Volit konstruktivní dialog
Je normální, že když si ve své mysli něco nebo někoho představíme, zavedeme na toto téma dialog se sebou samými. Vnitřním dialogem, který odpovídá tomu, co zpravidla nazýváme myšlením, zvažujeme to, co vidíme a slyšíme. Následně to klasifikujeme buď jako něco dobrého, nebo zlého, správného či nesprávného. Nakonec se rozhodujeme, jak s tím dále naložíme.
Tento vnitřní dialog plní mnohem důležitější roli, nežli bychom mu obvykle v každodenním životě přisoudili. Tentýž dialog určuje naši vnitřní zkušenost. Když si připustíme, že kritika, která se snesla na naši hlavu, je oprávněná, budeme se cítit zle. Avšak řekneme-li si například, že díky Bohu nebyla na místě, zakusíme pokoj a náš duch se uklidní.
Terezie objevila s genialitou sobě vlastní praktický význam vnitřního dialogu. Proto se snaží, „aby měla vždycky myšlenky inspirované láskou“.
Jednou dovolí jedné ze sester, aby ji zastoupila a otevřela bránu dělníkům. Učinila to diskrétně. Jiná sestra ji za to kritizovala, že nešla hned sama otevřít a že místo ní musela jít jiná.
A tehdy poskytuje příklad vnitřního dialogu, který vede sama se sebou vůči tomu mylnému soudu spolusestry a možná celého společenství. Píše:
„Chrání mě to také před ješitností v okamžicích, kdy jsem chválena, neboť tehdy si říkám: Když už se mé drobné akty ctnosti pokládají za nedokonalost, může stejně tak dojít k omylu, když se považuje za ctnost to, co je nedokonalé. A tak si spolu se svatým Pavlem říkám: jen velice málo mě trápí jakékoli lidské soudy. Nesoudím sebe, tím, kdo mě soudí, je Pán. Abych si tedy jeho soud více naklonila, nebo spíše abych nebyla vůbec souzena, chci vždycky smýšlet o všech s láskou, protože Ježíš řekl: Nesuďte, a nebudete souzeni“ (Rk C 13r/v).
Jak sami vidíme, Terezie uvažuje podle Ježíšova vzoru a užívá konstruktivního myšlení, které jí umožňuje vždycky rodit „tvůrčí myšlení“.