Bůh v nás chce přebývat

Je 9. listopadu roku 1906, šest hodin ráno. Pro karmelitky v Dijonu je to doba rozjímavé modlitby, meditace, ale sestry dnes místo v klášterní kapli klečí v cele k Pánu odcházející sestry Alžběty od Trojice. V tichu pozdně podzimního rána zaznívají slova 17. kapitoly evangelia podle sv. Jana čtené lámajícím se hlasem Matky Germany: „Otče, přišla hodina…“
Mladá, sotva 26-letá dívka a tajemství jejího života přineseného jako celopalná oběť Bohu. Co dnes říká nám, kteří se potulujeme po tomto světě plném zářivých reklam a nejméně do očí bijící bídy; nejprve té viditelné materiálně, ale i té vnitřní: nejistot, smutku, závislostí, rozdělení?
Její dohasínající pohled to ráno 9. listopadu roku 1906 k nám hovoří o předčasné smrti, která pokořuje nadšení vědců počátku 20. století, kráčejících od objevu k objevu a slibujících lidem osvobozeným od „závislosti na náboženství“ světlou budoucnost bez námahy a bolesti. Sestry klečící s rozžatými svícemi, jak se hodí na prozíravé panny, vidí však něco víc. To, že se krásná brunetka uzavřela ve zdech kláštera a potom pomalu umírala na Adissonovu nemoc po dvacátém roce života, nebyl úder do nosu zracionalizovanému a stále víc nevěřícímu světu počátku 20. století, ale především odraz žáru lásky, jenž převyšuje všechen možný dosažitelný úspěch. Alžběta, jež kdysi uváděla v úžas salónní společnost svým půvabem a hrou na klavír, měla tento úspěch na dosah ruky. Zvolila však jinak. Nepřidala se k tolika krásným dámám, jejichž portréty dnes obdivujeme, když kloužeme ve filcových pantoflích po salónech předělaných v muzejní sály. Uslyšela a odpověděla na hlas přicházející z věčných hlubin Boha – Lásky. V zápiscích, jež učinila během svých posledních rekolekcí před smrtí, před námi odhaluje atmosféru tohoto naslouchání a ukazuje podmínky, za jakých se uskutečňuje setkání s Bohem:
„Slyš, dcero, pohleď, nakloň ucho, zapomeň na svůj lid a otcův dům, král dychtí po tvé kráse… Zdá se mi, že tato rada je pozváním k mlčení: slyš… nakloň ucho… Ale abychom slyšeli, je třeba zapomenout na dům svého otce, to znamená na všechno, co patří k přirozenému životu. Stvořitel vidí zázračné mlčení kralující v duši, vidí ji celou soustředěnou v její vnitřní jednotě, dychtí po její kráse a dovoluje jí vejít do této nekonečné samoty, kterou je On sám.“
Samota a mlčení – slova, která mohou udivit u tak mladého člověka; navíc se jeví jako něco nejvíce vytouženého, jako prostor uskutečnění jejích nejhlubších aspirací. Alžběta byla uchvácena onou atmosférou od dětství. Je to v jejím případě velmi překvapivé, poněvadž její bouřlivý temperament způsoboval mnoho starostí jí samotné i její mamince, která po manželově smrti musela sama nést břemeno odpovědnosti za výchovu dvou dcer. Když bylo Alžbětě pár let, nazývala ji matka „malým ďáblíkem“ a „dračicí“. Jistě jí tedy nechybělo úsilí svůj temperament zvládnout. Možná vyvolají náš úsměv její sliby, které rok co rok dávala své mamince u příležitosti Nového roku, a které dokazují, že Alžběta zápasila ze všech svých sil a zároveň se musela konfrontovat se svou slabostí:
„Milá maminečko, přeji Ti šťastný Nový rok a chci slíbit, že budu od teď velmi rozumná, poslušná, že Tě už nerozzlobím, že už nebudu nikdy plakat a že budu vzorná, abych pro Tebe byla potěšením – ale Ty mi určitě nevěříš. Udělám všechno, abych tento slib splnila, aby to v mém dopise nebyla lež, jak se to už nejednou stalo.“
