Krása stvoření jako cesta k životu s Bohem u karmelských mystiků
„Rozesel tisíce půvabů“ (DP 5)
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Když dokončíme výšlap na nějaký vrchol, k němuž jsme se vydali, můžeme se věnovat různým věcem: někdo hledá místo, kam si sednout, aby si odpočinul, jiný se začne občerstvovat jídlem a pitím, další se pustí do družného hovoru s těmi, kdo jej cestou doprovázeli. Je-li však člověk alespoň trochu vnímavý vůči kráse přírody, to první, co udělá, je, že se rozhlédne po kraji a zašeptá: „To je nádhera!“ A pokud je dotyčný turista věřící, pomyslí si možná: „Bože, jak jsi veliký!“
Tato poslední úvaha je naprosto opodstatněná, není ovšem nikterak samozřejmá. Kde se rodí a jak se rozvíjí? A jakým způsobem může napomáhat prožívání Boží přítomnosti v našem životě? Vstupme na chvíli do školy karmelských mystiků a učme se od nich nacházet Boha v krásách přírody.
Od krásy přírody k Bohu
Stačí se začíst do prvních stránek Dějin duše svaté Terezie z Lisieux, abychom si hned povšimli, jak vzácnou knihou o Bohu byla pro tuto světici příroda. Když se zamýšlí nad rozdílnými povoláními v církvi, píše: „Ježíš mě poučil o tomto tajemství. Dal mi před oči knihu přírody a já jsem pochopila, že všechny květiny, které stvořil, jsou krásné, že nádhera růže a bělost lilie neodnímají vůni fialce nebo úchvatnou prostotu sedmikrásce… Pochopila jsem, že kdyby všechna malá kvítka chtěla být růžemi, přišla by příroda o svou jarní výstroj, pole už by nebyla poseta pestrými květinkami… Tak je tomu i ve světě duší, který je zahradou Ježíšovou. Chtěl vytvořit velké světce, kteří mohou být přirovnáni k liliím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spokojit s tím, že jsou sedmikráskami nebo fialkami, že jsou určeni, aby byli potěchou pro oči Pána Boha, když si je položí k nohám. Dokonalost záleží v tom, abychom plnili jeho vůli, abychom byli tím, čím On nás chce mít…“ (Rk A 2v; AS 16).
Ještě výrazněji o této Tereziině schopnosti „číst v knize přírody“ vypovídá její popis návštěvy Trouville: „Nikdy nezapomenu, jaký dojem na mne udělalo moře. Nemohla jsem se ubránit, abych se na ně ustavičně nedívala. Jeho velebnost, hukot jeho vln, všechno mluvilo k mé duši o velikosti a moci Pána Boha. (…) Večer, v hodinu, kdy se slunce zdá koupat v nesmírných vlnách a nechává za sebou světelnou brázdu, šla jsem si sednout docela sama na skálu s Pavlínou. (…) Dlouho jsem pohlížela na tuto světelnou brázdu, obraz milosti, jež osvěcuje cestu, kterou má proplout malá loďka s půvabnou bílou plachtou… V blízkosti Pavlíny jsem si předsevzala, že se duší nikdy nevzdálím z Ježíšova dohledu, aby pokojně plula k nebeské vlasti!…“ (Rk A 21v-r; AS 51).
Podobnou duchovní učenlivost při obdivování krás přírody vykazuji i Alžběta od Trojice. V jednom ze svých dopisů píše například: „Jsme na venkově uprostřed jedlových lesů, v pravých Thébách, a trávíme celé dny venku: člověku dělá tak dobře být uprostřed lesů! Bereme si ven knihy a práci a vracíme se jen na jídlo. Chtěla bych vás mít zde, abych s vámi sdílela svou samotu, neboť zde žijeme zcela jako poustevnice. Navzdory tomu jsem se ani na chvíli nenudila, je tak dobré žít klidně na venkově“ (dopis z 12. srpna 1899 Marii-Luise Maurellové). Příznačné jsou i popisy krás přírody v jejích básních nebo to, jak ráda přijížděla do Lurd, které pro ni byly „koutkem nebe“.
Příroda jako cesta k usebrání ve vnitřní modlitbě
O tom, že a jak je možné číst v „knize přírody“ o Bohu, ale píše už svatá Terezie z Ávily, duchovní matka obou francouzských karmelitek. Ve své Knize života uvádí například: „Prospívalo mi dívat se na krajinu nebo vodu, na květiny; v těchto věcech jsem nacházela připomínku Stvořitele, chci říci, že mě probouzely a usebíraly a sloužily mi jako kniha“ (Ž 9,5).
