Výchozí prvky
Bylo by nesnadné zde popsat celý proces rozvoje tohoto života služby, jejž výborně zdokumentoval kanonizační proces a jejž v posledních dvaceti letech různé práce prohloubily do podrobností. Pohleďme na něj v obecných kategoriích a mějme přitom na zřeteli území, na kterém se vyvíjí život světice, a sice tereziánskou komunitu. Karmel mimořádně poklidný, jak byl definován, ale prožívající v té době těžké období kvůli zdravotnímu stavu sester většinou pokročilého věku nebo nemocných. V roce 1767 se u 26-ti leté sestry projevila duševní nemoc podobná šílenství a tato zkouška se bude ještě zhoršovat. Sama Prozřetelnost připravila terén 17-ti leté postulantce toužící sloužit: mládí, ruce a srdce sestry Terezie Markéty budou vždy k dispozici všem.
Ještě jako postulantka se projevila tak otevřená vůči komunitě, že sestry usoudily, že je jako „stvořená, aby byla všem oporou a ulehčením“. Po roce noviciátu, v němž k obvyklým povinnostem novicky přidá matka novicmistrová službu ošetřovatelky, se Terezie Markéta účastní společných prací a plánů komunity. V těchto pracích je na prvním místě služba těžce nemocným a starším sestrám, které od ní vyžadují čas a síly značně překračující rámec povinnosti a slib poslušnosti.
Léta 1766-1767: velká část noviciátních povinností, domácí práce a šití. Uklízí chór a sakristii; stará se o kostelní prádlo z kostela bosých karmelitánů; pečuje o tři nemocné, z nichž jedna je velmi pokročilého věku a potřebuje ustavičnou péči. U jedné tráví také noci, spí v její cele stále přerušovaným spánkem více než tři měsíce.
Léta 1767-1768: je sakristánkou kláštera spolu s jednou starší a trpící matkou; kromě toho má další povinnosti, což má za následek, že je téměř úplně osvobozena od oficia, to vše v plné závislosti na představené. Pečlivě se stará o jednu ze starších sester, která přišla o zrak, a je stále k dispozici všem, jde-li o pomoc nebo zástup při jakékoli práci v době, kdy byla komunita dezorientovaná z prvních projevů duševní nemoci mladé spolusestry.
Léta 1768-1769: připravovala oltářní prádlo pro kostel karmelitánů, pomáhala téměř stále nemocné sakristánce kláštera; byla osobní ošetřovatelkou ubohé „šílené“, což jí zabíralo tři hodiny denně; ihned po smrti nevidomé sestry spala celý měsíc v cele mladé spolusestry v noviciátu, která byla do té míry otřesená skutečností smrti, že se bála být sama.
Léta 1769-1770, až do vigilie před svou smrtí: měla v komunitě funkci ošetřovatelky spolu se starší sestrou, ale s osobní zodpovědností za šílenou; tři měsíce byla stále přítomná a k dispozici sobě blízké stařence, která ji chtěla mít pořád u sebe, volala ji i během noci; sestra Terezie Markéta ji těšila a povzbuzovala, aby mohla klidně umřít; sloužila dalším pěti nemocným, které vyžadovaly – někdy současně – dovednost a znalosti mladé ošetřovatelky.
To vše – nepočítaje nečekané a „mimořádné“ okolnosti vyžadující, aby byla k dispozici v každou chvíli – spojeno s nároky denního programu, přesností, přítomností na společných chórových modlitbách, kvůli kterým sestra Terezie Markéta dělala věci až nemožné, aby je nemusela vynechat, a které věrně „dělala“ v jiné době, pokud se jich účastnit nemohla, to vše často odnímalo spánek, už tak omezený. Večer, po některých vyčerpávajících dnech, místo slova stížnosti na únavu, rozkvétá na jejích rtech poslední „děkuji“, adresované jejímu Bohu.
„Nevidíte, jak nám Bůh pomáhá a na konci dne je všechno uděláno?“
Výslechy kanonizačního procesu nám ukazují víc než syntézu této úžasné odevzdanosti mladičké spolusestry:
„Kromě pravidelné doby mlčení […] byla vždy v pohybu kvůli svým povinnostem, nebo když pomáhala jiným [sestrám] […] i v nejvíc pokořujících […] pracích […]. Poněvadž při službě nikdy neprojevila únavu – právě naopak, vždy byla radostná, bdělá, jako kdyby nikdy neměla žádnou práci – stávalo se, že se všechny sestry osmělovaly žádat ji o pomoc, a pokud se objevila nějaká pokořující a náročná práce, o které představená nevěděla, komu ji svěřit, ona se obětovala, byla připravena a dostávala tyto úkoly vedle toho, co bylo i tak pro ni určeno. Ale její hrdinská láska jako Pánovy služebnice se projevovala především hlubokým soucitem a nedostižnou vřelostí při asistenci u nemocných, kde se tato láska lišila až do té míry […], že dělala dojem obohacující Božské velikosti v mimořádných darech a nadlidských privilegiích.“
V těchto svědectvích jsou vzpomínky, jež nám ji ukazují v celé svěžesti odevzdanosti; jako tehdy, kdy nabízí svou ruku starší nevidomé sestře, aby napsala „její osobní pobožnost,“ tak i tehdy, kdy čeká na vhodnou chvíli, aby pečovatelce šílené sestry vzala koště nebo tác s jídlem a přitom ji ujistila, že je pro ni „únava potěšením“; i tehdy, když „z dobré vůle“ přijímá namáhavou práci, kterou nedokončila nějaká sestra z nedostatku času; anebo když těší svoji umírající stařenku, vypráví jí o Ježíšovi; když staví sakristánku před skutečnost dodělané práce „ve výjimečně dobré náladě a radosti,“ anebo když – v době [určené] pro modlitbu – doprovází duševně nemocnou spolusestru na terase při procházce bez nejmenšího rysu znechucení nebo únavy z nesmyslných řečí ubohé sestry; anebo když množí drobná pokorná a přívětivá gesta vůči jedné osmdesátnici, která se věrně účastní ranních modliteb a potřebuje pomoc při ukládání ke spánku. Terezie Markéta je naplněná bdělou dobrotou v usebraném a klidném postoji, ve svém obvyklém mlčení – dodržovaném i proto, aby získala čas a mohla se více věnovat úkonům lásky – a ve svém jasném úsměvu: úsměvu napsaném v příběhu.
Tento úsměv zůstane neporušený, i když její ruce krvácejí, protože jsou popraskané z omrzlin; nebo když se v létě celá koupe v potu; když má na jejích dvacet let nedostatek spánku, nebo i když rytmus jejích dní je tak monotónní a únavný, že jedna dobrá sestra v bílém závoji (laická sestra) neváhá prohlásit, že sestra Terezie Markéta umře nebo onemocní, „myslí, že její fyzická kondice nevydrží“. Zůstane neporušený při vnitřním utrpení pro „smrtelná muka lásky,“ ve skrytém praktikování tělesného pokání, v bolestných nedorozuměních nebo ve chvílích velkých protivenství, které ji hluboce zraňují.
Toto vše je třeba vzít v úvahu, abychom pochopili celou hodnotu její odevzdanosti.