Homilie Jana Pavla II.
při mši svaté v Avile
1.11. 1982
Ctihodní bratři biskupové, drazí bratři a sestry!
1. „Modlil jsem se, a byla mi dána rozumnost, vzýval jsem Boha, a přišel ke mně duch moudrosti… Miloval jsem ji nad zdraví a krásu. … Všechno dobré mi přišlo spolu s ní, jejím prostřednictvím nezměrné bohatství. Radoval jsem se ze všech věcí, protože je řídí moudrost, ale nevěděl jsem, že ona je jejich rodičkou.“ (Mdr 7,7.10-12)
Dnes jsem přišel do Avily, abych uctil Boží moudrost. Činím to nyní, když se uzavírá čtyřsté výročí smrti sv. Terezie od Ježíše, která byla zvlášť milovanou dcerou Boží moudrosti. Chci uctít Boží moudrost spolu s pastýřem této diecéze, se všemi biskupy Španělska, s představiteli Avily a Alba de Tormes, v čele s Jeho Veličenstvem a se členy vlády, se všemi syny a dcerami světice a s celým Božím lidem, který se zde shromáždil při dnešní slavnosti Všech svatých.
Terezie od Ježíše je jako řeka, která vede k Prameni, je záře, která přivádí ke Světlu. A jejím světem je Kristus, „Učitel moudrosti“ (CD 21,4), „Živá kniha“, ve které poznala pravdu (Ž 26,6). Toto „Světlo nebes“, Ducha moudrosti, vzývala, aby mluvil v ní a vedl její pero (4H 1,1, 5H 1,1 a 5H 4,1). Spojme svůj hlas s jejím věčným chvalozpěvem na Boží milosrdenství (Žalm 88,2, Ž 14,10-12) a děkujme Bohu, který je „Moudrost sama“ (CD 22,6).
2. Mám radost, že mohu být v Avile svaté Terezie, v městě, které vidělo zrození této kastilské panny a uchovává si na ni nejvroucnější vzpomínky. Toto město, které je slavné svými zdmi a věžemi, kostely a kláštery, celou svou architekturou živě evokuje onen vnitřní a zářící hrad, kterým je duše spravedlivého a v jehož středu má příbytek Bůh (1 H 1,1.3); obraz Božího města s jeho branami a zdmi, které je ozářeno světlem Božího Beránka (Zj 21,11-14,23).
Všechno v tomto městě uchovává vzpomínku na jeho vyvolenou dceru: místo jejího narození a otcovský dům, farní kostel, ve kterém byla pokřtěna, katedrála s obrazem Panny od Milosrdenství, která přijala její první zasvěcení (Ž 1,7), klášter Vtělení, jenž přijal její řeholní povolání a kde dosáhla vrcholu mystické zkušenosti, klášter sv. Josefa, první tereziánský „holubníček“, z kterého se vypravovala jako „Boží tulačka“ zakládat kláštery po celém Španělsku.
Toužím tady znovu upevnit svou oddanost světcům Karmelu, kteří se narodili v této zemi, k Terezii od Ježíše a k Janu od Kříže. V nich obdivuji a ctím nejen duchovní učitele svého vnitřního života, ale i dvě zářivé pochodně španělské církve, které svou duchovní naukou osvítily cesty mé vlasti, Polska, když na začátku 17. století přišli první synové tereziánského Karmelu do Krakova.
Boží Prozřetelnost mi umožnila, při příležitosti oslav čtyřstého výročí smrti svaté Terezie, abych mohl vykonat tuto cestu, po které jsem už tak dlouho toužil.
3. Při této příležitosti chci opakovat slova, která jsem napsal na začátku tohoto jubilea: „Svatá Terezie od Ježíše je stále živá, její hlas zaznívá v církvi ještě dnes“ (List Vzor a učitelka ctnosti LXXIII, 1981). Oslavy tohoto jubilejního roku zde ve Španělsku i po celém světě potvrdily má očekávání.
