Láska
Budoucí karmelitka velice záhy objevila a začala zakoušet Ježíšovu lásku, protože sama vyznává: „Od okamžiku, kdy jsem si začala cokoli uvědomovat, tedy někdy od šesti let nebo možná ještě dříve, začal Ježíš přitahovat mé srdce, tak aby patřilo pouze Jemu.“
Zakoušená Ježíšova láska se jí stala mocnou silou v boji s vlastní slabostí a s chybami, ale rodila také touhu zcela se odevzdat Bohu nejprve slibem čistoty, který složila v patnácti letech soukromě do rukou zpovědníka, a potom přijetím řeholního povolání na Karmel.
Láska přijímaná v modlitbě
Zdá se, že počátkem mystické zkušenosti Kristovy přítomnosti a lásky byl den jejího prvního svatého přijímání. Terezie vyznává, že tehdy „jsem poprvé vnímala jeho milující hlas. (…) A vedle něho jsem cítila přítomnost Panny Marie. (…) poprvé jsem zakusila rozkoš pokoje.“
Tato hluboká mystická zkušenost Boží lásky, které se jí dostalo během prvního svatého přijímání, zanechala důležité a trvalé ovoce. Probudila v ní touhu přijímat každodenně při mši svaté eucharistii a modlit se. Této touze zůstala věrná. Dále v ní probudila lásku a důvěru k Panně Marii a touhu po nebi, v důsledku čehož se nepřipoutávala k tomuto světu. Ve vzpomínce na někdejší událost vyznává: „Každý den jsem chodila ke svatému přijímání a po dlouhou dobu jsem hovořila s Ježíšem; zvláštním předmětem mé úcty se pak stala Nejsvětější Panna. Svěřovala jsem jí všechno. Od toho dne pro mě země ztratila přitažlivost. Chtěla jsem umřít a vzývala jsem Ježíše, aby si mě vzal 8. prosince, tedy v den zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie.“
Bůh si ji sice nevzal z tohoto světa o nejbližším datu 8. prosince, ale už od následujícího roku (1911) se u ní každoročně v ten den projevovaly různé (na tehdejší dobu) závažné neduhy, které vedly bezmála k smrti. Byl to záškrt, vysoká horečka, a především zánět a operace slepého střeva v prosinci 1914 a rekonvalescence následujícího roku, ale to všechno se projevilo zároveň jako zvláštní mystická zkušenost lásky a intimního vztahu s Ježíšem a jako zakoušení jeho milosti a vedení. Tehdy Pán také Juanitě zjevuje, že si přeje, aby se stala karmelitkou. Ona to velice prostě vyznává ve svém Deníku: „Od té doby ke mně milovaný Ježíš mluvil a já jsem trávila celé hodiny v rozhovoru s ním. (…) Dále mě poučoval, jakým způsobem bych měla trpět a nenaříkat si, a také mě učil o intimním sjednocení se s Ním. Tehdy mi řekl, že mě chce jen pro sebe a že by si přál, abych se stala karmelitkou.“
Když se obrací na sestru Rios, které věnuje svůj Deník, ještě dodává: „Ach, matko, nedokážete si představit, co Ježíš konal v mé duši. Tehdy jsem v sobě nežila já, ale byl to Ježíš, který žil ve mně. (…) Pán Ježíš mi ukázal cíl svatosti.“
Nápadná v té době je blízkost a bezprostřednost kontaktu s Ježíšem, která se vyjadřuje obraty: „řekl mi“, „poučoval mě“, „pověděl mi“, „jednal v mé duši“ nebo „ukázal mi“. Svědčí to o mystickém rázu zmíněných zkušeností. Zkušenost Kristovy lásky a blízkosti se pro ni stává tím nejúčinnějším zdrojem síly k vedení vítězného boje s vlastními chybami a vnitřní neuspořádaností. Jeho láska je pro ni tak úchvatná a zachvacující rozum, vůli, emoce i tužby, že se tyto postupně utišují a osvobozují od svých neuspořádaných impulzů. V patnácti letech napíše o Ježíši: „V něm nalézám všechno. On jediný vyplňuje všechny mé myšlenky a všechno ostatní mimo Něj je pouhý stín, trápení a marnost.“
Blízké pouto ke Kristu se posiluje především v osobní modlitbě, kterou praktikuje denně od okamžiku prvního svatého přijímání. Do této praxe ji uvádí četba spisů svaté Terezie od Ježíše a také Terezie od Dítěte Ježíše a Alžběty od Trojice. Je to přesně ta modlitba, kterou představují karmelitánští svatí – láskyplný rozhovor s Bohem skrze Ježíše. V jednom ze svých dopisů ji vystihuje následujícími slovy: „Má modlitba se skládá takřka vždy z intimního rozhovoru s Pánem. (…) On mi říká, co bych měla dělat, abych mu byla co nejmilejší.“
Postupem času se právě modlitba stává přednostním místem mystické zkušenosti Boha a jeho lásky a také poznání jeho vůle, a to až do takových podrobností, k jakým patří přesné datum vstupu na Karmel nebo dokonce datum vlastní smrti.
