Tajemství Matky Marie
Především vyznává, že Nejsvětější Panna byla nerozlučnou družkou jejího života. Svěřila se pod její ochranu už ve věku tří let. Od svých šesti let se každodenně až do smrti modlila růženec. Jenom jednou, když byla ještě docela malá, se jej zapomněla pomodlit. V dopisu matce z kláštera napsala, že právě v přípravě na slavnost Nanebevzetí Panny Marie se sestry po patnáct dní každodenně scházejí pět minut před rozjímáním, aby se společně pomodlily desátek růžence. Má velikou úctu ke škapulíři. Její mariánská úcta vychází ze základních mariánských pravd, především z jejího Božího mateřství. Ona mi dala – napsala Luchovi – „požehnaný plod života svého, svého Božského Syna“.
Maria jí zasela do duše setbu povolání. Když o ní píše, nazývá ji Matkou Ježíšovou, Matkou Bolestnou. Slovo Matka mělo u světice rovněž význam Marie jakožto její osobní Matky. Tak například zdůrazní, že Matka Maria nikdy není svými dětmi vzývána nadarmo, když v dopisu Amélii a Luchovi připomíná, že jsou Mariinými dětmi a že by se neměli ničeho bát, protože Panna Maria je ukryje pod svým pláštěm. Svou mariánskou zbožnost tedy zakládala na pravdách o Mariině Božím mateřství a na jejím duchovním mateřství, které rozšiřuje na všechny lidi. Nejčastěji nazývá Marii Nejsvětější Pannou. Je si tedy jista pravdou o Mariině panenství. Neexistuje jednoznačná poznámka o Neposkvrněném početí Panny Marie, ale najdeme zmínky o Lurdech, jak píše její bratr Lucho. Terezie přijímá v rámci své zbožnosti Mariino prostřednictví a také její následování. Radovala se z toho, že jí bylo dáno okusit z velikého pokladu, z její mateřské péče. V Panně Marii viděla svou vůdkyni – jak napsala Heleně Salasové –, hvězdu, která ji vedla jako světlo v temnotách. Od věku tří let byla svatá Panna její důvěrnicí – otvírá své nitro před Luchem – a naslouchala všemu, co jí Terezie svěřila, ať to byly radosti či bolesti. To ona posilovala její srdce, často odrazené bolestí. Ve stejném dopisu povzbuzuje adresáty, aby mluvili s Pannou Marií od srdce k srdci. Je to jeden z jejích nejkrásnějších textů: „Když se cítíš sama, obdivuj ji, a uvidíš, že ti s úsměvem odpoví, že ona byla vždycky sama. Jsi-li smutná a opuštěná, pospěš za svou Matkou, která ti řekne: ,Není bolest, jako bolest má‘; posilní tě a vlije ti do duše kapky útěchy, která utiší tvé bolavé srdce.“
Svému otci napsala, aby se zcela odevzdal Panně Marii. Radí mu, aby se navracel k modlitbě růžence. Nejsvětější Panna bude chránit jeho duši i jeho záležitosti. Následně svěřuje otci i své hledání opory v Panně Marii: „Když trpím, hledím na bolestnou Matku s mrtvým Ježíšem v náručí. Srovnávám svou bolest s její a nenalézám nejmenší podobnost. Ježíš je jejím jediným Synem, mrtvý, zabitý za hříšníky. Při pohledu na Matčiny slzy a na zkrvavené tělo jejího Boha se učím těšit svatou Pannu pláčem nad svými hříchy.“
V tomto výroku je obsaženo, jak se od Marie učí a jak ji následuje. Heleně Salasové napsala, že Nejsvětější Panna je vzorem všech žen. Maria ji svým životem vybízí k neustálé modlitbě, k mlčení a k zapomínání na pozemské záležitosti. V následujícím dopisu téže adresátce píše o svých prosbách k bolestné Matce a o jejím následování při stání pod křížem, a ještě dodává, že jí Maria pomohla, aby nikdy nesestoupila z Kalvárie a aby tam tak jako ona trvala v každém okamžiku svého ukřižovaného života. Nakonec ještě jednou zopakujme její slova: „Mým zrcadlem má být Maria… musím se jí podobat.“
Lze z toho usoudit, že Světice žije z pravd o Nejsvětější Panně a že svou lásku k Ježíši živí mariánskou zbožností.
Z toho, co bylo řečeno, se nabízí závěr: svatá Terezie z Los Andes dobře znala pravdy zjevené v Božím slově a utvářela podle nich svůj duchovní život. Ten se orientoval na Ježíše, Božího Syna. V Něm pak kontemplovala Nejsvětější Trojici a v Něm také pro sebe objevila Jeho a svou Matku, aby ve společenství obou objevila plnost duchovního života. Není jiné cesty k účasti na Božím životě.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila Jindra Hubková