Svatá Terezie z Lisieux – průvodkyně temnou nocí
Ivana Svěráková
Každý z nás prožívá ve svém životě období, kdy se Bůh „skrývá“ a zdá se, jako by nebe ani neexistovalo. Tyto chvíle jsou nevyhnutelnou etapou naší cesty k Bohu. Bereme-li svou víru vážně, nutně dříve či později dospějeme do bodu, kdy musíme umřít sami sobě, aby se v nás mohl zrodit nový život. Nemusí hned jít o „temnou noc“ v pravém slova smyslu – tedy mystické pronikání Boha do duše, jak jej ve svém nejznámějším díle popsal sv. Jan od Kříže (1542-1591). Bůh používá mnoha způsobů, aby nás očistil od starého člověka: může jít třeba o nezdary, ponížení, zármutek nad odchodem milovaného člověka, stárnutí, tělesnou nebo duševní chorobu. Dokonce i naše stále se opakující chyby a neschopnost se jich zbavit se mohou stát prostředkem naší proměny. Bůh si vše používá k dobrému, jde jen o to, abychom s ním spolupracovali a nekladli mu odpor. Neakceptované utrpení nás drtí, když však přijmeme přicházející události s otevřeným nitrem, stanou se nám Božím darem. Ale jak na to?
V tom nám může pomoci sv. Terezie z Lisieux (1873-1897). Na první pohled se možná může zdát, že tato křehká francouzská karmelitka stále jakoby zasněná s náručí plnou květů není právě nejvhodnější pomocnicí při řešení „životních krizí“. Nenechme se mýlit sladkými barvotiskovými obrázky! Při studiu její autobiografie zjistíme, že Terezie rozhodně „neměla na růžích ustláno“. Ve věku čtyř a půl roku ztrácí matku, pak i „druhou a třetí mámu“, když sestry Pavlína a Marie odcházejí na Karmel. Následuje vážná nemoc, po jejímž zázračném vyléčení se ocitá v krizi skrupulí. Po vlastním odchodu na Karmel (v 15 letech) útrapy nepřestávají. Naopak. Duševní nemoc a smrt milovaného otce, téměř nepřetržitá duchovní neútěcha, nepřijetí ze strany komunity, zkoušky víry, tuberkulóza. Kde se při tom všem bere lehký úsměv, který skoro nikdy nemizí z Terezčiny tváře? Odkud pramení vnitřní síla pro věrné plnění každodenních povinností a k tomu kreslení obrázků, psaní básní, divadelních her a vymýšlení spousty legrácek pro radost spolusester?
O vnitřním životě této světice nám může hodně povědět formace jí svěřených novicek. Vždyť jedna z nich (Marie Magdaléna od Nejsvětější Svátosti) jako svědkyně v rámci kanonizačního procesu uvedla: „Bylo vidět, že dělá všechno, co nám říká.“
1. Terezie rozjímá Písmo svaté. Když trpí, pochybuje nebo po něčem touží, hledá odpověď ve Slově Božím. Její život je žitým evangeliem. Vyjadřuje to slovy: „Mohu se sytit jen Pravdou.“
2. Důvěra. Terezie žije v naprosté závislosti na Bohu. Ví, že není schopná posvětit se svými vlastními silami. Nechává tedy Boha, aby v ní pracoval on sám. Dává se mu a stará se jen o stálou otevřenost svého srdce. S odevzdaností přijímá neútěchu, nemoc i noc víry: „Když jsem se dala Ježíši, abych mu dělala radost, nesmím ho nutit, aby plnil mou vůli místo své.“ Tento postoj důvěry uplatňuje i vůči lidem, se kterými se setkává. Nechává své novicky svobodně mluvit o všem, co si myslí, dokonce i o pokušeních proti své novicmistrové. Považuje-li to za nutné, poví jim i o vlastních bojích a nesnázích. Povzbuzuje je slovem i příkladem a dává jim najevo, že se od nich hodně očekává vždyť věří v Kristovo mocné působení v jejich srdcích. Říká: „Zachovejte si důvěru. Je nemožné, aby na ni Bůh neodpověděl. Vždycky měří své dary podle naší důvěry!“
3. Statečnost. Terezie nezná kompromisy a polovičatosti. Důsledně učí své svěřenkyně, aby samy sebe nepokládaly za nic a stále na sebe zapomínaly. Jedné své družce říká: „Chtěla bych, abyste byla vždycky jako udatný voják, který si nenaříká na své bolesti, který shledává vždycky velmi těžkými zranění svých bratří a svoje pokládá jen za škrábnutí.“ Na vysvětlenou dodává: „Je třeba pěstovat malé ctnosti. Někdy je to těžké, ale Pán Bůh nikdy neodpírá první milost, která dává odvahu k přemožení sebe; jestliže na ni duše odpoví, ihned je ve světle.“
4. Terezie nemá ráda smutek. Její veselost je přímo nakažlivá. Už jako dítě často cituje větu „Smutný svatý je smutný svatý.“ Čas rekreace je, podle vzpomínek sester, často vyplněn Tereziinými šprýmy pro obveselení celé komunity. I ve své poslední nemoci projevuje ustavičnou radost a snaží se rozptýlit všechny, kteří jsou zdrceni její blížící se smrtí.