Určitým obratem v jejím dospívání se stala chvíle prvního svatého přijímání. Alžběta se v souladu s vysvětlením svého jména cítila být příbytkem Boha a od té doby toužila střežit tento příbytek před zbytečným nepořádkem a nepokojem. Odhalíme tuto osobní teologii příbytku téměř na každé stránce jejích zápisků, dopisů i poezie. „Abych byla jako opuštěná zahrada, kde odpočívá Ježíš; zahrada, do které často chodí, kde šťastně pobývá navždy.“ Zahrada, dům, Betánie, to je pokaždé sama Alžběta ve své lásce očekávající Božského Hosta nebo „její Tři“, jak nazývá Nejsvětější Trojici. Chce ve svém srdci zařídit příjemný příbytek pro Boha, ale ne pouze mlčením. V jednom ze zápisků rozvíjí svou metaforu následně: „Pokojík mého Milovaného. Vydat se Boží vůli, to je lůžko. Bude mít nádherné křeslo: umrtvování; hezky vytvarovanou lenošku: pokoru. Aby tento Božský Snoubenec rád pobýval v mé chudé cele, bude ji zdobit tolik květin, kolik dokážu nasbírat. Ty květiny budou moje oběti každou minutu. Lampa, která stále svítí: její plamen je láska, láska, která stravuje srdce zamilované do Ježíše.“
Dnes, kdy čteme slova blahoslavené Alžběty a poznáváme její duchovní siluetu, máme možnost obnovit v sobě vědomí Božského přebývání v každém z nás. Máme možnost sáhnout k tajemství křtu, jímž jsme se stali příbytky Boha. Křest nás zasadil do věčnosti, k níž spějeme, ale která je zároveň naším údělem v současnosti, protože v nás přebývá Bůh. Máme se podvolit Ježíšově výzvě, abychom ve svém srdci objevili malou komůrku modlitby, daleko od hluku plánů, úzkostí a povrchních hnutí. Mnohdy se nám zdá toto předsevzetí nad naše možnosti, ale jenom proto, že nevěříme, že Bůh může víc než my. Touláme se po trochu jiných salónech než po tom malém francouzském v Dijonu začátkem 20. století. Necháme se strhávat barvami reklam, zvučnými přísliby novinek v supermarketech, dovolujeme, aby se v nás probouzela nezkrocená bažení po stále nových zážitcích. Vyhání nás ven a činí z nás vyvržence vlastního nitra. Potřebujeme se pevně rozhodnout prožívat společenství s Ježíšem, jenž přichází do našeho srdce a nechce zůstat sám. Dokonce uprostřed všedních prací je možné střežit vnitřní usebranost, využívat červenou na křižovatce ke krátké modlitbě, přinést malou oběť pro Boha, když např. čekáme na zastávce. Přijímání, jehož se účastníme v kostele, v nás dále trvá a může v nás být plodné.
Na konci mše svaté slyšíme slova rozeslání: jděte ve jménu Páně – to není konec eucharistie, to je jistým způsobem začátek její plodnosti. V encyklice Jana Pavla II. o eucharistii můžeme slyšet ozvěnu tohoto tajemství přebývání, kterou žila blahoslavená Alžběta: „Ponoření do Krista, k němuž dochází ve křtu, se obnovuje a ustavičně posiluje účastí na eucharistické oběti, především tehdy, je-li to plná účast ve svátostním přijímání. Můžeme říci, že nejen že každý z nás přijímá Krista, ale také Kristus přijímá každého z nás. Upevňuje vztah přátelství s námi: ,Vy jste moji přátelé´ (J 15, 14). My žijeme díky Němu: ,Ten, kdo jí mě, bude žít ze mě.´ V eucharistickém přijímání se vznešeným způsobem uskutečňuje společné niterné přebývání Krista a učedníka: ,Buďte ve mně a já budu ve vás.´“ Bůh v nás chce přebývat, abychom my mohli přebývat v Něm na věčnosti.

S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová

Zpět