Terezie od Ježíše, první žena, která byla vyhlášena učitelkou církve, se stala živým slovem o Bohu, zvala k přátelství s Kristem, otevřela nové cesty věrnosti a služby svaté matce církvi. Vím, že mluvila k srdcím biskupů a kněží, aby v nich obnovila tužby po moudrosti a svatosti, aby byli „světlem církve“ (5H 1.7). Řeholníky a řeholnice nabádala, aby „zachovávali evangelijní rady se vší možnou dokonalostí“ (CD 1,2) aby se stali „služebníky lásky“ (Ž 11,1).
Zkušenost laiků osvítila svou naukou o modlitbě a o blíženské lásce, která je univerzální cestou svatosti, neboť modlitba, stejně jako celý křesťanský život, nespočívá „v mnohém přemýšlení, ale v mnohém milování“ a „všechny duše jsou schopné milovat“ (4H 1,7 a KZ 5,2).
Její hlas zazněl i za hranicemi katolické církve, vzbudil sympatie na ekumenické úrovni a načrtl mosty k dialogu, k ocenění pokladů jiných náboženských kultur.
Obzvláště mě těší, že slova sv. Terezie přijala s nadšením mládež. Mladí si přisvojili poutavé heslo Tereziino, které chci nabídnout jako poselství mládeži Španělska: „Tato doba vyžaduje silné Boží přátele“ (Ž 15,5).
Chci vyjádřit svůj dík španělskému episkopátu, který podpořil tuto významnou událost pro obnovu církve. Jsem také vděčný za úsilí národního výboru oslav i diecézních sdružení. Vám všem, kteří jste spolupracovali na realizaci oslav tohoto výročí, patří vděčnost papeže, která je poděkováním jménem celé církve.
4. Slova dnešního responsoriálního žalmu připomínají velké zakladatelské dílo svaté Terezie: „Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit. Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti, vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně. Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž doufá v tebe!“ (Žalm 83(84),5.11-13).
Zde v Avile založením kláštera sv. Josefa, po kterém následovalo ještě 16 dalších založení, se naplnil Boží plán pro život církve. Terezie od Ježíše byla prozřetelnostní Boží nástroj, strážkyně nového charismatu kontemplativního života, které mělo přinést tolik ovoce.
Každý klášter bosých karmelitek má být „zákoutím Božím“, „příbytkem Boží slávy“ a „rájem radosti“ (Ž 32,11, Ž 35,12). Má být oázou kontemplativního života, „malým holubníčkem Panny Marie“ (KZ 4,5), kde je možno žít v plnosti tajemství církve, Kristovy snoubenky, v prostotě a radosti, které jsou příznačné pro tereziánské dědictví. Tam se apoštolská služba mystickému Tělu Kristovu, tak jak po tom toužila a k tomu vybízela matka zakladatelka, musí konkrétně vyjadřovat obětí a jednotou: „Všichni jednomyslně přinášejí sebe Bohu v oběť.“ (Ž 39,10). Ve věrném životě k požadavkům kontemplativního života, které jsem krátce připomněl ve svém dopise bosým karmelitkám z 31. května 1982, budou stále slávou Kristovy snoubenky – v církvi univerzální i v místních církvích, kde jsou stále přítomny jako svatyně modlitby.
Totéž platí i pro syny sv. Terezie, pro bosé karmelitány, dědice jejího kontemplativního a apoštolského ducha, strážce misionářské horlivosti zakladatelky. Kéž oslava tohoto jubilea posílí také u vás předsevzetí k věrnosti na cestě modlitby a plodného apoštolátu v církvi, aby poselství svaté Terezie od Ježíše a svatého Jana od Kříže zůstalo stále živé.
5. Slova svatého Pavla, která jsme slyšeli ve druhém čtení této mše svaté, nás vedou k základním pramenům křesťanské modlitby, ze které vyrůstá zkušenost s Bohem a církevní poselství svaté Terezie. Přijali jsme „Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ (Řím 8,15.17).