Příroda byla tedy pro reformátorku Karmelu vynikajícím prostředkem k usebrání, jež je nezbytné k tomu, aby se člověk dokázal po delší dobu věnovat vnitřní modlitbě. Ve Vnitřním hradu Terezie dodává: „Nenacházím nic příhodnějšího, čím bych objasnila některé záležitosti ducha, než příměr k vodě. A vzhledem k tomu, že vím málo a vynalézavost nepomáhá a mám tak ráda tento živel, že jsem si jej všímala s větší pozorností než jiných věcí, neboť ve všech, které stvořit tak velký a tak moudrý Bůh, je jistě skryto hodně tajů, jimiž si můžeme prospět, a tak to dělají ti, kdo tomu rozumějí. I když osobně se domnívám, že v každé drobnosti, kterou Bůh stvořil, je mnohem víc, než čemu se z toho obvykle rozumí, i kdyby se jednalo o jediného mravenečka“ (4H 2,2).
Proto také radí jedné z převorek: „Vždy dbejte spíše na výhled než na to, abyste byly v dobrém místě, a na to, abyste měly zahradu, je-li to možné“, protože „mít zahradu a výhled je pro náš způsob životu velká věc“ (dopisy z 8.–9. února a z 3. dubna 1580 matce Marii od sv. Josefa).
Privilegovaná cesta, nikoli vlastní cíl
I svatý Jan od Kříže kladl na tento aspekt důraz. Z jeho života víme, že jako představený často vodíval své spolubratry rozjímat do přírody, kde bratři začínali hodinu vnitřní modlitby společně a pak se rozcházeli na různá místa, aby se v kráse přírody a v samotě snáze usebrali a niterně rozmlouvali s Bohem.
I ve svých dílech tento Mystický učitel vícekrát zdůrazňuje význam krásy stvoření pro duchovní život, zejména pro vědomé prožívání Boží přítomnosti. Jsou to ale zejména komentáře ke třetí a páté strofě Duchovní písně, které nejlépe představují jeho přístup k vnímání krás přírody. V páté strofě zpívá: „Tisíce půvabů rozesel, / prošel chvatně těmito háji, / a zkrášlil je pohledem / a svou pouhou podobou / je oděl svou krásou.“ A následně své verše komentuje takto: „Bůh stvořil všechny věci s velkou snadností a krátkostí a zanechal v nich jakousi stopu toho, čím je, nejen tím, že jim dal bytí z ničeho, nýbrž i že je obdaroval nesčetnými půvaby a schopnostmi, když je zkrášlil obdivuhodným řádem a dokonalou závislostí, jakou mají jedny na druhých. (…) Projít háji znamená stvořit živly, jež zde nazývá háji. Jimi, jak říká, prošel rozsévaje tisíce půvabů, protože všechny tvory ozdobil, takže jsou půvabné. Ba navíc, rozesel v nich tisíce půvabů, když jim dal schopnosti, aby mohly spolupůsobit při plození a zachovávání jich všech. A říká, že prošel, protože tvorové jsou jako stopa Boží chůze, v níž se sleduje jeho velikost, moc a moudrost a ostatní božské vlastnosti. A říká, že tato chůze byla chvatná, protože tvorové jsou menšími Božími díly, která učinil jako mimochodem; protože větší, v nichž se zjevil a jichž si více hleděl, bylo vtělení Slova a tajemství křesťanské víry, a ve srovnání s nimi byla všechna ostatní učiněna jako mimochodem, ve spěchu“ (DP 5,1.3).
Z poslední citované myšlenky je tak zřejmé, že krása přírody je pro Jana sice cestou k Bohu, a to privilegovanou, nejedná se však o vlastní cíl duchovního života, kterým je sjednocení lásky s Bohem v Kristu. Ještě zřetelněji to plyne z obrazu, jehož užívá reformátor Karmelu ve třetí strofě téhož díla: „Nakolik se k hledání Boha vyžaduje srdce obnažené a silné, osvobozené od všech zel i dober, jež nejsou čistě Bohem, duše mluví v tomto a v následujících verších o svobodě a síle, kterou má mít, aby jej hledala. A v tomto říká, že nebude trhat květy, na které přijde na této cestě; míní jimi všechna zalíbení, uspokojení a rozkoše, jež se jí mohou v tomto životě nabízet a jež by jí mohly zabránit v putování, pokud by je chtěla trhat a připustit; jsou trojího druhu: časné, smyslové a duchovní“ (DP 3,5).
Krásu stvoření je tak potřeba nahlížet jako mimořádně účinný prostředek k vědomému prožívání Boží přítomnosti, jako stopy Stvořitele, k nimž ale člověk nesmí bezmezně přilnout, jinak by se z nich stala spíše reálná překážka na cestě k Bohu, než skutečná pomoc. Obdivujeme-li tedy krásy přírody, neopomeňme jim ve svém duchovním životě přisoudit onu vznešenou a zároveň jasně vymezenou úlohu, jež mají mít: totiž, aby nám byly stopami krásy a velikosti Stvořitele, ale abychom se díky nim nepřimkli k tvorům, nýbrž k Bohu, od něhož pocházejí jako láskyplný dar.