Poslušnost v období počátku karmelitánské reformy
Druhým vybraným zlomovým obdobím v životě světice je období příprav založení kláštera sv. Josefa, (28) který se de facto stal počátkem rozsáhlého reformního díla uvnitř Řádu. (29) Terezie v tomto období objevuje nový rozměr svého života. Zatímco do této chvíle je pro ni zcela určující životní hodnotou vztah Bůh – má „duše“, od tohoto okamžiku stále hlouběji objevuje rovněž apoštolský rozměr svého povolání, postupně se stále více stává nejen dcerou církve, ale zároveň i její učitelkou (30) a reformátorkou. To se projeví rovněž na způsobu, jakým bude prožívat svou poslušnost.
Můžeme říci, že prvním hybatelem této změny byla mystická milost, během níž Terezie „uviděla“ „místo, které mi démoni připravili a které jsem si já sama zasloužila pro své hříchy“ (Ž 32,1), tedy „místo“ v pekle. (31) Toto vidění ji nepřivedlo k panice nebo strachu, nýbrž k úvaze, jak Pánu lépe sloužit:
„Poté, co jsem spatřila toto a jiné velké věci a tajemství, které mi Pán jako ten, kým je, chtěl ukázat ohledně slávy, která bude dána dobrým, a trestu určeného zlým, začala jsem toužit po tom, abych nalezla způsob a cestu, jak bych mohla konat pokání za tolikeré zlo a zasloužit si trochu zisk tolikerého dobra. (…) Můj duch nemohl nalézt klid, nebyl to však úzkostlivý neklid, nýbrž líbezný. Bylo zřetelně vidět, že je to od Boha a že Jeho Majestát dal duši teplo, aby dokázala strávit jiné, tučnější pokrmy, než jaké dosud jídávala. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat pro Boha. A napadlo mě, že tím prvním je následovat povolání, které mi Jeho Majestát udělil k řeholnímu životu, a zachovávat mou Řeholi s co největší dokonalostí, které bych byla schopna.“ (Ž 32,8-9)
Terezie pochopitelně v tomto okamžiku myslí na co největší poctivost v řeholním životě v klášteře Vtělení. Idea založení reformovaného kláštera nepocházela z její hlavy:
„Jednou se přihodilo, když jsem byla s jednou osobou, (32) že ta řekla mně a ještě jiným, zda bychom nechtěly být mniškami po způsobu bosých. Já ale (…), jelikož jsem byla tak velmi spokojená v domě, kde jsem přebývala (neboť se mi velmi líbil a cela, kterou jsem měla, mi byla velmi vhod), jsem dosud otálela. Přesto jsme se smluvily, že to budeme velmi odporoučet Bohu.“ (Ž 32,10)
Nicméně již po krátké době vnímá při modlitbě inspiraci k nastoupení této nové cesty:
„Jednoho dne po přijímání mi Jeho Majestát velmi důrazně přikázal, abych se o to ze všech sil vynasnažila, a slavnostně mi slíbil, že se klášter určitě založí a že se mu v něm bude velmi sloužit.“ (Ž 32,11)
Od této chvíle pak opět můžeme sledovat konfrontaci této inspirace s poslušností představeným a duchovním vůdcům, která skončí jednak úspěšným založením kláštera, jednak také duchovním poučením nejen samotné Terezie, ale i mnohých, kteří budou do procesu rozlišování zaangažováni. Podívejme se alespoň na některé z těchto událostí podrobněji.
