Podstatné prvky malé cesty

Terezie vylíčila objev malé cesty v červnu 1897 při redakci rukopisu C. Ale k definitivnímu poznání došlo fakticky v období po 14. září 1894, kdy na Karmel vstupuje Celina a přináší s sebou sešit s přepsanými texty ze Starého zákona, a před koncem roku 1895.
Klíčovými pojmy umístěnými na protilehlých koncích prostoru vymezujícího cestu sv. Terezie jsou „vznešený ideál“ a „zkušenost bezmoci“.
Terezie se velice záhy cítila povolána Bohem ke kontemplaci a k touze po nejvyšších věcech. Objev malé cesty pro ni neznamenal nalezení kompromisu mezi vznešeným ideálem a nanicovatými lidskými prostředky. Spočíval v nalezení skutečného řešení podle charakteru zjevení a zákonitostí posvěcení.
Podle A. Combese přišlo toto řešení jako:

Zápas s vnitřními těžkostmi, s formačními povinnostmi a s vlastním povoláním ke svatosti, to všechno šlo ruku v ruce a zasloužilo se o zmiňovaný životní objev malé cesty. Vysvobození z vnitřních krizí i odhalení originálního způsobu formace novicek podstatně přispělo k jejímu objevu.
Uveďme nyní prvky malé cesty na základě líčení v rukopisu C, aniž bychom se pouštěli do analýzy dlouhých životních procesů, které je vyvolaly na denní světlo.
Conrad De Meester vypočítává celkem pět prvků: touhu po svatosti, nemožnost dosáhnout jí vlastními silami, vnitřní jistotu, že touhy světice pocházejí od Boha, objev znázorněný výtahem a konečně potvrzení slovy Písma svatého. Dříve zmiňovaný A. Combes analyzuje tentýž text a vytahuje z něj mírně odlišné závěry. Shrneme-li jejich výsledky, získáme sedm prvků.

Výchozí text:

„Ty víš, má Matko, že jsem si vždycky přála být svatá, ale ach! Když se porovnávám se svatými, neustále zjišťuji, že je mezi námi tentýž rozdíl, jako mezi nebetyčnou horou a ztraceným zrníčkem písku, po kterém šlapou nohy chodců. Ale místo abych propadla znechucení, říkám si: Pán Bůh by mi nedával nesplnitelné touhy, a tak, přestože jsem tak malá, mohu směřovat ke svatosti. Zřejmě se nestanu velkou, a proto bych se měla snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi; chci však najít způsob, jak se dostat do nebe, jakousi malou cestu, velice prostou a velice krátkou, úplně novou malou cestu. Žijeme v době vynálezů, už není zapotřebí vystupovat nahoru po schodech; u bohatých lidí je úspěšně nahrazuje výtah. Stejně bych i já chtěla nalézt takový výtah, který by mě vynesl až k Ježíši, protože jsem příliš malá, abych dokázala vystupovat po příkrých schodech dokonalosti (…) Výtahem, který mě vynese až do nebe, je tvá náruč, Ježíši! A k tomu nepotřebuji růst, ba naopak, měla bych zůstat malá, měla bych se stávat stále menší.“ (Rk C 2v-3r).

1. Touha po svatosti
Malá cesta korunuje hledání prostředku k dosažení těchto tužeb. Je nepochybné, že touha po svatosti se kryje s touhou milovat Boha nezměrnou láskou.

2. Zjištění vlastní bezmoci
Být svatou, to pro Terezii znamená podobat se některému z kanonizovaných světců. Přirovnání se ke kterémukoli z nich není nijak potěšující. Terezie pozoruje ten nesmírný rozdíl mezi známými světci a vlastní osobou. Výsledek jejího srovnání je následující: tato svatost je pro ni zhola nemožná věc!

3. Nepropadat znechucení
Je to trvalý rys jejího ducha, který od ní známe ještě z doby jejího prvního svatého přijímání. I když nepoddávat se potížím ještě neznamená najít vlastní řešení problému, přesto je neodmyslitelnou podmínkou dalšího hledání.

4. Vnitřní jistota, že tužby pocházejí od Boha
Toto přesvědčení v ní také muselo žít už odedávna, protože ona sama žila odedávna v Božím světle. Bůh, který je milosrdná Láska, by přece netrápil člověka tím, že by mu vnukal nesplnitelné tužby.

