Přilnutí k Bohu
Dokonalé a očišťující vystoupení ze sebe Alžbětě umožňuje kvalitativně nově přilnout k Bohu prostým a láskyplným hnutím, jímž je víra. Zakouší v sobě pravdivost slov sv. Jana od Kříže, kterého dobře znala, že víra je jediný odpovídající prostředek ke spojení s Bohem. Je to víra neopírající se o city, ale o Boží přísliby a Boží lásku obsaženou v Jeho slově. Je to víra člověka, jež – podle slov blahoslavené – „se již nezastavuje u vnitřního okoušení a u citů, nemá pro ni význam, zda Boha pociťuje nebo nepociťuje, zda ji Bůh obdarovává radostí nebo utrpením. Věří v Jeho lásku. Čím je víc zkoušena, tím víc roste její víra, poněvadž se dokáže povznést nad všechny překážky a spočinout v lůně nekonečné lásky, která jediná se může získat.“ Současně vidíme, jak je Alžbětina víra úzce spjata s ostatními teologálními ctnostmi, tzn. s láskou i nadějí: je to víra, která se s nadějí dokáže povznést nad všechno, aby s láskou spočinula v Tom, jenž je sama láska. Teologální ctnosti tedy vytvářejí realitu, v níž a skrze niž se uskutečňuje sjednocení s Bohem.
„Prosté, láskyplné hnutí“ víry
Atmosféra vnitřního mlčení
Přilnutí uskutečňované „proměnou v Boha“