Součástí zmiňovaného prvního „poučení“, které Pán Terezii ohledně založení nového kláštera adresoval, byla rovněž výzva k tomu, aby celou věc předložila k uvážení zpovědníkovi:
„(Přikázal mi), abych řekla svému zpovědníkovi (33) to, co mi přikázal, a že On sám jej prosí, aby nebyl proti tomu ani mi v tom nebránil. (…) (Zpovědník) se neodvážil říci mi rozhodně, abych toho zanechala, ale viděl, že z pohledu lidského rozumu k tomu nevedla žádná cesta. (…) Řekl mi, abych to probrala se svým představeným (34) a abych to, co udělá on, udělala i já. (…) A provinciál na to velmi snadno přistoupil, neboť je oddán veškeré zbožnosti, a prokázal mi veškerou přízeň, které bylo zapotřebí, a ujistil mě, že on dům přijme.“ (Ž 32,11-13)
Tento hladký začátek však byl skutečně pouze začátkem. Hned jak se o věci začalo hovořit, mnozí se postavili proti, včetně provinciála, který zpočátku nic nenamítal:
„Byly z toho takové řeči a takový povyk v mém vlastním klášteře, že i provinciálovi se najednou zdálo drsné postavit se proti všem, a tak změnil názor a nechtěl (založení) přijmout.“ (Ž 32,15)
Je zajímavé, že pro Terezii neznamenal první bezproblémový souhlas provinciála pokyn k okamžitému jednání. Nejprve si vyžádala posudek těch, které považovala za nesporné duchovní autority:
„Dříve než jsme o tom začaly jednat, jsme napsaly svatému fra Petrovi z Alkantary o všem, co se událo, a on nám poradil, abychom od založení neupustily, a poskytl nám své mínění na všechno.“ (Ž 32,13)
Později celou věc konzultovala ještě s dalšími osobami, především sv. Františkem Borgiášem a sv. Ludvíkem Beltránem (srov. Dopis 2,3), kteří rovněž byli klášteru příznivě nakloněni. Ještě zajímavější je, že pokračovala v podobných konzultacích (35) i tehdy, kdy provinciál svůj souhlas odvolal.
Později však přece jen celou záležitost odkládá, neboť zpovědník (v momentu, kdy se dozvěděl o rozhodném provinciálově nesouhlasu) „mi hned přikázal, abych se tím už nezabývala, a přitom jen Pán ví, jak velká utrpení a soužení mě to stálo, aby se to dovedlo až do onoho stavu“ (Ž 33,1).
Terezie však zůstala v hloubi duše přesvědčena, že její záměr pocházel od Boha a že se nakonec uskuteční:
„Ačkoli bych nikdy nedokázala přestat věřit, že by se to mělo uskutečnit, neviděla jsem již žádný prostředek, ani jsem nevěděla, jak a kdy, ale považovala jsem to za velmi jisté.“ (Ž 33,2)
V tomto postoji můžeme spatřovat jednak Tereziinu pokoru a touhu po poslušnosti na straně jedné, stejně tak jako důvěru v Boží působení, které si postupně razí cestu i přes nepochopení těch, kteří (alespoň z lidského hlediska) mají celou záležitost v rukou. Ostatně byl to právě tento postoj, ke kterému Pán Terezii vybízel i v četných mystických obdarováních, kterých se jí v této době dostávalo:
„Pán, který mě nikdy nezklamal, neboť mě ve všech těchto trápeních (…) utěšoval a posiloval (…), mi tehdy řekl, abych se netrápila, že jsem velmi posloužila Bohu a že jsem ho v té záležitosti neurazila; abych udělala, co mi přikazuje zpovědník, a protentokrát mlčela, dokud nepřijde čas, abych se k tomu vrátila. Byla jsem tím tak utěšena a spokojená, že se mi všechno to pronásledování, které se na mne sneslo, zdálo být nicotné.“ (Ž 33,3)