5. Hledání jiného, nežli dosavadního způsobu, jak dosáhnout svatosti
Chce najít jinou cestu, protože ta dosavadní jí nepřinášela výsledky. A ona ji našla a přirovnala k modernímu vynálezu výtahu. „Stejně bych i já chtěla nalézt takový výtah, který by mě vynesl až k Ježíši, protože jsem příliš malá, abych dokázala vystupovat po příkrých schodech dokonalosti.“ Výtah vynese člověka oproti namáhavému výstupu po schodech bez námahy do zvoleného poschodí. Právě výtah je obrazem malé, prosté a krátké cesty. Terezie objevuje teologickou pravdu, že člověk není s to dosáhnout dokonalého sjednocení s Bohem vlastními silami. A. Combes z toho usuzuje, že Tereziina malá cesta je cesta mystická v širokém významu toho slova, tzn. je to cesta, na které člověk dovoluje Bohu jednat. Známe-li definici mystického života, těžko bychom tomuto závěru mohli odporovat.

6. Potvrzující odpověď Písma svatého
„Ježíši se zalíbilo ukázat mi jedinou cestu, která vede přímo do Boží výhně; tou cestou je důvěra malého dítěte, které beze strachu usíná v náruči svého Otce… ‚Kdo je malý, ať přijde ke mně!‘ (Př 9,4), řekl Duch svatý Šalomounovými ústy a tentýž Duch lásky ještě řekl, že ‚malému se dostane milosrdenství‘ (Mdr 6,6).“ (Rk B 1r)
Dále už není co hledat. „Výtahem, který mě vynese až do nebe, je tvá náruč, Ježíši!“ V Tereziině objevu se dostává do popředí Boží milosrdenství. Boha vidí jako Lásku, která se sklání k maličkým.

7. Přesvědčení, že malí nemusí vyrůst
Měli by zůstat malí, ba dokonce se ještě menšit. Člověk musí beze zbytku přijmout svou chudobu, což od něho vyžaduje hlubokou pokoru. Aby se mohl započíst do okruhu pozvaných, musí se uznat za velice malého. Dva klíčové termíny, které se týkají člověka i Boha jsou: malý a milosrdenství. Když v lednu 1895 začíná psát svůj životopis, začne chválou Božího milosrdenství, a toto milosrdenství se stane její ústřední myšlenkou a zůstane jí až do konce života.

Tak Terezie nalezla cestu, na které se Boží svatost stává svatostí člověka. Objevila cestu k velikosti podle Boží míry. Na smrtelném loži o ní řekne, že „…spočívá v přípravě srdce, která způsobí, že jsme v Božím objetí malí a pokorní, uznávajíce vlastní slabost a až troufale důvěřujíce jeho otcovské dobrotě“. Jít malou cestou znamená „…uznávat vlastní nicotnost a očekávat všechno od Boha, tak jako malé dítě očekává všechno od svého otce, s ničím si nedělat starosti a nehromadit majetek“.
Malá cesty nespočívá pouze v uznání vlastní malosti vůči Bohu (jak by si to přál Maxence van der Meersch) ani nespočívá pouze v uznání bezmezné milosrdné Boží lásky, schopné uspokojit všechna lidská přání, což snadno vede k falešně chápané mystice. Malá cesta je „jiskrou naděje“, která přeskakuje ze závratných aspirací lidského „nic“ na Boha, a ten opět touží ze své strany naplňovat lidskou chudobu svým bohatstvím: „…aby byla láska plně uspokojena, musí se snížit, snížit až do propasti nicoty, a tuto nicotu proměnit v oheň…“. V takovém chápání je malá cesta podle názoru R. Laurentina naplněním evangelia. Dar milosrdenství je určen všem, ale v první řadě chudým, malým, pokorným, trpícím na těle a na duchu.
Duchovní dětství, jak vyplývá z výše uvedené analýzy, není jen dílčí etapou duchovního života, kterou člověk jednoho dne nechá za sebou. Je to způsob bytí a jednání, nezbytný k trvalému růstu v milosti. Člověk si vlastně ve světle zjevení a víry uvědomuje svou situaci vůči Bohu, který nás svou milostí zachraňuje. Ať už se nám to líbí nebo ne, náš duchovní život se nemůže rozvíjet z naší iniciativy. My můžeme jediné: svěřit se Božímu jednání. Terezie objevila tuto zákonitost rozvoje tím, že osobně prošla touto namáhavou cestou.

Pokračovat
Zpět na úvod