho „,jehož miluje moje duše´ (Pís 1,7), to znamená Ježíše a v Něm Otce“ (KKC 2709). Je mlčením, „symbolem budoucího světa“ či „mlčící láskou“ (KKC 2717), přesněji řečeno kontemplace je „společenstvím lásky přinášející Život“ (KKC 2719). Vzhledem k uvedenému nejhlubším smyslem skrytosti, jež charakterizuje duchovní život sv. Terezie Markéty Redi, je láska, anebo jinými slovy zkušenost, že „Bůh je Láska“ (1 J 4,8).
Tuto základní pravdu víry zjevenou sv. apoštolem Janem sestra Terezie Markéta od Ježíšova Srdce odhalila kontemplativním způsobem tři roky před smrtí po slavnosti Seslání Ducha Svatého v roce 1767 při modlitbě oficia. Tato zlomová událost byla v jistém smyslu potvrzením a doplněním úcty k Ježíšovu Srdci, kterou praktikovala od dětství a kterou jí vštípil otec. On byl v té věci pod vlivem svých sourozenců jezuitů. Predikát jména světice není tedy náhodný, je jí daný na její naléhavou prosbu ve chvíli přijetí do noviciátu. Ani ne tak intelektuální, jako především existenciálně duchovní odhalení pravdy o Bohu, který je Láska, dovedlo naši karmelitku k mystické zkušenosti přebývání Nejsvětější Trojice na dně duše. Otec Gabriel od sv. Marie Magdalény patřičně označuje výchozím bodem (terminus a quo) duchovní cesty sv. Terezie Markéty Redi její úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu; podle jeho názoru cílovým bodem (terminus ad quem) je mystická účast na vnitřním trojičním životě. Podstatným dynamismem této duchovní cesty je láska. Právě ona zdůvodňuje a vysvětluje touhu po skrytosti, jakou světice od dětství živila. V této věci je výmluvné, co si zapsala do duchovních poznámek:
„Odvrhněte sebe kvůli lásce, odvrhněte sebe z lásky, odvrhněte sebe pro lásku Ježíše Krista, poněvadž Jeho láska nás chce vést; my sami sebe vést nedokážeme.“
Touhu po skrytosti jako naprostém ponoření se do Boží lásky světice vyjádřila úkonem odevzdanosti při rekolekcích v roce 1768. Rozhodla se v něm dát všem svým vnějším i vnitřním činnostem jediný cíl a smysl, jímž je láska. Nechce nic, co by nebylo shodné s Boží vůlí. A jelikož přirozenost má sklon stavět se proti dobru, třebaže duch k němu vede (srov. Řím 7,18-20), sestra Terezie Markéta od Ježíšova Srdce se rozhodla, že bude ustavičně bojovat sama se sebou. Podstatným prostředkem jí bude modlitba, mlčení, bude „chodit“ v Boží přítomnosti a především Bohu důvěřovat. Nechtěla nic víc, než se stát dokonalou „kopií“ Krista. Proto se o něco dál obrací s hlubokou úctou ke Kristu a vyznává:
„A jako byl Váš život životem skrytým, životem ponížení, lásky a posvěcení, tak ať je od této chvíle navždy takový můj život. Proto nyní a navždy se chci uzavřít ve Vašem nejmilovanějším Srdci jako na poušti, abych tam ve Vás, s Vámi a skrze Vás vedla tento skrytý život lásky a posvěcení, protože víte, že po ničem jiném netoužím, jen být obětí Vašeho Nejsvětějšího Srdce, celá určená k oběti ohně Vaší svaté lásky. A proto bude Vaše Srdce oltářem, kde se uskuteční tento můj celopal ve Vás, můj drahý Snoubenče…“
V uvedených slovech světice šokuje množné číslo ve vztahu k osobě Ježíše Krista. Zdá se, že kromě v té době literárně užívaného plurálu reverentiae, vyjadřujícího úctu k adresátovi, použití množného čísla v dopisech karmelitky z Florencie slouží ke zdůraznění vědomí, že v Kristu, v Jeho Božském Srdci, je obsaženo celé tajemství Nejsvětější Trojice. Je to tedy stejný literární princip, jenž v knize Geneze ve scéně setkání Abraháma s tajemnými příchozími předpovídá dogmatickou pravdu o jediném Bohu ve třech Osobách (srov. Gn 18,1-5). V písemnostech karmelitky z Florencie je použito množného čísla ve snaze odhalit tajemství Ježíšova Srdce v trinitární perspektivě.