Takto se Terezie v každý okamžik svého života obětuje Lásce. MILUJE JEŽÍŠE A PŘIČIŇUJE SE, ABY BYL MILOVÁN. Ani na chvilku však nespoléhá na sebe; příliš dobře si je vědoma pravdivosti slov svého zpovědníka: „Poděkujte Pánu Bohu za to, co pro vás dělá, neboť kdyby vás opustil, nebyla byste andílkem, ale stala byste se malým démonem.“ Nečeká, až bude schopná stát se světicí. S odvahou dítěte, které ví, že je milováno, nic nepředstírá. Přichází před nebeského Otce taková jaká je – maličká, nedokonalá, slabá – aby On sám byl její dokonalostí, silou a svatostí. Na druhé straně si nemyslí, že ji Boží milost promění bez Božího přičinění. Když sama na sobě zakouší, jak se Boží Láska rozdává všem, kteří otevřeně přiznají svou chudobu, touží se s Ní naprosto ztotožnit. Dává Bohu celý svůj život, minutu za minutou. Jak sama řekla: „Nic mimořádného, jen velmi malé věci, které může obětovat velmi malá duše.“ S vynalézavostí zamilované si nenechá ujít nic, co by Mu mohla obětovat a do nejnepatrnějšího skutku vkládá veškerou intenzitu lásky, jaké je v dané chvíli s pomocí Ducha Svatého schopna.
Neznepokojuje se starostmi o svou svatost. Usiluje jen o jediné: aby zůstala spojená s Kristem. Uvědomuje si, že „konat dobro je bez Boží pomoci tak nemožné, jako učinit, aby v noci svítilo slunce“. Říká Ježíši: „Abych mohla milovat, jako ty miluješ, musím si vypůjčit tvou vlastní lásku.“ Odevzdává Mu proto zcela svou vůli i sebe sama, aby On sám byl její ctností a svatostí, jejím prostřednictvím jednal a v ní žil. Nechce tak hromadit zásluhy pro život věčný, vše dělá pro radost Bohu, pro Něj touží zachraňovat duše. Dokonce i po své smrti: „Chci své nebe prožívat tak, že budu konat dobro na zemi. Nechci odpočívat, dokud budou existovat duše, které je třeba zachránit.“
Když jsme bez reptání překonali „štípnutí komára“, neprošli jsme samozřejmě očistnou temnou nocí formátu sv. Jana od Kříže. Také nelze očekávat, že dosáhneme stupně odevzdanosti sv. Terezie z Lisieux ze dne na den. Sama Terezie užívala obraz malého dítěte, které vezme Bůh Otec do náruče, jakmile zahlédne, jak s námahou zvedá svou malou nožku na první schod. Nejde v první řadě o úspěch v podobě konkrétního skutku nebo dosažení určité ctnosti. Mnohem důležitější je nepřestat se snažit. Když řekneme Bohu své „ano“ tím, že se Mu v těžkých okamžicích odevzdáme a s pokorou přiznáme i svá selhání, dáváme Mu větší prostor, aby mohl očistit svůj obraz, který do nás při stvoření vložil. Jak píše sv. Jakub (Jak 1,2-4): „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“ Sv. Terezie je jen jednou z mnoha duší, na jejichž životě nám Bůh chtěl ukázat, že se od člověka nedá nikdy zahanbit.
Převzato z časopisu Amen 10/1999
s laskavým svolením vydavatele