Touha po přátelství
V takto utvářeném srdci hrají největší roli vášnivé touhy, především touha po Bohu. Sv. Jan od Kříže hovořil o výlučné touze po Bohu, Terezie z Avily říkala: solo Dios basta. U zdroje tužeb se nalézá kontemplativní postoj, který dokáže vnímat Boha a zápasit o Jeho přítomnost. Stvořené věci, situace, události, lidé, všechno, co přináší čas a život, tehdy získává podobu setkávání s Bohem. 1. února 1918 Juanita napíše dopis matce Angelice Terezii, ve kterém se dočteme: „Všechno, co vidím… mě pozvedá k Bohu. Nekonečné moře mi dovoluje myslet na Jeho nezměrnou velikost. Cítím touhu po nekonečnu.“
Těsně před vstupem na Karmel, 14. dubna 1919, vysvětluje svému bratru Luchovi: „V duši existuje neuspokojená touha po štěstí. Nevím proč, ale ve mně je tato touha znásobena. Chtěla bych milovat, ale něco nekonečného, přeji si, aby se bytost, kterou miluji, neměnila a nebyla obětí vlastních vášní, nahodilých okolností času a života. Milovat ano, ale milovat neproměnnou bytost, Boha, který ze své věčnosti nekonečně miluje.“
Tato touha se proměňuje v naprostou nutnost setkat se s nekonečnem, v hlad po intenzivní modlitbě a konečně v touhu duše dát v sobě Kristově lásce plodnost.
Juanita je přesvědčena, že jedním z klíčových postojů je duchovní přátelství. Jasně si uvědomuje, jak nedostatečná je výlučně pozemská láska. Pozoruje zápasy a těžkosti svých vrstevníků, příbuzných a přátel, snažících se dostát požadavkům časného milování. Vidí, jak lidské úsilí o sjednocení v rámci přirozené lásky vychází naprázdno. Své sestře vysvětluje: „Ti, kteří se vzájemně milují na zemi, snaží se, má milovaná Rebeko… být jedné duše a jednoho ideálu, jenže jejich snahy jsou k ničemu, protože tvorové jsou bezradní.“
Juanita objevila velice záhy tajemství lásky Boha, který jediný dokáže uspokojit nejhlubší touhu lidského srdce.
Když Juanita hovoří o přátelství, vnímá jediné možné a pouze na něj poukazuje ve službě duchovního růstu. Na jedné straně „účinné přátelství velice pomáhá na cestě dokonalosti“ a spočívá ve „vzájemném zdokonalování se a stále větším růstu v Bohu“. Za druhé toto přátelství vyrůstá z modlitebního vztahu k Bohu. Juanitina modlitba má svůj neopakovatelný ráz a realismus. Člověk se v duchovním životě často zaměřuje na motivace, intence, a v modlitbě také na konkrétní hmotný duchovní prospěch pro sebe či pro druhé. K dokonalému životu je ale zapotřebí objevit nezištnost lásky. Juanita píše: „Bůh je láska. Cožpak nehledá v duších jedině lásku? Přede vším, do čeho se pouštíme, bychom měli pohlédnout na Něho…. Což můžeme být více sjednoceni? Neděláme to kvůli svým hříchům ani kvůli nějakému vlastnímu užitku, ale jen proto, že milujeme.“
Teprve v této souvislosti se nám objasní slova sv. Pavla o lásce: „Kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). Bez lásky by ztratila svou váhu veškerá naše vítězství nad sebou, askeze, oběti, ba dokonce mučednictví…
Juanita hledá odpověď na otázku, proč Bůh tolik miluje člověka. Dostává ji, když narazí na tajemství Božského Srdce: Stvořitel má Božské Srdce, dokonalá nekonečná láska vzplane milujícím ohněm, jakmile potká někoho, koho může obejmout. Šestnáctileté děvče nám zjevuje tajemství nevěsty: „Byla jsem lapena do sítě Božského Rybáře.“ „Nelze slovy vyjádřit, jak velice Ho miluji. Má mysl je zaujata pouze Jím samým. On je můj ideál, bezmezný ideál.“
Ve vědomí svých povinností v internátu ve společenství ostatních děvčat žije jen pro Milovaného: „Každou noc Ho políbím, a v tom polibku Mu odevzdávám celé své bytí. Jsem tak blízko Jeho oltáři… oddělují nás jen dveře. A tak si představuji, že On je vězněm, a já otevírám Jeho vězení a přijímám Ho do svého srdce.“