Učení svaté Terezie od Ježíše je v dokonalém souladu s teologií modlitby, kterou předkládá svatý Pavel, apoštol, s nímž se tak hluboce ztotožnila. Následovala tohoto učitele modlitby a v naprostém souladu s církevními otci chtěla uvádět do tajemství modlitby tím, že napsala komentář k modlitbě Otče náš.
V prvním slově „Otče“ odhaluje světice bohatství, které nám svěřuje Ježíš Kristus, Učitel a Vzor modlitby (CD 26,10, CD 27,1-2). V dětinné modlitbě křesťana se nám otvírá možnost navázat dialog s Nejsvětější Trojicí, která přebývá v duši toho, kdo je ve stavu milosti, jak světice mnohokrát zakusila (Jan 14,23, 7H 1,6). „Mezi takovým Synem a takovým Otcem nutně musí být Duch svatý, který roznítí v lásce vaši vůli a připoutá vám ji velkou láskou“ (CD 27,7). A to je důstojnost křesťanů: moci vzývat Boha jako Otce, dát se vést Duchem svatým, aby tak dorůstali do plnosti Božích dětí.
6. Skrze modlitbu Terezie hledala a nalezla Krista. Hledala ho ve slovech evangelia, která už od mládí „hluboce zasahovala její srdce“ (Ž 3,5) nalezla ho a „nacházela jako přítomného ve svém nitru“ (Ž 4,7). Naučila se s láskou ho uctívat prostřednictvím obrazů, které pro ni měly velký význam (Ž 2,7, Ž 2,4). S touto biblí chudých – obrazy – a s touto biblí srdce – rozjímání Slova – mohla znovu prožívat ve svém nitru scény evangelia a přibližovat se k Pánu s hlubokou důvěrností.
Jak často rozjímala svatá Terezie nad úryvky evangelia, kde se píše o Ježíšových slovech k ženám. Jakou radostnou svobodu jí dalo v dobách výslovného nepřátelství k ženám toto Mistrovo přátelské chování k Magdaléně, k Martě, k Marii z Betánie, ke Kananejce a Samařance, k ženským postavám, o kterých se Terezie tolikrát zmiňuje ve svých spisech. Není pochyb, že z tohoto evangelijního pohledu Terezie mohla obhajovat důstojnost ženy a její přiměřenou službu v církvi. „Vždyť ty, Pane, když jsi ještě putoval po této zemi, nepohrdal jsi ženami, naopak jsi jim projevoval svou přízeň vždy s velkou laskavostí “ (CD Esc 4,1).
Setkání Ježíše se samařskou ženou u studny v Sycharu, které jsme si připomněli v evangeliu, je významné. Pán slibuje Samaritánce živou vodu: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ (Jan 4,13-14).
Mezi svatými ženami v dějinách církve je Terezie bezpochyby tou, která odpověděla Ježíši s nejvroucnější touhou srdce.: „Dej mi té vody!“ Ona sama nám to potvrzuje, když vzpomíná na svá první setkání s Kristem v evangeliu: „Ó, jak často si vzpomenu na živou vodu, o které mluvil Pán Samaritánce! Mám onen úryvek evangelia velmi ráda“ (Ž 30,19). Terezie od Ježíše nyní jako nová Samařanka zve všechny, aby přistoupili ke Kristu, který je pramenem živé vody.
Ježíš Kristus, Vykupitel člověka, byl pro Terezii vzorem. V něm Terezie nachází Majestát jeho Božství i shovívavost a pokoru jeho lidství. „Je velmi důležité, dokud žijeme a jsme lidskými bytostmi, opírat se o lidské, mít před očima Pána jako člověka“ (Ž 22,9). Viděla, že on, ačkoli je Bůh, je i člověk a neudivují ho lidské slabosti. Jakou nesmírnou důvěrnost s Bohem nám Terezie odhaluje v Kristově lidství! Jak velmi jí záleželo na tom, aby posilovala v církvi víru v Krista, pravého Boha a pravého člověka! Protože ona sama zažívá jeho blízkost: „V nejsvětější svátosti je naším stálým společníkem“ (Ž 22,6).
