Činná angažovanost
Nejbližší Alžbětino okolí jednomyslně zdůrazňuje její velmi zřetelný pokrok na cestě sebedarování od doby prvního sv. přijímání. Muselo jí být dáno pochopit tajemství lásky, jakou Ježíš prokázal svým utrpením, svou smrtí a svou eucharistickou přítomností mezi lidmi. Často když přijímá, tečou po její tváři slzy radosti. Přesto však ve věku 13 let prochází bolestným obdobím skrupulí, které bylo do velké míry způsobeno vlivem tehdejší katecheze s dosti silným jansenistickým zabarvením. Ta intimitu člověka s Bohem obklopila úzkostnými předpisy a zdůrazňovala, že ze všech stran hrozí hřích a spravedlivý Soudce neodpustí žádné pochybení. Toto těžké období jí pomohl překonat její zpovědník tím, že v ní posiloval vědomí Boha, jenž je láska a milosrdenství. Tato těžká zkušenost vydatně posílila Alžbětinu duchovní zralost. Radikálně pracuje na očištění srdce, ale nikoli ze strachu před Bohem, ale jako odpověď na Jeho lásku.
S veškerou energií se učí zapomínat na sebe pro Ježíše a pro druhé lidi. Návaly hněvu stále častěji prožívá a překonává vnitřním úsilím, takže se neprojevují ve vnějším chování. Její matka vzpomíná: „Pamatuji si jednu situaci, která pro ni jistě mohla být důvodem ztráty trpělivosti. Její vnitřní boj musel být velmi tvrdý a nakonec jsem viděla, jak dvě slzy skanuly po jejích tvářích. Byla jsem dojatá její laskavostí a žasla jsem nad dílem milosti v ní a také nad jejím duchem oběti.“ Sama Alžběta podává rovněž výmluvné svědectví o vnitřním boji a vítězstvích nad svou vadou při jedné situaci: „Měla jsem dnes velkou radost, že jsem mohla svému Ježíši obětovat mnoho vítězství nad svou hlavní nedokonalostí; ale kolik mě to stálo. Poznávám tak svou slabost… Když mě napomínají neprávem, cítím, jak se mi v žilách bouří krev a celá má bytost se bouří… Ale Ježíš byl se mnou. Slyšela jsem Jeho hlas v hloubi svého srdce a tehdy jsem byla připravena všechno snést z lásky k Němu.“
V tomto úsilí je stále důslednější. Každý večer, aby se přesvědčila, že skutečně dělá pokroky na cestě dokonalosti, si zapisuje do sešitu vítězství i poklesky. Snaží se také vítězit nad sebou postem. Dělá to však sama, bez souhlasu matky, která si toho po několika dnech všimne a na dceru se kvůli tomu zlobí. Alžběta má znovu příležitost překonat se a poslušně na tuto praxi rezignuje. Stále víc začíná chápat, že Bůh od ní nevyžaduje velké vnější a tělesné umrtvování, které si sama určí, ale očekává sebezapření, vnitřní odříkání očišťující její srdce od sobecké závislosti na vlastní vůli a soustředěnosti na sebe. Ve svém deníku píše: „Poněvadž se vůbec nemohu umrtvovat, musím si říci, že toto tělesné utrpení je jen prostředek, abych došla k vnitřnímu umrtvení, k úplné odpoutanosti od sebe samé. Ó Ježíši, můj živote, má lásko, můj Snoubenče, pomoz mi. Nutně musím dojít k tomu, abych vždy a ve všem jednala proti své vůli.“
Další zkušeností, která vystavila její trpělivost a odpoutanost od vlastní vůle zkoušce, bylo rozhodnutí matky, která nesouhlasila s jejím vstupem na Karmel před 21. rokem života. Alžběta tedy musela čekat ještě několik let. Přijímá to však poslušně a s klidnou myslí, zvítězila nad sebou. Sama matka to popisuje takto: „Její zpovědník P. Sellenet mi řekl, že je třeba souhlasit s jejím vstupem na Karmel, protože měla pravé povolání. Odpověděla jsem mu, že jsem nebyla proti jejímu povolání, ale že jsem chtěla, aby poznala svět, a tak jsem ji chtěla vyzkoušet. Vysvětlila jsem Alžbětě důvody svého rozhodnutí, ona je vyslechla a neřekla ani jediné lítostivé slovo.“
V čekání na vstup na Karmel se Alžběta podle matčiny vůle účastní společenského života, hodně cestuje po Švýcarsku, do Alp a Pyrenejí a navštěvuje velkou část Francie. V tom všem však touží po Karmelu. Účastní se také apoštolátu ve farnosti sv. Michaela a sv. Petra v Dijonu: hlídá děti dělníků a výrobců tabáku, dává katechezi dětem, které se připravují na první sv. přijímání, navštěvuje jejich rodiče, nemocné a zpívá ve sboru. Konečně dne 2. srpna r. 1901, kdy završuje svůj jednadvacátý rok, vstupuje na Karmel v Dijonu, kde se velmi rychle její duchovní cesta vycházení ze sebe prohloubí ve zkušenosti pasivní noci.