Bylo by dobré věnovat pozornost podivuhodnému způsobu této pohostinnosti. Sv. Terezie z Avily přesně týmiž slovy definuje modlitbu: nabídnout pohostinství Božskému Hostu. Světice z Los Andes určitým způsobem navazuje na tento modlitební směr pohostinnosti a napíše: „Snažila jsem se nemyslet na sebe ani nemluvit o sobě. Stálo mě to nesmírně mnoho sil, ale budu to dělat pro Ježíše, pro Jeho potěchu. Minulé noci mi řekl, že velice trpí. Opřel se o mé srdce a plakal…“
U Juanity se ale objevuje potřeba ještě jiné pohostinnosti: přenést Krista ze svatostánku do svého srdce. Matce Angelice vysvětluje: „Jak jen je to možné, udržuji si jednotu s naším Pánem uvnitř čistoty své duše, tak jako v malé cele. …a říkám Pánu: ‚můj Ježíši, možná na Tebe nikdo nemyslí, proto tu máš jedno stále otevřené srdce. Klaním se Ti, miluji Tě. Chci být vždycky Tvoje.‘ Tak se udržuji v soustředění a svobodná od světa… modlím se o neustálé sjednocení s naším Pánem.“
Chilská světice poukazuje na to, že modlitba je společnou prací Krista a člověka v nitru. V dopisu Graciele Montes-Larraínové píše: „Při modlitbě ti nesmírně pomůže vědomí, že také Kristus pracuje v našem nitru, a my Mu svými činy poskytujeme materiál, aby mohl formovat svůj obraz.“
Modlitba ponořená do činu tak začíná přinášet hojné ovoce.
Přátelství se také projevuje jako Božský druh solidarity s Otcovým plánem. Jak to vyjadřuje Terezie z Avily – přátelit se znamená sdílet tytéž touhy. Naše chilská svatá prohlašuje: „Jako zasnoubená s Ním musím toužit po duších a obětovat svému Snoubenci krev, kterou prolil za každou z nich.“
Na jiném místě dodává: „Budu Ho následovat a zachycovat u paty kříže krev svého Ježíše, kterou budu uchovávat ve své duši a kterou musím dávat duším svých bližních tak, aby mohli být omyti Kristovou krví.“
Nejdůležitější kategorií přátelství a připodobnění se je cesta kříže. Vždyť právě tu zvolil Otec pro svého Syna jako nejvzácnější. Syn ji sdílí s těmi, které miluje. Juanita si to uvědomuje a přijímá to s veškerou láskou: „On přichází se svým křížem, na kterém je napsáno jen jediné slovo, které se dotýká mého srdce až po jeho nejvnitřnější vlákna: ‚Láska.‘ Je tak překrásný ve své krví nasáklé tunice! Ta krev je pro mě cennější nežli všechny šperky a diamanty celého světa.“
Vrcholem a korunou duchovního přátelství je sjednocení. V této souvislosti si Juanita poznamená: „Potom mi (Pán) řekl, že Nejsvětější Trojice je v mé duši a že bych se jí měla klanět. Okamžitě jsem se ponořila do usebrání a kontemplovala ji a zdálo se mi, že jsem naplněna světlem. Má duše byla zničena. Viděla jsem nekonečnou Velikost, a On se tak ponížil, aby se sjednotil se mnou, ubohou nicotou…“
Tajemství sjednocení se v lásce se rozlévá na celou církev, oplývá potřebou dělit se o své dary, to znamená přitáhnout co nejvíce lidí do prostoru této lásky. V podstatě jde o sdílení se s Milovaným. Zralá, eklesiální láska si nechce Spasitele držet jen pro sebe, k čemuž má sklon láska časná. Ba co víc, z tohoto vztahu vychází ztotožnění se s Kristovým spásným posláním. Juanita píše: „Jsme spasitelkami sjednocenými s naším Spasitelem. Jsme hostiemi, v nichž přebývá Ježíš. On v nás žije, modlí se a trpí za hříšný svět. (…) Duše sjednocená a ztotožněná s Ježíšem může všechno. Zdá se mi, že dosáhnout toho lze jedině modlitbou. (…) Spása duše není nic jiného, nežli přijetí Ježíše, který se jí daruje, a ten, kdo Ho nemá, nemá co darovat.“
Realizace charismatu by nebyla dokonalá, kdyby nebyla sdílena s prostředím, ve kterém žijeme. Rodina a přítelkyně byly Juanitiným přirozeným prostředím, kterému předávala svou lásku ke Kristu. Své sestře Rebece napsala 15. dubna 1916: „Chtěla bych tě zapálit touto láskou. Jaké by to pro mě bylo štěstí, kdybych Mu mohla dát tebe! Ach, nikdy nic nepotřebuji, protože v Ježíši nalézám všechno, co hledám! On mě nikdy neopouští. Jeho láska se nikdy neumenšuje. On je tak čistý, tak krásný!“