Mučednice z Compiègne následovaly Ježíše až na smrt
Ve svém osobním a komunitním následování Ježíše zakusily karmelitky z Compiègne, blahoslavená Terezie od sv. Augustina a jejích 15 družek, milost identifikace s Kristem: mučednictví. Z nenávisti k víře byly odsouzeny k smrti. Jako Ježíš přijaly smrt v mukách, ale ve svobodě. Obětovaly život za své nepřátele a učinily to ve společenství tereziánského sesterství. Spojeny v životě, šly spojeny i na smrt.
Téměř neproniknutelný řetěz událostí, který vyvolal od roku 1789 do roku 1794 slávu, ale také tragiku francouzské revoluce, se nakupil v bouři, která s sebou smetla i karmelitky z Compiègne. Jako ostatní komunity, také ony musely trpět protináboženskými výnosy revolucionářů. Přechodný a později konečný zákaz skládání slibů zmařil např. profesi sestry Constance.
Zabavení církevních statků vedlo k tomu, že civilní úřady inventarizovaly majetek kláštera karmelitek a daly sestrám na srozuměnou, že se mají vzdát řeholního života. Tento požadavek v srpnu 1790 všechny odmítly. Civilní konstituce kléru a konstituční přísaha, které vytvořily od Říma oddělené národní náboženství, daly sestrám pocítit tíhu kříže a bolest při pohledu na rozdělení církve ve Francii. Rozdělení na ty, kteří přijali přísahu, a na ty, kteří ji odmítli. Dekrety, které prohlašovaly odpůrce přísahy a váhající za podezřelé (1791) a nařizovaly jejich deportaci (1792), přiměly zřejmě kaplana Karmelu k emigraci, takže sestry zůstaly bez kněžské služby. Zrušení řeholních domů je 14. září 1792 donutilo k opatření rozdělit se do čtyř skupin a schovat se ve třech domech. Tato doba úzkosti a lidského ponižování dosáhla svého vrcholu politikou odkřesťanštění na podzim 1793 a politikou velkého teroru v létě 1794. Stála život tisíce lidí, 17. července 1794 i karmelitky z Compiègne.
Zůstaly věrné až k smrti. Už dva roky před svou mučednickou smrtí nabídly společně životy Pánu za mír v církvi a ve společnosti. Denně obnovovaly oběť svého života, některé ve smrtelné úzkosti, přirozené člověku. V těchto dnech jim pomáhala především skutečnost, že jsou modlícím se společenstvím. Po vyhnání z kláštera hledaly možnosti, jak dále vést svůj život modlitby a evangelijního odříkání, ačkoli byly rozptýlené ve čtyřech skupinách a roztroušené v různých částech města. Byly spolu v kontaktu a pod vedením převorky, matky Terezie od sv. Augustina, zůstaly spojené v sesterství a v modlitbě. Po jejich odhalení následovalo zatčení a odvoz do vězení. I zde se jim podařilo udržet život modlitby a sesterského společenství. Chovaly důvěru v Boha, byly odpoutané a těšilo je, že mohou obětovat svůj život na svědectví Bohu.
Když nastal okamžik, kdy měly jít pod gilotinu, spojily se opět v modlitbě a obnovily své řeholní sliby do rukou převorky. Obětováním svého života ukazovaly sílu Boží lásky a vzájemné sesterské lásky – podle slov Terezie od sv. Augustina: „Když člověk miluje, může všechno… láska vždy vítězí.“
Víc než ohlas, který mučednictví sester nalezlo v dílech Gertrudy von Le Fort a především v „Dialozích karmelitek“ G. Bernanose, má váhu skutečnost svědectví, které spočívá v životě věrném modlitbě a sesterskosti.