Pánem slibovaný čas přišel v momentu, kdy do Ávily přicestoval otec Gaspar de Salazar, v pozici rektora tamější jezuitské koleje. (36) Terezie líčí své první setkání s tímto knězem jako moment, v němž pocítila, že je zde člověk, který jí rozumí a chápe ji, což pro ni znamenalo obrovskou podporu. Opět se tak dotýkáme tajemství církve, které Terezie prožívá a které pro ni neztratí váhu a důležitost ani tehdy, když se zdá, že jí Pán svou vůli komunikuje přímo, bez lidského zprostředkování. Z následné pasáže se můžeme přesvědčit, že alespoň v tomto případě jí Bůh „uděluje pokyny až v momentu“, kdy má Terezie „zajištěnou“ lidskou oporu v moudrém knězi, který za ní stojí:
„Když jsem vstoupila do zpovědnice, pocítila jsem ve svém duchu jakési nevímco, které si nepamatuji, že bych předtím nebo potom někdy u někoho pocítila, ani bych neuměla vyjádřit, jak se to stalo, ani s pomocí přirovnání bych nebyla s to. Šlo totiž o duchovní radost a poznání mé duše, že ona duše ji pochopí a že s ní bude v souladu, i když – jak říkám – nechápu, jak. (…) Později jsem zřetelně viděla, že se můj duch nemýlil, neboť po všech stránkách prospělo mně i mé duši s ním jednat. Protože jeho jednání je velmi vhodné pro osoby, které, jak se zdá, má již Pán velmi vpředu, neboť on je přivádí k běhu, a nikoli k chůzi krok za krokem. (…) Když jsem se s ním začala stýkat, hned jsem pochopila tento jeho styl a viděla jsem, že jde o čistou, svatou duši a se zvláštním darem od Pána k poznávání duchů. Velmi mě to utěšilo. Krátce nato, co jsem s ním jednala, začal mě Pán znovu ponoukat, abych se vrátila k vyjednávání záležitosti kláštera a abych řekla svému zpovědníkovi a tomuto rektorovi mnoho důvodů a věcí, aby mi v tom nebránili; a kvůli některým z nich se skutečně začali obávat, (37) protože tento otec rektor nikdy nezapochyboval, že jde o ducha Božího, neboť s velkou snahou a péčí pozoroval všechny účinky. Nakonec, na základě mnoha věcí, se neodvážili riskovat mi v tom překážet. Zpovědník mi znovu dal svolení, abych v tom mohla udělat všechno, co budu moci. Já jsem jasně viděla utrpení, které to znamenalo, jelikož jsem v tom byla velmi sama a měla jsem malinké možnosti.“ (Ž 33,9-11)
Ani zde však ještě nešlo o poslední bitvu, kterou musela světice ohledně tohoto prvního založení vybojovat. Jelikož jí Pán, ať už přímo, či prostřednictvím jiných osob, inspiroval postupně, předkládala rovněž postupně své inspirace představeným a zpovědníkům a často také postupně překonávala jejich odpor.
Poslední velkou inspirací ohledně kláštera se stala idea úplné chudoby, nejen osobní, nýbrž i komunitní, což v praxi znamenalo, že klášter neměl mít zajištěn stálý příjem. Inspirací se tentokrát stalo setkání s beátou, (38) která rovněž chtěla založit karmelitánský klášter a měla k tomu již i povolení z Říma. Od Tereziiných představ se její klášter lišil právě pouze požadavkem úplné chudoby. Sama Terezie k tomu uvádí:
„Když mi to řekla, zdálo se mi to dobré, i když jsem se bála, že mi to nebude dovoleno, nýbrž že se řekne, že dělám nesmysly a abych nedělala něco, čím budou muset kvůli mně trpět jiné.“ (Ž 35,2)
