Historický, sociální, kulturní a náboženský rámec Tereziina života
6. Společnost, v níž žije sv. Terezie, je společností Kastilie XVI. století, epochy značných kontrastů, v níž rozhodující roli hraje vyšší třída, v níž bují konvence, tituly a ustálené způsoby jednání (srv. Ž 37, 6.10). Terezie, ač nevyhnutelně začleněná do dobového systému společenských tříd, kritizuje v Knize života tři pseudo-hodnoty této společnosti: kult cti, (přehnanou) starost o peníze a vyhledávání potěšení (srv. Ž 20, 25-28). Terezie se rodí a je formována v době expanze impéria Karla I., v Říši známého jako Karel V. (1516-1556), svou činnost a osobnost rozvíjí za panování Filipa II. (1556-1598). V této době přestává být Kastilie oblastí uzavřenou sama do sebe. Otevírá se evropským horizontům, Itálii, Francii a Flandrům.
7. Terezie nosí v hlubině duše obavu o problémy Evropy, ochromené náboženskými válkami a vystavené hrozbě tureckých nájezdů, i o problémy v Africe. Zvláštní citlivost však ukazuje zejména pro širokou oblast problémů Ameriky. Terezii bylo pouhých 17, když započal odchod jejích bratrů do Ameriky (Indie v Tereziině jazyce). Od tohoto okamžiku již nikdy nepřestane obracet svůj pohled na americký kontinent. Během posledních dvaceti let jejího života se témata spojená s Indií stanou součástí jejího duchovního života a budou hrát rozhodující úlohu pro rozšíření jejího zakladatelského díla i na mužskou větev Řádu. Tereziin postoj k Indii se obyčejně dává do souvislosti s penězi, které odtud přicházeli. Avšak ona sama bude vnímat, a ve svém myšlení postupně rozvíjet, hlubší rovinu problémů Ameriky. Informace má stále z první ruky. Rozhodující podnět přijde v roce 1565, kdy se na Karmelu sv. Josefa zastaví františkánský misionář Alonso di Maldonado, žák a následovník P. Las Casas. Ten ji předkládá svůj pohled na dění v Americe, negativní pro dobyvatele a pozitivní pro misionáře. Terezie, naslouchajíce těmto zprávám, zůstane hluboce zasažena, jak to odpovídá citlivosti její doby, a není schopná ničeho jiného, než skrýt se sama v jedné z pousteven na zahradě a prosit Boha za miliony osob, které tam směřují k zatracení. Nečekaně se ji otvírá nesmírný, zcela nový obzor (srv. Z 1, 7; Dopis Lorenzovi de Cepeda, 17. ledna 1570).
8. Ženy neměly ve španělské společnosti XVI. století postavení, které by jim umožnilo být protagonistkami veřejného života, ani neměly možnost dělat důležitá, (společensky významná) rozhodnutí. Problematicky se dostávaly ke kulturním a vědeckým pramenům, neměl přístup na univerzitu, nebyla jim otevřena ani centra studia a intelektuálního rozvoje nebyla jim dovolena ani četba duchovní literatury v lidovém jazyce. Terezie bude protestovat proti těmto zákazům, které existovali i uvnitř církve: „Nestačí Pane, že nás svět drží uzavřené a neschopné, protože pro Vás nemůžeme nic hodnotného dělat veřejně a nemůžeme mluvit o některých pravdách, pro něž v ústraní pláčeme, že nechcete slyšet tak spravedlivou žádost? Tomu nevěřím, Pane, pro Vaši dobrotu a spravedlnost: jste spravedlivý soudce a ne jako soudcové ve světě, pro něž, jelikož jsou Adamovými syny a, koneckonců, všichni muži, neexistuje ctnost ženy, kterou by neměli za podezřelou.“ (CE 4,1; srv. 35,2; Ž 26,2). Terezie se stává, aniž by to sama zamýšlela, podněcovatelkou ženské kultury. Vstupuje do proudu španělské duchovní literatury první poloviny XVI. století. Když zakládá nový Karmel, trvá na tom, aby byly mnišky schopné modlit se božské oficium a pomáhat při chorálním zpěvu (srv. K 6). Avšak když, nedlouho poté, zazvoní u dveří jejího Karmelu negramotná pastýřka z Almedral, Anna García (Anna od sv. Bartoloměje), Terezie ji v rozporu s tímto požadavkem přijme. Sama ji naučí číst a psát. Na novém Karmelu bude Terezie přítelkyní knih, dopisů a vzdělanců, lidových písní a… písní sv. Jana od Kříže. Následně, koncem XVI. a začátkem XVII. století, se objevuje zástup vzdělaných karmelitek, z nichž vynikají Marie od sv. Josefa, Cecílie od Narození a Anna od Trojice (Calagurritana).
