Přeznačení
Vedle výše uvedených metod a řady dalších existuje jedna, kterou bych rád zmínil v samém závěru. Známe ji jako „přeznačení“. Můžeme změnit povahu daného svědectví. K tomu ale potřebujeme změnit jeho význam. (11)
Přeznačit, to v podstatě znamená změnit význam určité zkušenosti tím, že odhalíme její hluboké hodnoty. V praxi se tento proces uskutečňuje tak, že si odpovíme na otázku: „Co je v tom dobrého?“ Máme-li problém, můžeme se ptát, jaké dobro nám z něj plyne. Pokud nedokážeme objevit nic přínosného, můžeme se ptát, čemu se z něj můžeme naučit?
Terezie skutečně využívá této metody, aniž by znala její odborný název. Ve svých rukopisech pro ni uvádí celou řadu příkladů. S prostotou sobě vlastní projevuje svou schopnost dávat pozitivní význam tomu, co by objektivně mohlo být prohlášeno za negativní.
„Vskutku, jak daleko mám ke svatosti; už jen toto jediné je toho dostatečným důkazem: místo toho, abych se radovala ze své vyprahlosti, měla bych se trápit, že usínám (už sedm let) při rozjímání a díkůčinění – ale nermoutím se tím!… Myslím, že malé děti se líbí svým rodičům, ať spí či bdí“ (Rk A 75v).
Na téma díkůčinění po svatém přijímání nám Terezie zanechává nádhernou ukázku své schopnosti „přeznačovat“ negativní události. Dokáže si tím zachovat pokoj a radost, přesně podle volby emocionálního stavu.
Během týdnů, kdy byla takřka celá komunita zasažena chřipkou a sestry musí zůstat v posteli, kněz se rozhodl udělovat svaté přijímání každý den.
„Mám dojem, že Ježíš sestupující do mého srdce je spokojený s tak dobrým pohostinstvím a já sdílím jeho radost… To všechno ale přesto nevylučuje roztržitost a ospalost, která mě přepadá, ale po skončení díkůčinění, když vidím, že jsem je konala tak špatně, rozhoduji se setrvat v něm po celý den. A tak vidíte, má drahá matko, že jsem daleka toho, abych se vydala cestou strachu; vždycky si najdu způsob, jak být šťastná a jak využít vlastní bídy… Ježíšovi se to určitě líbí, protože mi zjevně dodává na této cestě odvahy…“ (Rk A 80r).
Tento text prozrazuje nádhernou harmonii dosažitelnou v tomto koncertu milosti a lidských možností. Není divu, že Terezie dokáže přeznačovat své nedokonalosti. Tím méně se pozastavujeme nad tím, že je schopna naučit se něčemu dobrému nebo využít své nedokonalosti pro dobrou věc. Je to plodem jejího přirozeného úsilí (srov. Rk C 28r).
Zdá se mi takřka samozřejmé, že tato schopnost přeznačení je umocňována vírou. Teologální postoj nám pomáhá objevit, že ve skutečnosti opravdu „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8, 28).