A tato obava se skutečně zpočátku ukazovala jako reálná:
„Jelikož jsem si ve všem vyžádala tolik názorů na věc, takřka u nikoho jsem v této věci nenašla tento názor: ani u zpovědníka, ani u vzdělanců, s kterými jsem to probírala. Uváděli mi tolik důvodů proti, že jsem nevěděla, co dělat, jelikož jsem už totiž věděla, že je to v Řeholi, a viděla jsem, že je v tom větší dokonalost.“ (Ž 35,3)
Terezie se proti jejich názorům nestavěla s jakýmsi sebejistým odporem, naopak, snažila se přijmout jejich argumenty. Opětovně však dělala zkušenost, že toho není schopna:
„Nedokázala jsem se přesvědčit, aby měl klášter rentu. A když už mě několikrát málem přesvědčili, jakmile jsem se vrátila k modlitbě a hleděla na Krista na kříži, tak chudého a obnaženého, nemohla jsem snést, abych já byla bohatá. Prosila jsem ho, aby to zařídil tak, abych mohla vidět, že jsem tak chudá jako On.“ (Ž 35,3)
Vylíčí tedy celou situaci dominikánskému teologovi Pedrovi Ibañezovi, se kterým již probírala různé záležitosti a jehož si nesmírně vážila:
„Poslal mi dva archy popsané námitkami a teologickými argumenty, abych to nedělala, a to mi také poradil s tím, že to velmi důkladně prostudoval.“ (Ž 35,4)
Terezie však na tuto teologickou odpověď reagovala poměrně ostrým odmítnutím, se kterým se u ní vůči vzdělaným kněžím a teologům málokdy setkáváme:
„Já mu odpověděla, že bych si k tomu, abych nenásledovala své povolání a slib chudoby, který jsem složila, a Kristovy rady se vší možnou dokonalostí, nechtěla vypomoci teologií, a že mi svou vzdělaností v tomto případě neposkytl dobrou službu.“ (Ž 35,4)
Ani v tomto okamžiku se však Terezie nemusela spoléhat jen a pouze na své mínění a svou intuici. Tak jako v okamžiku, kdy se jednalo o založení samotné, jí Bůh „poslal“ jezuitského rektora Gaspara de Salazar, který ji pochopil a utvrdil, tak i nyní přichází velká duchovní autorita, o jejíž mínění se může opřít, totiž svatý Petr z Alcantary:
„V té době na mé prosby (… přišel do Ávily), a jelikož byl tak osvědčeným milovníkem chudoby a tolik let ji zachovával, věděl, jaké bohatství v ní přebývá, a tak mi velmi pomohl, a vyzval mě, abych to v žádném případě nepřestala vést kupředu. A s tím názorem a jeho přízní ke mně, jako toho, kdo to opravdu mohl vědět na základě četné zkušenosti, jsem se rozhodla, že už nebudu vyhledávat další.“ (Ž 35,5)
Na tomto příkladu znovu vidíme, jak velmi si Terezie vážila „poslušnosti“ jako konfrontace vlastních intuicí a vhledů s autoritou, a to jak s autoritou formální (představení), tak s autoritou duchovní a intelektuální (duchovní osoby a teologové). Je přitom naprosto nevídané, jakým způsobem Terezie dokázala rozpoznat opravdovost duchovního života a svatosti i teologické erudice a dotazovat se právě osob, kterým tyto vlastnosti nechyběly. (39) Zároveň však nerezignovala na svůj vlastní úsudek, o kterém mnohokrát pochybovala, jehož čistota byla Bohem mnohokrát zkoušena a tříbena, který se však léty zkušenosti stával stále pevnějším a přesvědčenějším. Uveďme na závěr alespoň jednu z těchto zkoušek vlastní ryzosti, kterou sama Terezie považuje za možná vůbec nejtěžší ve svém životě a která zároveň souvisí s naším tématem.
