Změna vnitřního dialogu
Další prostředek ke změně emocí nabízí změna vnitřního dialogu. Tuto skutečnost znali už stoičtí filosofové. Všimli si, že velká část našich emocí je důsledkem našeho myšlení. Vidíme-li usměvavou tvář, můžeme si pomyslet: „Hm, určitě mě teď požádá o půjčku“, a okamžitě si začínáme uvědomovat své odmítání a antipatii. Ale pomyslíme-li si: „jaký sympatický člověk!“, začneme pociťovat laskavost a náklonnost. A přece jde o jednu a tutéž tvář. Náš stav ducha vůči ní závisí na našem vnitřním dialogu nebo na našich myšlenkách. Vždyť konec konců „cítíme tak, jak myslíme“.
Ve vztahu k postarší sestře Petře prožívá Terezie strach jen se k ní přiblížit, protože sestra vyžaduje nesmírně náročnou péči. „Nechtěla jsem se připravit o tak krásnou příležitost ke skutku blíženské lásky a připomínala jsem si Ježíšova slova: Co jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili“ (Rk C 29r).
Vidíme tedy, že Terezie ve své snaze uvádět naplno do života Ježíšovo učení využívá právě vnitřního dialogu, aby snížila svůj odpor vůči této spolusestře a aby byla s to prokázat jí požadovanou službu.
Změníme-li povahu svých představ, můžeme změnit vlastní pocity. Terezie to objevuje až na sklonku svého života. Vzpomíná například, že na „filmovém plátně své fantazie“ konala veliká díla. Po letech ovšem vidí, že to byly věci nevýznamné a malé.
„Když se v mysli přenesu do doby svého noviciátu, vidím, jak jsem byla nedokonalá… Trápila jsem se kvůli maličkostem, nad kterými se nyní usmívám. Jak dobrý je Pán, že dovolil mé duši vyrůst a že jí dal křídla!“ (Rk C 14v).
Nemusíme ale čekat celé roky, aby se věci, které se nám dnes zdají jako veliké utrpení, poněkud zmenšily. Chceme-li, můžeme okamžitě využít svých rozumových schopností ke změně rozměru, jasu, barvy, vzdálenosti, těžiště a orientace zkušenosti, která v nás v daném okamžiku vyvolává negativní pocity. Můžeme je zmenšit, přitlumit, zbělet nebo začernit, vzdálit či znehybnět.
Můžeme také změnit své pocity za pomoci „videotéky“, kterou máme ve své mysli. Pamatujeme-li si radostné okamžiky, dokážeme rozptýlit temnotu svého smutku právě jasem té radosti. Terezie kontempluje krásnou krajinu Švýcarska a těší se myšlenkou, že jednou bude moci využít své vnitřní videotéky.
„Později, až budu uzavřena na Karmelu a budu moci hledět jen na malou výseč nebe pokrytého hvězdami, vyvolám si v paměti tyto dnešní pohledy a vzpomínka na ně mi dodá odvahy; snadno zapomenu na drobné osobní záležitosti tváří v tvář moci a velikosti Boha, jehož jediného toužím milovat…“ (Rk A 58r)