Odevzdání Božskému Ježíšovu Srdci z lásky, popsané naší světicí jako ponoření či ukrytí se v Něm, obsahuje zřetelné velikonoční prvky, jež si zaslouží zvláštní podrobnou analýzu. Badatelé zabývající se životem sv. Terezie Markéty Redi v této paschální perspektivě vidí její duchovní skrytost a vztahují na ni slova sv. Pavla z listu Kolosanům: „Zemřeli jste a váš život je skrytý s Kristem v Bohu“ (3,3). Jak předchozí, tak následující kontext této věty má paschální souvislost. Apoštol totiž adresátům svého listu připomíná, že mají-li křtem účast na Kristově vzkříšení, pak v sobě musí překonávat všechnu náklonnost ke zlu a snažit se napodobovat v sobě Krista, aby došli slávy vzkříšení (srov. Kol 3,1-4).
Komentátoři života sv. Terezie Markéty Redi její skrytost s Kristem v Bohu chápou také z hlediska dalšího textu sv. Pavla z listu Efesanům, v němž apoštol učí o Kristově tajemství. Cítí se být nehodným služebníkem tohoto tajemství, protože podle jeho názoru je zároveň velkou milostí „zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a vynést na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž všechno stvoořil“ (Ef 3,8-9). Onen „smysl tajemství“ spásy všeho v Kristu, „od věků ukrytý v Bohu,“ tedy samo tajemství Krista, jeho kenoze a zmrtvýchvstání je možné chápat jedině jako cestu kříže, kenoze a obnovy účastí na Kristově vzkříšení. Jak se zdá, takový je nejhlubší smysl slov výše citovaného úkonu odevzdanosti sv. Terezie Markéty od Ježíšova Srdce a celého jejího postoje skrytosti proto, aby objevila Lásku.
Zabýváme-li se teologickou interpretací skrytého života sv. Terezie Markéty Redi, nemůžeme si nevšimnout výborně vykresleného kristocentrismu její spirituality. Jak jsme již uvedli, byla od dětství vychovávaná v atmosféře úcty k Ježíšovu Srdci. Tajemství Boha, o jehož vysvětlení žádala jako malá dívenka, pro ni nebylo pouze těžko pochopitelnou intelektuální pravdou, tím méně zbožným zvykem žárlivě kultivovaným v rodinném prostředí. Pro karmelitku z Florencie byl Bůh osobním Tajemstvím v plnosti se odhalujícím v Ježíši Kristu, který je vtělení Boha – Lásky. A nejvýmluvnějším symbolem je Jeho Srdce.
Použijeme určitou myšlenkovou zkratku a prohlásíme, že jde o kristocentrismus agapedicko-inkarnační, to znamená, že naše světice prožívá vztah ke Kristu především jako zkušenost lásky (agapé). To je možné proto, že věčné Slovo se stalo tělem (inkarnace, vtělení). Hmotným symbolem vtělené Boží lásky je Ježíšovo Srdce. Projevilo se to mj. v adventních předsevzetích:
„V každém cvičení učiňme tři úkony: tři adorace a trojí lítost, a často opakujme: Klaním se Vám a miluji Božské Ježíšovo Srdce, žijící v Srdci Mariině. Prosím Vás, aby žilo a vládlo ve všech srdcích a nejvíce v mém a aby je strávilo svou čistou láskou. Ať je Bůh pochválen! Mám pět kajících praktik a říkám: ,Sacrificium Deo spiritus contribulatus.´ Uctím Ho devětkrát, řeknu: ,Venite adoremus´ a ,Verbum caro´ atd.“
Tajemství vtělení Božího Syna a tajemství Ježíšova Srdce dovolilo sestře Terezii Markétě Redi v plnosti zakusit Boží lásku, jež ji pohlcovala. Vhodně se k tomu vztahují slova z listu sv. Pavla Kolosanům: „Skrytá s Kristem v Bohu.“ Zkušenost Kristovy lásky ji tedy uvádí do propasti Boží lásky a do této propasti se chce zcela ponořit a skrýt.
Bylo by chybou usuzovat, že ponoření do Boží lásky, skrytost v ní, znamená útěk od stvoření. Z asketických důvodů, jak jsme dříve řekli, je to potřebné na začátku, aby se člověk osvobodil od nezřízených závislostí a byl otevřený všeobjímající Boží lásce. Ale ve chvíli, kdy k ponoření (skrytosti) v Boží lásce dojde, člověk miluje vše Boží láskou, tj. náležitě, jak to patří ke zralému duchovnímu životu. Tak tomu bylo i v životě světice z Arezza. Díky Boží lásce zakoušené v Kristu měla tato skrytost ani ne tak asketický ráz, jako spíš byla celkovou skrytostí teologálního charakteru, přinášející apoštolskou plodnost. Jazykem II. vatikánského koncilu řečeno, z této skrytosti „vyvěrá a dostává podněty láska k bližnímu, zaměřená na spásu světa a budování církve. Tato láska zase oživuje a řídí i uskutečňování evangelijních rad“ (PC 6).