Příslib lásky
Byli jsme takto přivedeni k výchozímu bodu našich úvah. Služba sestry Markéty v komunitě je svědectvím lásky, která má vertikální ráz: vzestupný a sestupný pohyb – plnost vylité lásky, teologální lásky, která se zjevila a činí z ní zářivé, živé svědectví pravdě, že „Bůh je láska“, zatímco její vylití sesterské lásky se ustavičně vztahuje směrem k Bohu jako křik, nepřetržitý vertikální směr její lásky k Němu. Horizontální rozměr její lásky není nic jiného než projekce dvojí záře světla, jež se uvolňuje z vertikální linie lásky Boha k Terezii Markétě a Terezie Markéty k Bohu.
Co znamená proti této nadpřirozené skutečnosti a takovému konkrétnímu svědectví celého života teologie o „smrti Boha“ či „křesťanský ateismus“, který je zaujatý pouze lidským společenstvím, jemuž je třeba sloužit a hlásat – pro ně jedině důležité – náboženství druhého přikázání [lásky]? Ano, i Terezie Markéta učinila svůj život službou: ale byla to služba, v níž „budeš milovat bližního jako sebe samého“ vyrůstá ze stejného kmene, jako „budeš milovat svého Pána Boha celým svým srdcem“. Ta, které se dostalo zkušenosti zjevení mystéria, že Bůh je láska, se stává nositelkou tohoto tajemství pro ty všechny, kteří kolem ní žijí. Hlásá je a křičí je svým životem, který je utkaný z lásky a mlčení.
Její sesterská láska je stejnou láskou k Bohu, jež objímá všechno a všechny; její přítomnost, její činnost jsou pro spolusestry potvrzením, že Bůh je miluje; pečlivá jemnocitnost její lásky (spěšně sesbíraná a předaná svědectvími kanonizačního procesu), bdělá konkrétnost její angažovanosti pro sestry nám říká, že pro ni není nic v životě bezvýznamné, že on má být celý svědectvím lásky k Bohu pro každého, koho na své cestě potká.