Od tajemství nejsvětějšího lidství, které je branou, cestou a světlem, Terezie dospěla až k tajemství Nejsvětější Trojice (Ž 22,6; 7H 1,6), k prameni a cíli lidského života, k „zrcadlu, ve kterém je vtisknut náš obraz“ (7H 2,8). A z výšin Božího tajemství pochopila hodnotu člověka, jeho důstojnost a jeho povolání k nekonečnu.
7. Přiblížit se k tajemství Boha, k Ježíši, „zpřítomnit si Ježíše Krista“ (Ž 4,8), v tom spočívá celá její modlitba. Je to osobní setkání s tím, který je jediná cesta, po které můžeme přijít k Otci (6H 7,6). Terezie byla proti knihám, které představují kontemplaci jako nějaké neurčité ponoření se do božství (Ž 22,1), nebo jako „myšlení na nic“ (4H 3,6). Pokládala za nebezpečné stáhnout se do sebe a vzdálit se od Ježíše, od kterého jí „přišlo veškeré dobro“ (Ž 22,4). Odtud její zvolání: „ale úplně se oddělit od Krista… to nemohu snést“ (Ž 22,1). Toto volání platí také v dnešní době pro některé metody modlitby, které nevycházejí z evangelia a které mají tendenci spíše opouštět Krista a zůstávat v duševní prázdnotě, která v křesťanství nemá žádný smysl.
Každý způsob modlitby je správný natolik, nakolik vychází z Krista a vede ke Kristu, který je cesta, pravda a život (Jan 14,6). Kristus ovšem v tereziánské modlitbě naprosto převyšuje jakoukoli imaginaci a obrazivou představu (Ž 9,6). Je to Kristus vzkříšený, živý, přítomný, který překračuje hranice prostoru a času, protože je zároveň Bůh i člověk (Ž 27,7-8). A současně je to Ježíš Kristus, Syn Panny, který je nám nablízku a pomáhá nám (Ž 27,4). Doprovází nás na cestě modlitby od jednoho konce k druhému, od prvních kroků až na vrchol, k dokonalému sjednocení s Bohem. Kristus je brána, skrze kterou duše vstupuje do mystické modlitby (Ž 10,1). Kristus uvádí duši do tajemství Trojice (Ž 27,2-9). Jeho přítomnost při rozvoji „vztahu přátelství“, kterým je modlitba, je naprosto nutná a zásadní: on je tím, kdo ho utváří i udržuje, o něj samého se tu jedná, on je „Živou knihou“, Slovem Otce (Ž 26,5).
Člověk se učí prodlévat ve vnitřním tichu, když ho Kristus vyučuje „bez hluku slov“ (CD 25,2), „při pohledu na Ukřižovaného“ se osvobodí od sebe sama. Tereziánská kontemplace není objevování skrytých schopností člověka pomocí vytříbených technik a vnitřního očišťování, ale pokorné otevření se Kristu a jeho mystickému Tělu, kterým je církev.
8. Při mé pastýřské službě jsem vytrvale zdůrazňoval význam a hodnota člověka, se kterým se Kristus sám ztotožnil (Gaudium et Spes 22); že člověk je vlastním posláním církve, a proto její péče a její láska má směřovat k tomu, aby každý člověk mohl naplnit své povolání (Redemptor Hominis 13.14.18)
Svatá Terezie od Ježíše nám nabízí velmi jasné učení o nesmírné hodnotě člověka: „Můj Ježíši!“, zvolá v jedné nádherné modlitbě, „jak velkou to máš lásku k lidským dětem, že největší službou, kterou ti můžeme prokázat, je opustit tebe pro lásku k nim a pro jejich dobro! A právě tehdy tě duše plně vlastní… Kdo by nemiloval bližního, nemiluje tebe, můj Pane, tebe, který jsi svou lásku k Adamovým dětem ukázal prolitím vlastní krve“ (Zvolání 2,2). Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelně spojeny, jsou kořenem nadpřirozené milosrdné lásky, lásky k Bohu projevované v konkrétní lásce k bližnímu. Právě ta je „nejjistějším znamením“ toho, že milujeme Boha (5H 3,8).