Zkušenost Boží lásky se ještě více posílí s okamžikem vstupu na Karmel. V prvních dnech pobytu v klášteře si sestra Terezie zaznamená:
„Jsem osm dní na Karmelu. (…) Cítím Boží lásku takovým způsobem, že jsou okamžiky, kdy si myslím, že jí nedokážu vůbec nic odepřít.“
Na Karmelu se posílí milosti mystického Božího sebesdílení při modlitbě, které v Tereziině srdci jen ještě více rozdmýchají lásku a připraví ji na dokonalé sjednocení se s Bohem.
Mimořádné způsoby láskyplného Božího sdílení při modlitbě
Mezi mimořádnými způsoby Božího působení při modlitbě je zapotřebí uvést přijímání vnitřních slov a vizí a také láskyplné vytržení až po extázi.
Ježíšova a Mariina slova provázela Terezii prakticky od dětství. Rozumíme jimi – analogicky ke slovům vnímaným sluchem – vnitřní nadpřirozená sdělení pojmů nebo představ, přijímaná představivostí či intelektem v podobě určitých vnitřních formulací. Zdá se, že v Tereziině případě máme v počátku jejího duchovního života často co dělat s tzv. sukcesivními slovy, která vytváří a vyjadřuje soustředěná mysl pod vlivem Ducha Svatého, avšak skutečné plody těchto slov, která duše přijímá, jsou Božím darem. V dalších etapách života naší světice si všímáme i takzvaných slov mysli, která jsou vnímána bezprostředně rozumem, a to pasivním způsobem, bez zprostředkování smysly. Tato slova ji poučují o Boží lásce a o tom, jak má na tuto Jeho lásku odpovídat. Někdy jsou to i slova napomenutí za nedokonalosti, jichž se dopouští. Příkladem zkušeností tohoto druhu je Tereziino vyznání, které si zaznamenává na počátku svého pobytu na Karmelu: „Pán mě napomíná za menší nedokonalosti a také mě prosí o drobné oběti. (…) Prosil, abych žila v neustálé usebranosti. Abych na nikoho nehleděla. Abych to všechno dělala z lásky. Abych byla poslušná těch nejdrobnějších pokynů. Abych měla velkého ducha víry.“
Přijímaná slova byla konkrétním způsobem, jakým Bůh Terezii vedl. Posilovala v ní lásku, ale také jí ukazovala způsoby spolupráce s přijatými milostmi. Charakteristickým rysem, který potvrzoval pravost Božího působení v Terezii, je skutečnost, že si světice uchovává zdravý odstup od přijatých slov a že nepodniká žádné vnější kroky, o které ji Bůh žádá, aniž by předem získala potvrzení od svého zpovědníka. Když ji Bůh například poučuje o hodnotě utrpení, a především když ji prosí, aby se stala karmelitkou, Terezie nabývá vnitřní jistoty teprve poté, co jí totéž potvrdí její zpovědník: „Zanedlouho na to mi kněz, můj zpovědník, potvrdil tatáž slova. A teprve tehdy jsem mu řekla, co mi Pán sdělil.“
Během modlitby zakouší také vize, a tedy nadpřirozené vnímání předmětu, který není postřehnutelný přirozeným způsobem. V Tereziině případě máme co dělat hlavně s vizemi v představách a vizemi rozumovými, tedy těmi, ve kterých je předmět vnímán pasivně prostřednictvím představivosti nebo přímo rozumem. Když popisuje vidění rozumového typu, často přímo říká, že viděla např. Krista, „ale ne tělesnýma očima“, a také že si Ho po skončení takového vidění nemohla znovu vybavit v představivosti, a to právě kvůli intelektuálnímu charakteru vidění, jakkoli vnitřní účinky, především růst a posílení lásky, v ní zůstaly. V případě vizí představivosti si duše může připomenout a v představivosti znovu vyvolat to, co viděla. Světice při líčení jedné z těchto vizí Krista korunovaného trním prohlašuje: „Trvalo to víceméně dvě minuty, ale Jeho tvář mi zůstala velice dlouho vryta do paměti a pokaždé, když jsem si připomněla, co jsem viděla, pohroužila jsem se do lítosti za své hříchy.“
