„Vystoupení“ v pasivní noci
Ke vstupu do pasivní noci dochází po období vnitřních útěch, jaké Alžběta zakouší v postulátu. Tehdy často opakovala své převorce a novicmistrové matce Germaně: „Nemohu unést tu tíhu milostí.“ Ale už brzy po obřadu obláčky, která se konala 8. prosince 1901, se situace diametrálně mění. Prakticky celý rok noviciátu zažívá vlastní nicotu, únavu, pochybnosti o svém povolání, a to do té míry, že dokonce den před slavnou profesí, jež v té době následovala bezprostředně po ročním noviciátu, vyzývají sestry zkušeného kněze, aby ji posílil ve vnitřním úsilí. Mizí snadnost a útěchy při modlitbě. Tato povaha tolik vnímavá a emocionální zakouší velkou vyprahlost. Bůh to vše používá, aby očistil živou Alžbětinu emocionalitu, její impulzivnost a určitou přecitlivělost, jež byly jejími základními vadami prakticky od samého dětství.
Celou tuto situaci, která zároveň boří její dosavadní kontakt s Bohem, ve kterém důležitou roli hrál prvek emocí, Alžběta přijímá s odevzdaností a stále víc chápe, že svatosti se dosahuje jedině skrze kříž a zříkání se sebe, čili oním vystoupením ze sebe, jež v ní aktuálně Bůh uskutečňuje. „Je třeba být mrtvý,“ napíše později, „jinak mohu sice zůstat skrytou v Bohu v určitých chvílích, ale nemohu žít stále v Boží podstatě, protože všechna osobní citlivost, veškeré hledání sebe a všechno ostatní nás od Boha vzdaluje.“
Jistě, touha pociťovat Boha je velkou překážkou pro začátečníky v duchovním životě. I lidé, kteří více pokročili na Božích cestách, pociťují někdy velké těžkosti při osvobozování se od této touhy, i když u nich má mnohem jemnější podoby. Sestra Alžběta ve své zkušenosti noci jasně vidí nebezpečí spojené s lidskou afektivitou. Jasně si uvědomuje, že duchovní život nemůže stát na citech, ale v posledku na víře, která jediná se může „dotknout“ Boha. Své přítelkyni Markétě Gallot píše: „To už není závěs, ale zakrývá mi Ho tlustá zeď. Jak je těžké to snést, když jsem Ho předtím cítila tak blízko, že? Jsem ale připravena zůstat v tomto duchovním stavu tak dlouho, jak se to bude líbit Milovanému, protože mi víra říká, že On je ve mně; nač tedy sladkosti a útěchy, když to není On sám? Vždyť hledáme Jeho samého, moje milá Markéto. Jděme tedy k Němu čistou vírou.“
Velkou pomocí Alžbětě, aby vydržela obtížnou dobu pasivního očišťování, byla přítomnost matky Germany, převorky a novicmistrové, jíž se svěřovala se všemi těžkostmi, které prožívala, a podřizovala se jejímu vedení. Sama dijonská převorka toto období Alžbětina očišťování popisuje takto: „Nedokáži vyjádřit to, jak tehdy trpěla tato čistá dívka, jež nedlouho předtím prožívala tak velký pokoj, že se zdál být až nenarušitelný. Bylo velmi povzbudivé slyšet ji, jak s prostotou odhaluje stavy své duše, které byly tolik pokořující, že se zdálo, že sebemenší závan milosti ji musí od nich osvobodit, a tím bolestnější, že byly naprosto v protikladu k tomu všemu, co do té doby v životě i v modlitbě zažívala. Víra a slepá poslušnost, které ji vedly důvěřovat matce převorce, jí umožnily najít sílu a pokoj v otevřenosti srdce a zároveň jí dávaly lehkost ve spolupráci s Božím působením prožívaným v ohni zkoušek.“ Kromě důvěřivé otevřenosti k převorce to byla její ustavičná snaha, aby zůstala usebraná v hloubi duše a současně dobře naladěná ve svém vnějším chování, která karmelitce z Dijonu pomáhala v prožívaných těžkostech temné noci. Dařilo se to do té míry, že nikdo z těch, kdo ji obklopovali – mimo převorku – nevěděl o jejím vnitřním utrpení, které prožívala.
Doba bolestné zkoušky, v níž se opírala o Boží slovo a Boží věrnost, nikoli o svou emocionální a psychologickou zkušenost, posílila víru Alžběty. V důsledku toho může sama Alžběta posilovat ty, na které doléhají v duchovním životě podobné zkoušky. Člověku prožívajícímu temnoty a vyprahlost v duchovním životě píše: „Ve chvílích největšího utrpení si vzpomeň, že božský Umělec proto, aby učinil své dílo krásnějším, užívá skalpel, a buď v pokoji pod rukou, která na tobě pracuje.“ V témže duchu píše své matce: „Cítím, že On Tě chce pevně spojit se sebou a že všechny tyto zkoušky, jimiž Tě nutí procházet, jsou seslány právě za tímto účelem.“
Zkušenost noci, zejména v době noviciátu, byla pro Alžbětu opravdovým vystoupením ze sebe, jež v ní Bůh vykonal, v mnohem větší hloubce než její vlastní předchozí snahy. V temnotě, vyprahlosti a vnitřním utrpení je překonána sebeláska, emocionalita se uspořádává a harmonizuje, a tak se ve vztahu s Bohem stane základní osou živá víra.