9. Tereziina láska ke Kristu a její touha po spáse lidí se uskutečňuje v církvi. Terezie od Ježíše „cítila s církví“ jako jeden z údů mystického Těla. Bolestné události, zasahující církev v její době, byly jako rozšiřující se rány, které ji podněcovaly k věrnosti a službě. Rozdělením mezi křesťany trpěla jako roztržením vlastního srdce. Účinně na ně reagovala svým hnutím obnovy, aby pomohla uchovat tvář svaté církve jasnou a zářící.
Obzory její lásky a modlitby se rozšiřovaly současně s tím, jak získávala informace o misijní expanzi katolické církve. S očima i srdcem zaměřenými na Řím, centrum katolictví, byla věrně oddána „Svatému otci“, jak nazývala papeže. Tato oddanost ji vedla dokonce k tomu, že si dopisovala s mým předchůdcem Piem V. Velmi nás dojímá, když čteme vyznání víry, kterým uzavírá knihu Vnitřní hrad: „A ve všem se podřizuji tomu, co zastává svatá katolická církev, neboť v tom já žiji, to vyznávám a v tomto slibuji žít i umřít“ (Vnitřní hrad, Doslov 4).
V Avile vzplál oheň lásky k církvi, který osvěcoval a zapaloval mnoho teologů a misionářů. Zde začala jedinečná Tereziina služba církvi její doby. V bouřlivé době reformace a protireformace zvolila cestu radikálního následování Krista, aby znovu budovala církev z živých kamenů svatosti. Vztyčila prapor křesťanských ideálů, aby povzbudila ty, kteří vedli církev. A v Albě de Tormes na samém konci svých cest zvolala Terezie od Ježíše, pravá křesťanka a nevěsta toužící vidět již brzy svého Ženicha: „Děkuji,… můj Bože,… že jsi mě učinil dcerou své svaté katolické církve!“ (svěděctví Marie od sv. Františka). Nebo, jak vzpomíná jiná sestra: „Buď veleben Bože, že jsem dcerou církve“ (svědectví Marie od Vtělení). Jsem dcera církve! To je čestný titul i úkol, který nám Světice odkázala – milovat církev a velkodušně jí sloužit!
10. Bratři a sestry, vzpomínali jsme na Terezii od Ježíše, osobnost stále zářící a aktuální, jedinečným způsobem milovanou dceru Boží Moudrosti, tulačku Boží, reformátorku Karmelu, slávu Španělska a světlo církve svaté, slávu křesťanských žen, která má význačné místo ve světové kultuře.
Terezie touží putovat s církví až do konce časů, ona, které na smrtelné posteli řekla: „Je čas vydat se na cestu.“ Tato postava odvážné ženy na cestách je obrazem církve, Kristovy snoubenky, která na svém putování časem dospěla až k úsvitu třetího tisíciletí své historie.
Terezie od Ježíše, která dobře znala obtíže cest, zve na cestu i nás, abychom nesli Boha ve svém srdci. Aby nám ukázala směr a posílila naši naději, dává nám úkol, který byl tajemstvím jejího života a poslání: „upřeme oči na Krista, naše dobro“ (1H 2,11), abychom brány srdcí všech lidí postupně otvírali pro Něho. Tak Kristus, Světlo Terezie do Ježíše, bude ve své církvi, „Vykupitelem člověka, středem vesmíru a dějin“.
Upřete oči na Krista! (CD 2,1, 7H 4,8 ).
Kéž na cestě církve, stejně jako tomu bylo na Tereziných cestách, které vycházely z tohoto města, z Avily, je Kristus vždy „cesta, pravda a život“. Amen.