Vize, fantazijní stejně jako rozumové, zanechávaly hluboké účinky: hlubší sebepoznání a odtud plynoucí lítost, a především hlubší poznání Boha a růst lásky k němu, ale také touhu trpět z lásky k němu. Po jedné takové vizi Terezie popisuje následovně její účinky: „Láska k němu (Bohu) narůstala stále více, takže všechno, co jsem přetrpěla, se mi zdálo jako nic.“ Ještě více nás překvapí reakce její lásky na jinou milost tohoto druhu: „Jednou mě láska zaplavila s takovou mocí, že jsem vzala špendlík a vyryla si jím do hrudi písmena: J. A. M. (Jesús Amor Mio – Ježíš má láska).“
Sjednocení v lásce
V období předcházejícím dokonalému sjednocení s Bohem se v životě naší světice objevovaly také extáze. Máme tu na mysli vyloučení smyslového vnímání, způsobené silnou koncentrací vnitřní pozornosti, která vyvolává oslabení nebo ustoupení činnosti somatických mohutností, a dokonce přerušení spojení s vnější skutečností. Podle sv. Jana od Kříže je bezprostřední příčinou mystické extáze vlitá kontemplace, ve které Boží sebesdílení, dar Jeho světla a lásky, je-li mimořádně intenzivní, soustřeďuje na sebe všechny životní síly člověka, čímž v důsledku působí omezujícím způsobem na tělesné mohutnosti.
Terezie popisuje v dopisech svému duchovnímu rádci několik zkušeností tohoto typu, které podstatně posílily v jejím srdci lásku a připravily ji na dokonalé sjednocení s Bohem. Tyto zkušenosti nabyla během roku 1919. Jednu z nich popisuje o několik dní později: „Před šesti dny, když jsem byla pod vlivem milosti po svatém přijímání, pocítila jsem tak velikou lásku k Pánu, až se mi zdálo, že ji mé srdce neunese. […] Potom se mi při modlitbě Bůh ukázal a má duše mě okamžitě opustila, tak prudce, že jsem skoro upadla na zem. Neztrácím vědomí, protože slyším všechno, co se kolem mě děje, ale nemohu od Něho odpoutat pozornost. Především když se duch poněkud více pozvedá, tehdy ztrácím pojem o čase (…). Po tom všem je mé tělo bez citu a bez sil. Takřka se nedokážu udržet na nohou. Jednoho takového dne jsem dokonce neměla sílu zvednout vidličku k ústům.“
Dokonalost lásky se ale odehrává ve stavu sjednocení s Bohem. Samo sjednocení se ostatně naplňuje prostřednictvím lásky. Charakteristickým rysem tohoto stavu je to, že ustávají prudké extáze, avšak oheň lásky plane pokojně a hluboko uvnitř duše a zaplavuje ji pokojem a slávou. Zdá se, že Terezii z Los Andes bylo dáno prožívat tento stav už roku 1919, jak nasvědčují dopisy a záznamy v Deníku, například tento: „Zakouším v sobě Boží milost mnohem hlouběji nežli všechno, co cítím. Miluji Ho, ale bez prožívání lásky tím způsobem, jak se mi to stávalo dříve, když jsem se cítila zcela bez síly a vyčerpaná. Nyní jsem s ním více sjednocena, ale už to všechno tak neprožívám.“ „Cítím se ponořena do nezměrného pokoje a radosti, a zároveň se mi zdá, že už jsem na věčnosti, nedotčená. Takové jsou prožitky, které ve mě vyvolává sjednocení s Bohem.“
Pro stav sjednocení je charakteristická také – podle slov sv. Jana od Kříže – pokojná touha strhnout poslední roušku života, která odděluje člověka od Boha, aby se mohl těšit z dokonalého vlastnění Boha. I když v některých okamžicích mimořádně intenzivního Božího sebesdílení ve stavu sjednocení se už Terezie cítí, jakoby byla na věčnosti, je samozřejmé, že objektivní situace je jiná a že toto vědomí v ní rodí touhu zemřít, aby mohla vlastnit Boha dokonale a beze strachu, že Ho může ztratit. Po jedné z takových intenzivních zkušeností Boží lásky po svatém přijímání světice vyznává: „Cítím touhu zemřít, abych Ho mohla vlastnit a nebát se, že Ho ztratím hříchem.“
Četba spisů a analýza Tereziina vývoje duchovního života nám dovoluje prohlásit, že za svůj krátký život dosáhla vrcholů sjednocení s Bohem.