Stanovit si to, co by se mělo dělat
Prvním krokem směrem k bezúhonnému jednání je jasně si stanovit, čeho skutečně chceme dosáhnout. V tom se Terezie jeví jako zcela mimořádný člověk. Nabýváme dojmu, jako by žila v naší době. V jejích spisech se často objevuje slovo „meta“ (franc. „but“). Umožňuje jí to účinně dosahovat toho, oč se snaží.
Při líčení svého vstupu na Karmel v Lisieux popisuje, jaký si stanovila cíl, když skládala řeholní sliby.
„Vždyť proto jsem přišla na Karmel, jak jsem prohlásila u nohou Ježíše-Hostie během zkoušky předcházející mým slibům: Přišla jsem zachraňovat duše, a především se modlit za kněze. Má-li člověk dosáhnout nějakého cíle, musí použít náležitých prostředků; Ježíš mi dovolil pochopit, že mi chce dávat duše skrze kříž, a toto utrpení mě přitahovalo stále více podle míry, jakou narůstalo“ (Rk A 69r).
I na jiném místě zdůrazňuje tutéž metu jako důvod svého vstupu na Karmel. Tentokrát ale klade důraz na modlitbu za papeže: „Chci být dcerou církve, jako jí byla naše matka Terezie, a modlit se na úmysly našeho Svatého otce, protože vím, že jeho úmysly zahrnují celý svět. To je hlavním cílem mého života“ (Rk C 33v).
Toto sebezjevení nás odkazuje ke skutečnosti, kterou bychom mohli nazvat Tereziiným zvláštním posláním. Objevila to, co dnes zdůrazňuje nejmodernější psychologie: každý člověk má své osobní poslání spojené s vlastním povoláním. Lékař má v rámci své služby léčením lidí své osobní poslání, které nenaplní žádný jiný doktor medicíny.
Toto rozlišení lze velice snadno vypozorovat u Terezie. Obrací se na Ježíše slovy:
„Být tvou nevěstou, Ježíši, být karmelitkou, ve sjednocení s tebou se stát matkou duší, to všechno by mi mělo postačit… a přece je to jinak… Není pochyb, že tyto tři výsady znamenají mé povolání: být karmelitkou, nevěstou a matkou. A přece v sobě cítím ještě jiná povolání, povolání válečníka, kněze, lékaře, mučedníka“ (Rk B 2v).
Terezie si uvědomuje tyto touhy a dává se vést svým duchem hledání a zkoumání. Zkoumá Písmo, aby dokázala objevit, jaké je její osobní poslání v církvi.
U sv. Pavla objevuje, že „církev se skládá z mnoha údů, a že oko nemůže být zároveň rukou… odpověď byla jasná. A přece neuspokojila mé touhy, nedávala mi naplnění“ (Rk B 3r).
Terezie nepřestává hledat. U Pavla si všimne také slov: „bez lásky jsou i ta nejzářivější charismata pouhé nic…“
Teprve v tomto okamžiku odhaluje své osobní poslání. Nazývá je povoláním, dnes bychom je ale skutečně nazvali osobním posláním.
„Pochopila jsem, že (…) jedině láska vede údy církve k jednání, a kdyby se někdy nedostávalo lásky, apoštolové by přestali hlásat evangelium, mučedníci by nechtěli prolévat svou krev… Pochopila jsem, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je vším, že zahrnuje všechny doby a místa… jedním slovem – je věčná!… A tak, stržena bláznivou radostí, zvolala jsem: Ach Ježíši, Lásko moje… konečně jsem našla své povolání, mým povoláním je láska!… Ano, našla jsem své místo v církvi, a to místo, můj Bože, jsi mi daroval ty sám… V srdci církve, své matky, budu láskou… Tak budu vším a má touha se naplní!!!…“ (Rk B 3v).
Zdá se mi naprosto samozřejmé, že se nám tu Terezie znovu jeví jako vzor psychologického rozvoje. Dosahuje jej nejen vyjasněním si své životní vize, ale ještě i něčím tak individuálním a zvláštním, jako je osobní poslání.
Nestačí však samo o sobě mít jasně stanovenou životní vizi nebo objevit osobní poslání. Navíc je zapotřebí mít smysl pro praktický život a dělnost. A skutečně – Terezie v sobě nejen chová své „vznešené touhy“ a odhaluje své poslání, ale také činí konkrétní akty hrdinské lásky, které jí umožňují naplnit vlastní tužby a své poslání.