9. Co se týče náboženského prostření, Kastilie byla společností teokratickou a téměř výlučně katolickou: Židé byli ze Španělska vyhnáni roku 1492, jejich potomci, ač konvertovali ke křesťanství, byli pronásledováni kvůli podezření, že stále vyznávají svou původní víru. Rovněž ti, kdo přišli do kontaktu s protestantskou reformou, byli pronásledováni. Zůstali proto jen malé skupiny muslimů (maurů). Terezie již v dětském věku uvažovala o nepřátelské zemi maurů a o možnosti podstoupit zde mučednickou smrt (srv. Ž 1,5). Ona i její rodina budou muset vyvracet podezření ohledně čistoty své krve, tj. ohledně židovských předků v rodině. Známé jsou i její názory na protestantskou reformu: přijímala je z politického a náboženského kontextu, v němž žila (srv. CV 1,2).
10. Španělská společnost „zlatého století“ byla okázale náboženská ve svých strukturách, zvycích i způsobu uvažování, lidová zbožnost se tak stala důležitým faktorem formace, přítomný ve všech sférách. V dětském věku jím Terezie žila ve své rodině. Rozdílným způsobem prožívala lidovou zbožnost v průběhu řeholního života, kdy ji prožívá v určitém napětí ke konventní liturgii. Ve velmi protříbené formě ji nakonec učiní součástí svého mystického života: Terezie stále více zakouší „nesmírnou krásu Kristovy tváře“, s velkou citlivostí prožívá společenství s Nejsvětější Trojicí, atd. a obrazy pro ni zůstanou nedílnou součástí v každodenního osobního i komunitního života (srv. CV 34,11), stejně tak jako svěcená voda, procesí, lidové písně. Inkvizice byla v církvi i španělské společnosti tohoto století jednou z nejvlivnějších organizací. Totéž platí pro život sv. Terezie. Zásahy inkvizice způsobí pochybnosti jak o její osobě a jejích mystických zážitcích (srv. Ž 33,5), tak o prvním z jejích spisů Knize života. Na druhou stranu nepodléhá atmosféře strachu z inkvizice, který se šíří po Kastilii.
11. Církev se pro Terezii i pro celou epochu Filipa II. identifikuje s klérem a hierarchií. Klérus tvoří sociální vrstvu, která je Terezii nejbližší a nejvíce ovlivňující život řeholnic, jako byla ona. Vstupuje do kontaktu s nejrůznějšími vrstvami církevní hierarchie. Velmi si váží biskupů, s kterými se setkala, zvláště pozitivně však hodnotí klérus. Kněz pro ni není řemeslník, nebo dokonce jen jakýsi „vlajkonoš“, ale spíše kapitán křesťanů. Je to obhájce Kristova poslání (srv. CV 3,1-2). Terezie se pohybuje v období dějin, v němž v Kastilii probíhají reformní proudy, v období katolické reformace, která začíná v polovině XVI. století a je podnícená zejména tridentským koncilem; řečené hnutí se snaží podnítit v církvi nového ducha, který by podpořil křesťanský život, vzdělanost, teologii a semináře.
12. Tereziina mystická cesta a její touha vytvořit malou kontemplativní komunitu s obnoveným duchem i stylem života předcházejí tridentský koncil, avšak v zápětí se ukážou být v souladu s průběhem a výsledky tohoto koncilu, který Terezie často nazývá posvátným koncilem. (Terezie) však není jen jednou z mnoha mezi reformátory řeholního života, je také nositelkou charismatu a inspirátorkou určitého životního stylu uvnitř církve, charakterizovaného jejím křesťanským humanismem. Otevřena transcendenci, jakožto společenství trojiční lásky a přátelství s Kristem, Bohem a člověkem, který rozumí našim slabostem, má sv. Terezie velkou úctu k lidské osobě a váží si lidských kvalit a ctností. (srv. CV 4,4; 41,7; 1H 1,1nn). Její mystika je navíc mystikou prorockou, zkušeností tak mocnou, že se vyjadřuje ve slově, které nás zve, inspiruje a pobízí, a stává se tak svědectví pro společnost a církev.