Poté, co v 35. kapitole popíše vlastní založení kláštera sv. Josefa, a to bez rent, následuje v 36. kapitole líčení „pokušení“, během něhož se Terezii zdá, že jednala nerozumně a proti poslušnosti:
„Když bylo všechno dokončeno, zhruba tři nebo čtyři hodiny nato, mě démon napadl v duchovní bitvě, jak to nyní vypovím. Vložil do mne pochybnosti, zda nebylo uděláno špatně to, co jsem udělala; zda jsem nešla proti poslušnosti, když jsem to zařídila, aniž by mi to přikázal provinciál (což se mi zdálo, že u něj musí vzbudit jistou nelibost, kvůli tomu, že jsem klášter podřídila jurisdikci diecéznímu biskupovi a neuvědomila jsem jej o tom předem; avšak vzhledem k tomu, že on jej nechtěl přijmout a na mé straně se nic nezměnilo, (40) zároveň se mi zdálo, že by mu to na druhou stranu nemuselo vadit); a zda budou spokojené ty, které zde budou v takové uzavřenosti; zda jsem je teď nenechala o hladu; zda to celé nebyl nesmysl, kdože mě to do toho nutil, vždyť jsem měla svůj klášter. Všechno, co mi Pán přikázal, a všechny názory a modlitby, které tu byly po dva roky a takřka neustávaly, všechno natolik zmizelo z mé paměti, jako by to nikdy nebylo. Upamatovávala jsem se pouze na svůj vlastní názor a všechny ctnosti a víra byly ve mně v tu chvíli vypojeny, takže jsem neměla sílu, abych cokoli dělala nebo se bránila proti takovým úderům. (…) Je jisté, že se mi ta chvíle jeví jako jedna z nejdrsnějších, jakými jsem ve svém životě prošla; zdá se mi, že duch předvídal, jak mnoho bude toho muset projít, i když se to nerovnalo úplně tomu, co pak skutečně bylo, kdyby to trvalo déle.“ (Ž 36,7-9)
Bůh tedy dopustil, aby si Terezie uvědomila všemožné argumenty v neprospěch svého počinu a byla jimi doslova zavalena. V tom okamžiku si uvědomuje, že na ně sama ze sebe neumí odpovědět. A snad se nemusíme obávat říci, že z čistě lidského úhlu pohledu skutečně mnohokrát šlo z její strany o jednání riskantní, nebo na samé hranici mezi poslušností (v tomto případě především řeholním představeným) a jejím obcházením. Avšak v situaci, kdy se již nedovede ospravedlnit sama, zakouší, že ji ospravedlňuje sám Bůh:
„Pán ovšem nenechal svou ubohou služebnici trpět dlouho; protože v mých protivenstvích mě nikdy neopomenul přijít na pomoc, a tak tomu bylo i v tomto, kdy mi dal trochu světla, abych viděla, že jde o démona, a abych mohla pochopit pravdu, a že všechno to znamenalo jen to, že mě chtěl vyděsit svými lžemi. A tak jsem se začala rozpomínat na svá velká rozhodnutí sloužit Pánu a na touhy pro Něj trpět; a napadlo mě, že pokud jsem je měla naplnit, že nemohu usilovat o odpočinek, a že pokud budu mít strádání, bude to záslužné; a že pokud budu mít nespokojenost, vezmu-li ji jako příležitost, jak sloužit Bohu, poslouží mi namísto očistce; že čeho se to bojím, vždyť jsem toužila po strádáních a tato jsou dobrá; že v největším protivenství je největší zisk; že proč by mi měla chybět odvaha, abych sloužila tomu, jemuž jsem za tolik vděčila. Díky těmto a jiným podobným úvahám jsem se velmi přemohla a slíbila před Nejsvětější Svátostí, že udělám všechno, co budu moci, abych získala dovolení přijít do tohoto domu a mohla tak s klidným svědomím slíbit klauzuru.“ (Ž 36,9)
Můžeme tedy vidět, že Terezie postupně dochází dvojího potvrzení, že na počátku díla reformy stojí Bůh sám. Poté, co se jí dostalo souhlasu duchovních osob, především svatého Petra z Alcantary, (41) který se shodoval s její touhou a intuicí, dostává znovu „souhlas“ Boha samotného, který vstupuje do okamžiků duchovního boje a daruje Terezii vnitřní pokoj a
mír.