13. S prostotou a konkrétností, sv. Terezie nemnoha slovy vyjadřuje hodnotu křesťanské výchovy, které se jí dostalo v rodině: „Když bych nebyla tak špatná, stačilo by mi k dobrému životu už jen to, že jsem měla tak ctnostné a bohabojné rodiče (Ž 1,2). Obraz rodiny, načrtnutý Terezií na prvních stránkách Knihy života je čistě pozitivní a jasně vyjadřující zdravý křesťanský humanismus. Profil jejího otce, Dona Alonsa, je profilem muže spravedlivého, umírněného, přítele pravdy, zaměřeného na sociální spravedlnost, oddaného četbě, úctě k Eucharistii, bohatého skutky lásky vůči chudým, milosrdného k nemocným a sloužícím (srv. tamtéž 2). Velmi podobný je i obraz Tereziiny matky, paní Beatrix: trpělivá, opatrná, velmi klidná a inteligentní, pamětlivá na pěstování mariánské úcty a ostatních křesťanských ctností u svých dětí. Terezie, která s takovou snahou a intenzitou vykonávala své poslání Matky duchovních osob, jak uvnitř, tak vně Karmelu, pečovala také o tento aspekt rodinného života. Nejdříve jako mniška, která se zajímala o duchovní život svého otce (srv. tamtéž 7,13); poté jako mystička se zájmem o duchovní život svých bratří.
14. Vybavena tímto základem prožívá Terezie mezi svými 18 a 20 lety vývoj svého povolání, i okamžik vstupu do kláštera Vtělení. Zde si uvědomuje své zasazení v proudu dlouhé duchovní tradice, intenzivně inspirované Biblí a založené na Řeholi. Hned po Bibli je karmelská Řehole textem, který světice cituje nejčastěji. Sepsaná v prvním desetiletí XIII. století, byla následně upravena a potvrzena za pontifikátu Inocence IV. (1247) a právě o tomto textu se Terezie zmiňuje jako o prvotní Řeholi (srv. Ž 36,26). Na prvních stránkách Cesty dokonalosti řekne svým mniškám, že při zakládání „koutečku sv. Josefa“, „chtěla, aby zde byla Řehole naší Paní a Vládkyně zachovávána s takovou dokonalostí jako na počátku“ (CV 3,5). Požadavky Řehole, které nejvíce zdůrazňuje, jsou evangelijní chudoba (srv. Ž 35), modlitba (srv. CV 4,4), samota cely (srv. C 8; C 4,9), mlčení (srv. 3H 2,13), práce a příklad sv. Pavla, stejně tak jako tradiční vztah mezi Řeholí a modelem, jímž je Panna Maria. To je důvod, pro nějž Terezie běžně nazývá řeholi „Řehole Panny Marie“, nebo „Řehole naší Paní z hory Karmel…“ (srv. Z 14,5; Ž 36,26).
15. Během 27 let strávených v klášteře Vtělení, zakouší Terezie značný duchovní růst: četba sv. Augustina a vidění Krista posetého ranami, způsobí definitivní přerod jejího řeholního života (srv. Ž 9,1.8). V klášteře Vtělení rovněž prožívá mystické milosti, které popisuje v Knize života. Skrze ně se ji dostává christologických zkušeností, které její mystický život nasměrují k prožívání Kristova svatého lidství (srv. Ž 22), a skrze milost probodení srdce (=transverberace) (srv. Ž 29,13) až k charismatickým milostem, které ji podnítí k založení nového Karmelu. V roce 1554, po téměř 20 letech života na Karmelu, se odehrává rozhodující událost, která měla proměnit směr jejího života. Pojednává o ní v 9. kapitole své autobiografie. Nejde již o překonání bojů, které podstupovala v předcházejících deseti letech, ale o otevření se novému způsobu vztahu k Bohu a v přijetí nového způsobu každodenního života. Sama událost popisuje takto: „Prvotiny projevů přízně, o nichž se chystám mluvit, mi byly dány už dříve. Zatímco jsem se během modlitby snažila být u nohou Ježíše Krista, a někdy i během doby, kdy jsem četla, cítila jsem se znenadání zasažena tak živým pocitem Boží přítomnosti, že jsem nemohla nijak pochybovat o tom, že Bůh je ve mně a já v něm“ (Ž 10,1). Toto byl, zjednodušeně řečeno, počátek jejího mystického života; počátek nového způsobu modlitby a života, s důsledky, které ještě netušila ani ona sama. Je to Tereziina zkušenost nového života, která stojí u počátku nového Karmelu. Začíná tak druhé období jejího života (1554-1582), poznamenané intenzivními mystickými zkušenostmi, jejichž svědkem bude Jan od Kříže, zpovědník v klášteře Vtělení během tříletí 1571-1574, v němž zde byla Terezie převorkou. Je to zároveň čas poznamenaný intenzivní spisovatelskou a zakladatelskou činností, na které rovněž bude Jan od Kříže účasten, a která se v podstatě protáhne až do Tereziiny smrti.